ZKÁZA HOLOGRAMU

     Hovím si v bublině, součásti plástve přežívajících.

Příjemná teplota lůna, trubice živin a papuče, jediné pozůstatky starého světa. Virtuální realita.

Všude kam pomyslím, je to co chci. Třeba moře. Najednou je tu odjakživa,

krásná modrozelená hladina s načepýřenými čepičkami vln.

Mimostředné membrány rozechvívají prosolený vzduch, šplouchání příboje,

sluníčko s UV filtrem pere, mezi zuby kdybych měl, skříp´ písek.

Jen sáhnout si nelze.

     Jde, ale neopatrný pohyb, gesto a představy jsou v čudu, případně slinou

v nechtěný zážitek přírodní katastrofy. Jako minule.

     Blesky křižovaly pravou oblohu, za bublinou určitě hučely doznívajícím hromem

a v mém tichu se rodila myšlenka,

možná to byla jen vzpomínka zasunutá v hloubi poznaného … žena.

Raději mladá žena, zpět, dívka skotačící na loukách pod hřebeny hor, husopaska.

     Rukama naznačuju oblé tvary, prsty dlouhé rozevláté kadeře a samozřejmě

pevné poprsí přiměřené velikosti, asi ták.

     Před zraky se něco klube. Obrysy se virtuálně zhmotňují … kamzík,

pod ním rula, žula, kamenný prach, hory už poznávám, Tatry a zurčící potůček

kosodřevinou vsakuje do mechotrav. Kořenový bal vzrostlé borovice (se šiškou v rozpuku),

v dlouhém stínu zapadajícího slunce ONA.

     Ještě né celá, jen ňadérka s plazmatem těla. Klid, soustředit se a nepropadat panice,

žádné hloupé pohyby ba dokonce kecy a naparování peříček, nebýt narcistický páv.

Prásk.

     Blesk přímo do bubliny, hologramový svět se hroutí, atomy splašeně narážejí v molekulách,

nevědouce kam patří, obraz na kostičky se vyjasňuje, no sláva … sakra trpaslík.

     Pravda, prsa má bujará, ale dole je zašitý. Obraz mizí.

Sáhl jsem na ukanulou slzu, vzdychl a rozhodil náruč … rozpršelo se.