RŮŽOVÁ BUDOUCNOST KAŽDODENNÍ RUTINY

Bylo mi báječně. Začala mi dovolená. Spěchal jsem na letiště. Měl jsem u sebe akorát nejvyšší čas, jinak jsem byl nahý. Jsem přesvědčený naturista.

V letadle jsem se posadil vedle prsaté blondýny. Položil jsem jí ruku na stehno a ztopořil se.

„Pane,“ řekla mi. „Copak vy nevíte, že to co jste teď udělal, je úchylné?“

„Ale jděte,“ prohodil jsem a druhou rukou se dotkl jejího ňadra.

„Začínám být nemístně vzrušená,“ oznámila mi a věnovala cudný úsměv.

Rozdali jsme si to spolu v Somálsku, přímo mezi milióny mrtvých dětí. Ptáte se jak zemřely?

Hladem.

Po sexu jsme se procházeli mezi mrtvolami. Zabíraly oblast rozsáhlou desítky tisíc kilometrů čtverečních.

„Jak dlouho se zdržíš?“ zajímala se.

„Asi tak týden.“

„Čím se živíš?“ vyzvídala.

„Jsem básník.“

„A sype ti to?“

„Jo.“

Týden uběhl jako nic. Musel jsem se vrátit do práce. Není to nic jednoduchého, psát geniální básně. Stojí vás to hodně přemýšlení. Napsat sbírku trvá klidně i 2 roky. Vypijete u toho spoustu černé kávy a prokouříte nepočítaně cigaret. Výsledek ovšem stojí za to. Nezbývá, než se pochválit a poslat ji nakladateli.

Můj nakladatel je malý, tlustý a ideální. Mám ho rád. Vždycky, když se s ním potkám, tak ho obejmu a strčím mu jazyk do pusy. On mě od sebe štítivě odstrčí a tlumeným hlasem křikne:

„Neblbni, co kdyby se to dozvěděl Milan. Ten by se zbláznil, kdyby nás takto přistihl, a pak by nás zabil. To by se ti líbilo?“

Milan byl normální člověk. Miloval mého nakladatele. Nastěhoval se k němu a navázal s ním intimní vztah.

Můj nakladatel se zdráhal, ale Milan ho přesvědčil násilím k tomu, aby mu byl po vůli. Kromě toho, že byl chorobně žárlivý, psal romány, v nichž kritizoval zbabělost a pokrytectví. Nikdo je nechtěl číst, protože byly hrozně nezajímavé.

Člověk se během jejich četby nudil natolik intensivně, až ho to zbavilo veškeré energie. Ke konci každé jeho knihy se z vás stala apatická troska, která rezignovala na život.

Váš pohled byl bezedně prázdný a v hlavě jste měli vymeteno. Zůstala z vás jen bezduchá schránka, která se po nějaké době promění v prach.

Moje poslední sbírka vydělala 10 miliónů tantimů. Kritici ji přirozeně chválili, jinak by dostali přes držku od mých obdivovatelů. Utvořila se kolem mě sekta, která si ze mne učinila svůj kult. Nejen, že si kupovali moji poesii, ale posílali mi i peníze, abych se měl dobře. To jenom díky nim jsem poznal, co je to pravý přepych a skutečná bezstarostnost.

Usedl jsem ke stolu a opřel se konečky svých prstů do klávesnice. Ze všeho nejdřív zplodím podstatu. Na ní pak postavím příběh básně. Není špatné zvolit pro ni atraktivní název, který dobře zní a udeří lidi do očí.

Daniil Charms zmiňuje ve svém deníku, že text by měl disponovat takovou silou, aby dosáhl stejného efektu, jako když do člověka praštíte kladivem.

Tvorbě se, až na výjimky, věnuji každý den. Zhruba ode 2 rána do 8. Potom si jdu zasportovat. Utíkám několik kilometrů do kopce a zpátky. Stébla trávy mě šimrají na zadku. Chechtám se. Jde mě slyšet široko daleko. Ostatní lidé si na mě kolikrát ukazují prsty. Nedokáží pochopit moji nestoudnou svobodomyslnost.

Odpoledne hraju šachy se starostou vesnice, ve které bydlím. Mám milostný poměr s jeho adolescentní dcerou. Říká mi miláčku.

K večeru pak jdu na pivo. Dám si 8 kousků a patnáct velkých frťanů borovičky. Kolem půlnoci močím na vrata kostela.

O půl druhé aktivuji notebook.

Kreativnímu psaní se věnuji intensivně od svých 5 let, kdy jsem zjistil, že mám talent. Svěřil jsem se s tím rodičům a ti mi řekli:

„Synku, jenom ten nestačí, důležitá je pro tebe i píle. To abys ho nepromarnil.“

Začali se ke mně chovat jako k Paganinimu, kterému jeho fotr nedával jíst, bil ho a nutil k neuvěřitelným výkonům. Ptáte se proč?

Jediný skutečný důvod na této planetě jsou, vždy byly a vždy budou – peníze.

A vidíte, vyplatilo se to i u mne.

28. července 2011

Petr Měrka