Vypůjčená chvíle

Bolest a utrpení téměř na každém kroku,

z mnoha jejich gest tak snadno čitelná.

Snaží se vypadat, jakože v pohodě.

Bojují.

Každý den bojují za další den pro své dítě s postižením.

Možná mají pocit, že když  je jich více pohromadě, že je to snesitelnější.

Není.

Jen si to nalhávají.

Postižení se tím neztratí, nezmizí.

Je jen méně vidět.

Táborový karneval.

Všichni jsou za indiány.

A všichni jsou šťastni.

Údajně.

Možná jen na tuto chvíli, která jim umí dát zapomenout na jejich trápení.

Děti jsou opravdově šťastné.

Dokonce i ty, které umírají.

Ale můžou, zrovna jejich mámy, zapomenout alespoň na pár minut z celého dne,

že se jejich dítě s nimi rozloučí dřív, než by si oba přáli?

Ale ano.

Naopak, musí na to zapomenout.

Jinak by tady přeci pro své dítě nemohli být.

Nemohli by pro něj nic udělat.

Nemohli by mu alespoň usnadnit žití na tuto krátkou vypůjčenou chvíli.

Ale asi musí být moc těžké hledat a vytvářet ty krásné minuty, v kterých se alespoň na chvilku bolest a beznaděj ztratí.

Obdivuji.......