Kde je váš limit?

Již několikrát jsem se zamýšlel nad termínem deprivace. Deprimovanými jsou jedinec či skupina osob tehdy, když dlouhodobě nemají možnost prosadit své legitimní požadavky a jejich potřeby jsou okolím systematicky bojkotovány.

Deprivaci může člověk zažívat různou. Od vztahové až po celospolečenskou.

Já se chci zabývat deprivací na literárním serveru.

Nechtěl jsem se k　tomu tématu již vůbec vracet, ale cítím, že jsou zde jedinci, kteří se vývojem posledních dní mohou oprávněně cítit být poškozeni, a to myslím neprospívá nejen jim, ale atmosféře celého serveru.

Nedávno se zde objevila rádoby vtipná diskuse na téma, „proč nejsou lidé na literárních čteních hezcí“. Se zájmem jsem tuto diskusi sledoval, co z　ní vzejde a hlavně čekal, že objevím známé firmy, které s　oblibou k　jakékoli diskusi napíší, že je to jen další zbytečnost na hlavní straně, popřípadě doplní nejméně trojmístnou číslovkou, aby podtrhli, kolik se toho již protlachalo.

Nestalo se. Nestalo se ani to, že by se diskutovalo například nad pojmem „pěkný“, co pod ním kdo vnímá, jak tento pojem definovat.

Místo toho se tam objevila jedna věta, spíše výkřik, než věta: „protože mají žiďácké rypáky, zvláště holky“. Na tuto větu reagoval adekvátním způsobem jediný písmácký autor, který autora příspěvku okřikl „holou hlavou“ (holt plešatí to mají někdy těžké).

Mně osobně však vadilo, že ta věta tam vůbec figuruje a to v　souvislosti s　odkazem na mé fotografie z　Literární Vysočiny, kde se mimo jiné nacházela autorka, jejíž otec pro svůj původ trpěl za nacismu i režimu, který ho vystřídal.

Mimo to autor diskuse vypustil výrok, že na čtení byli „bezdomovci a staré čarodějnice či ježibaby, prostě nikdo k　páření.“ To samo o sobě ještě nebylo adresné, i když o úrovni autora to leccos mohlo vypovídat. Samozřejmě, člověk musí počítat s　tím, že jde o někoho, kdo to nemyslí vážně, a chce jen provokovat. Záleží však na limitech provokace, protože provokace může přerůst až v　šikanu či deprivaci. Ale postupně.

Do diskuse jsem se vložil já. Odsoudil jsem výrok o „židáckých rypácích“, protože odmítám tento výrok pojmout jako „legraci“. Nejraději bych byl, aby byl smazán, protože mi přijde za hranicí vkusu i toho, co jsem ochoten tolerovat. Ale měřítka pro posuzování, co je za hranicí vtipu a je načichlé urážkou, ne-li něčím horším, je věc jiná.

Jsem i ochoten tolerovat, že napsané slovo působí jinak, než slovo mluvené. V　přímém kontaktu si člověk udělá o řečníkovi celkový dojem, pozná z　hlasu, jak to myslí, většinou je výrok zasazen v　nějakém celkovém kontextu. A tak vyzní jinak, když si dva přátelé řeknou, „vole ty seš negr“ a jinak, když parta skinheadů si vyšlápne na mladíka afrického původu: „špinavej negře, tak co, omluvíš se pánovi?“

Mně ale právě v　té diskusi kontext chybí a autor příspěvku mi ve zprávě vysvětlení nepodal, i když jsem ho o ně posléze požádal.“ Nezbývá mi tedy než si myslet, že věta byla cílená a nenávistná. Navíc byla zabalena do bezdůvodných urážek autora diskuse, kdy padaly výrazy jako „buranka“, „nýmand“ či „důra“. A to jen proto, že si postižená dovolila zastat se mě v　diskusi, že výrok o „židáckém rypáku“ by neměl být přejit mávnutím ruky, už proto, že takto se mávalo rukou nad „komickým“ vystupováním Hitlera, až postupně přešel smích všechny.

Někdo si řekne, „tak ať to postižená neřeší, mávne nad tím rukou, o co jde, že jo?“ Ona to neřeší, tedy v　diskusích. Ale hněte ji to a trápí ji to. Žila totiž dlouho v　prostředí, kde se musela bát, kdo jí „žiďáctví“ vmete do tváře s　nadějí, že se dožije doby, kdy něco takového bude nemyslitelného.

Zatím se dožila doby, kdy se dozví, že se vlastně nic neděje a že je to jenom vtip, že má být nad věcí.

Je možné, že si někdo chce založit svou image na tom, že bude ostatní urážet a strefovat se do jejich bolavých míst. Takové jednání mě ale nutí k　reakci.

Dělat si „srandu“ z　vyhladovělých Somálců, jimž umírají děti, že mají štíhlou linii, možná projde ve skupině samých napapaných. Představím-li si ale, že se sem zaloguje Somálec, jenž ve své domovině přišel o syna a dceru (navíc tento muž bude umět česky), pak mě zamrazí. Jak mu asi bude?

Že je to nereálné? A jen proto je to tedy sranda?

Nečekám, že každý zdejší autor bude oplývat empatií. Měl by ale mít aspoň elementární slušnost, jež je nakonec ukotvena v　pravidlech literárního serveru.

Argument: „on to ale tak nemyslí, prostě jen provokuje, baví ho to“, neberu.

Je to stejné, jako by se sešli kuřáci s　nekuřáky v　nějaké uzavřené místnosti, kde není úplně ošetřeno sankcemi, co bude, když si kuřák zapálí – a skutečně minimálně jeden po chvíli vydechuje spokojeně nikotin. Že to někomu vadí? „Tak ať ten, komu to vadí, jde jinam, tady se bude kouřit, hotovo.“

Myslím, že normy by měly být vždy nastaveny podle těch, kteří se adaptovat nemohou. Zatímco kuřák si může nezapálit, nekuřák musí inhalovat kouř kuřáka.

Podobně je tomu s　urážkami. Urážející si je může odpustit, urážený trpí…

Než dám prostor k　samotné diskusi, ještě jedna poznámka. Zajímalo by mě, kdyby střelec, co v　Norsku na ostrově Utoya pozabíjel přes devadesát lidí, vyvěsil na zdejším serveru svůj manifest, co by se pod ním objevilo za příspěvky. Kdyby ho vyvěsil v　plném rozsahu, nějak přes tisíc pět set stran, zřejmě by se tam objevilo: „Vole, kdo to má číst, roztrhej to.“

Pak už ale nepochybuji o tom, že by si své sympatizanty našel a jeho „dílo“ by veselo krášlilo zdejší vody.

Jde mi o jediné. Co jste a nejste ochotni na zdejším serveru (i jinde v　životě) tolerovat? Kde je vaše hranice toho, co je únosné, a co únosné není?

Pro mě tou hranicí je, když formulace jednoho napadá důstojnost toho druhého. Pokud takovou rakcí může být druhý dotčen až deprivován.

Děkuji za Vaše příspěvky.