Skok vedle

Říkala, že je maličký. Taky ale říkala, že když jsem chodila takových let s Prckem, nemělo by mi to vadit.
Podal mi ruku a pravil, že ho těší. Na hlavě měl zrzavý drn, pod vysokým čelem zelené oči a knír jak císařpán.
„Představoval jsem si vás jinak,“ vrtěl hlavou, a asi by mi toho řekl víc, kdyby v tu chvíli nezačali hrát.
Mám ráda jazz, třebaže obvykle dávám přednost modernímu před klasikou, do které se hoši opírali půl metrů od našeho stolu.
Pohodlně se opřel, přehodil nohu přes nohu, dlaní si poplácával kotník a rytmicky škubal špičkou nohy v  bílé polobotce. Na tak na tak malého chlapíka měl překvapivě dlouhé chodidlo. V mezeře mezi nohavicí a světlou kůží botky zářila červená ponožka. Když se muž jeho postavy a barvy vlasů obléká takhle nápadně, něco tím nejspíš demonstruje. Sebevědomí? Nedostatek vkusu?
Když skončila první písnička, naklonil se ke mně přes stůl a zeptal se, jestli jsem mu přinesla svou knížku.
„Jsem na to moc zvědavej,“ poklepal prsty na obálku, a pak navrhl, abychom si dali něco k jídlu.
„Konečně ženská, která nedrží dietu,“ pochválil mě, když jsem si vybrala steak s pečenými brambory, a objednal si totéž. A dva panáky whisky.
Kapela se rozpalovala pomalu. Kapelník při zpěvu cenil zuby jako kůň a dělal nad klávesami strašlivé obličeje.
„Jsou dobrý,“ ukázal zrzek vidličkou k pódiu. „Kytarista umí.“ A objednal další rundu.

O přestávce jsme zašli na cigaretu. Když vstal, ukázalo se, že je ještě menší, než se zdálo. Razila jsem mu cestu davem, a když se vyhoupl na barovou stoličku, zůstala jsem stát opřená o barpult, abych ho neuváděla do rozpaků.
„S ženskejma to neumím,“ přiznal bez okolků. „Jsem plachej. Potřebuju nějakou, co by po mně skočila a v zubech si mě odnesla do postele.“
Zasmála jsem se, a on pokýval hlavou a objednal whisky.
„Já nebudu,“ šermovala jsem rukama. „Už to cítím.“
„Klukovi bude sedmnáct,“ položil dlaň na vlhký pult. „Čím dál víc ho to táhne do světa, a já si nedávno uvědomil, že většinu večerů trávím sám doma. Co vám ale budu povídat, znáte to.“
„Já se osaměle necejtím,“ protestovala jsem. „Mám spoustu…“
„Starostí,“ mávl rukou, „Já vím.“
„Ale houby starostí,“ opravila jsem ho. „Mám kolem sebe spoustu lidí. Je ale pár věcí, který sama dělám nerada,“ připustila jsem.
Když se smál, ukazovaly konce jeho kníru vzhůru.
„Měla jsem na mysli třeba vejlety do lesa,“ dodala jsem rychle.
Zatímco v klidu pokuřoval, v sále zas začali vyhrávat.
„Myslím, že jsme stejná krevní skupina,“ mrkl na mě, a já ucítila, jak se mi po těle rozběhli mravenci.

Ke stolu se vracel tanečním krokem. Legračně při tom pohupoval boky a skleničku držel nad hlavou. Odporoučela jsem se na záchod, a po návratu čekal na stole další panák.
Z muzikantů už se lilo, saxofonista nafukoval tváře a kapelník ho povzbuzoval výkřiky. Těšila jsem se, až dojde k tomu svatému okamžiku, pro který na jazz chodím. Až se hlasy všech nástrojů propojí a začne se zdát, že se hudba nezávisle na nich vznáší v hutném oblaku nad jevištěm. Zkusila jsem zavřít oči, ale pořád ještě to bylo příliš učesané. Když jsem je otevřela, díval se zrzek na mě a špičky jeho kníru už zas mířily ke stropu.
„Nespi,“ překřičel orchestr a pak začal tleskat do rytmu a kývat se ze strany na stranu jako metronom.

Řekla, že bych si měla přestat vymýšlet románové milence a najít si skutečného chlapa.
„Je sice trochu menší, ale je to hodnej kluk. Dokáže se sám postarat o syna, slušně se uživí, doma leccos opraví, a přitom to není žádnej blbej kutil.“ Významně zvedla obočí: „Čte knihy!“
Musela jsem uznat, že je mi s ním dobře. Dlouho už jsem se takhle nezasmála. Napadlo mě, že když jeho náš výškový rozdíl netrápí, mohla bych si na něj časem taky zvyknout. Mohla bych si ho nosit v zubech do postele.

Zvedli jsme se před koncem, abychom stihli poslední metro.
„Prší,“ otočila jsem hlavu k nebi a vyrazila po vlhké dlažbě.
„Jdeme na druhou stranu,“ chytil mě za loket.
„Já všude zabloudím,“ přiznala jsem. „Počkej,“ zadržela jsem dech, sklonila hlavu k jeho tváři, a trefila se těsně vedle kníru. „Počkej ještě,“ zasmála jsem se, a napodruhé ho políbila na rty. Po čtyřech panácích mi nepřišlo zvláštní, že mi ani trochu nepomáhá. Zavřela jsem oči a skočila:
„Pojedeme k tobě?“
„Jéžišmarjá,“ couvl o krok. „To je od tebe moc pěkný, ale…“
Zakoktala jsem, že já obvykle taky…, vlastně jsem ještě nikdy…
„Nevím, jestli sis toho všimla,“ odkašlal si, „ale já jsem přece jen o něco menší než ty.“
Omluvně pokrčil rameny, a já konečně pochopila, že zpátky se nedržel z ostychu.
„Jsem pitomá,“ zavrtěla jsem hlavou. A protože už nic neřekl, obrátila jsem se na patě a šla deštěm až na konec ulice a potom vlevo, čímž jsem si zbytečně zašla, a vlasy mi zplihly a řasenka se roztekla kolem očí.

Doma to bylo jako vždycky.
Hovínka v kočičím záchodě. Ve všech místnostech rozsvíceno. Televize na plné pecky.
Přestože bylo dávno po půlnoci, maturantka se teprve chystala do světa. Přibarvila si modrý pruh ve vlasech, vyškubala obočí do oblouku, oblékla kytičkovanou sukýnku, kostkovanou košili a citrónově žluté punčocháče. Jak sama říká: nemá vkus.
„Kdes byla?“ zeptala se.
„Jednomu známýmu jsem odnesla knížku.“
„Aha,“ přikývla bez zájmu, protože to dělám pořád.
„Nechoď mi tady v botách,“ napomenula jsem ji, když kolem mě proběhla do koupelny. „A vem si deštník, prší tam.“
„Netřeba,“ odvětila vesele. „Přijedou pro mě autem.“
Zastavila se před zrcadlem a zatřepala hlavou. Pak se na sebe zazubila.
Nakoukla jsem do kuchyně a křikla na ni:
„Kdy umeješ to nádobí?“
Stála už mezi dveřmi, nohou odstrkovala kocoura, který si bláhově představoval, že by mu venku bylo líp.
Zacinkala na mě klíči a usmála:
„Těžko říct, mámo, takhle z hlavy.“