Chladnokrevně

Měla jsem vztek, že mě Karel nevzal s sebou do Prahy. Vždycky jsem jezdila s ním. Dneska byl ale nějak nevrlý a podrážděný. Nedávno mu doktor dal nové léky na srdce a řekl mu, aby se šetřil. No, už není žádný mladík, táhne mu na čtyřicet.
Abych se nenudila, dala jsem se do velkého úklidu. Alespoň si srovnám myšlenky.
V Karlovo pokoji byl nepořádek jako obvykle. Na podlaze byly pohozené špinavé ponožky. Vztekle jsem kopla do vysavače, až bouchnul do zdi. Ozvala se ale ještě jedna rána, to spadl obraz ze stěny. Pod ním se objevil trezor. To by mě zajímalo, co tam Karel má. Nikdy mi nedal kód, ani se mě nezeptal, jestli tam nechci něco dát. Zkusila jsem jeho nick z netu, nic. Přemýšlela jsem, na mailu má jednoduché heslo, protože se bojí, aby ho nezapomněl. Jsou to po sobě jdoucí čísla 1,2,3,...
"Šikovná holka, ..."pochválila jsem se, když se trezor otevřel. Nestačila jsem ale valit oči. Bylo tam asi tak odhadem 900 000 korun. Přemýšlela jsem, kde je vzal. Jasně, neměla jsem přehled, kolik vydělá masážema. Přesto, že zůstával přesčas, nosil domů stále stejně peněz. A občas jezdil pomáhat klukům z kapely, tvrdil, že to dělá zadarmo. Tajně jsem doufala, že se jednou vytasí třeba s letenkama na dovolenou. Měla jsem vztek stále větší. V rohu byl ještě svazek dopisů. Seřadila jsem si je podle data a četla. Někde byly i přiložené fotografie polonahé dívky s drzým pohledem. Dozvěděla jsem se, že mi vlastně Karel zahybá s dívkou z dětského domova. Teď někdy jí bude 18 let, to je o 20 let méně, než Karlovi - BOŽE! Nejvíc mě naštval dopis, kde mu děkuje za peníze, co jí poslal. Ústřižek od složenky hlásal 5 000 korun. Prý si za to koupí něco sexy. Části, kde popisovala, co mu všechno udělá jsem zhnuseně vynechávala.
Otřesená jsem byla jen chvíli. Pak jsem jednala. Zavolat do banky, aby zablokovali hned účet, že mi někdo ukradl kreditku byla chvilinka. Máme totiž společné konto. Peníze z trezoru jsem pečlivě ukryla.
Karel se vrátil z Prahy dřív. No, nedivím se, když jsem mu típla konto a nemohl platit hotel. Hned z chodby začal řvát, jak to, že je zablokované konto, ...
"Aby jsi si nemusel platit děvky z děcáku,..." odpověděla jsem mu klidně, když přidupal do kuchyně. Zarazil se.
"Tak ty už o nás víš, no ... alespoň ti už nemusím nic vysvětlovat. Příští týden je Evě 18 let a přistěhuje se k nám."
"To nemyslíš vážně!"
"Dům je psaný na mě, máš smůlu. A ocenil bych, kdyby sis něco hledala. Žádost o rozvod mám tady v tašce, teď už jí můžu podat."
Mozek mi šel na plné obrátky. Opravdu měl Karel ten dům už když jsme se poznali. Byla to ale ruina. Celých deset let jsme do toho investovali každou korunu.
"Jak jsi mohl, ..." měla jsem slzičky na krajíčku.
Opovržlivě si mě prohlédl.
Vylekaně jsem se otočila do zrcadla, co je na mě tak hrozného. Viděla jsem svou stále štíhlou a hezkou postavu, ale chybělo mi velké poprsí a drzý pohled.
"A co malej?" Zeptala jsem se na našeho syna, který byl momentálně u babičky.
"Vzhledem k tomu, že mě zůstane barák a ty budeš někde provizorně na ubytovně,  nechá soud Bedřicha mě.
"Takže ty mě vyženeš z baráku, který jsem pomáhala opravovat, nastěhuješ si sem tu couru a chceš mi ještě vzít i dítě, ..."
"Nemám čas se s tebou teď vybavovat, musím ještě někam jet." Pospíchal Karel a odběhl do svého pokoje. Že si šel vzít z trezoru peníze, když nemohl z konta, jsem poznala hned.
 "Aleno!"
"Ano, miláčku?"
"Kde jsou moje prachy?"
"Chceš říct naše, ne?"
"Ne, moje, jenom moje prachy!"
Nebezpečně zrudnul a na krku mu tepala žíla.
"A můžeš dokázat, že jsi tam nějaký měl?"
Teď Karel zasípal a chytil se za srdce.
"Dones mi léky, ..." ukazoval na stolek v obýváku.
"Asi si to rozmyslím, ..."
Karel se šinul pomalu při zdi směrem ke stolku. Byl bledý a potil se. Když byl už skoro u cíle, popoběhla jsem a vyndala ze stolku lahvičku s léky.
"Myslíš tyhle?"
Zakýval hlavou a natáhl ruku. Odhodila jsem lahvičku vedle do pokoje.
"Hups, ..."
Karel se sesul do kleku. Držel si ruku na srdci a byl stále bledší. Klekla jsem si také, abych mu viděla dobře do očí.
"Nemyslíš, že mi bude líp jako vdově, než rozvedené?"
Zhasla mu v očích naděje, že mu ty léky podám. Když padnul, zkontrolovala jsem, že opravdu nemá tep. Zavřela trezor, všechno zkontrolovala pohledem. Položila Karla do resuscitační polohy a počkala ještě pět minut. Pak vzala mobil a zavolala záchranku. Čekala jsem za záclonou a když přijížděli, začala jsem resuscitovat. Zkoušeli to ještě půl hodiny.
Lékař přišel za mnou do kuchyně. Zůstal se mnou, dokud neodvezli tělo.
Dům byl najednou tichý. Z obýváku se ozval Karlův mobil. Podívala jsem se na displej. Bylo tam napsáno Eva. Vypnula jsem mobil a rozesmála se.