Osamělost

Stará žena jednoho dne vylezla na parapet a sedla si do okna v pátém poschodí svého bytu bez výtahu, ze kterého měla vždy přímo neuvěřitelný výhled na milion dalších vyšších budov. A nižších. Na jeden park. Strom. Strom. A další. A park. Jen tak tam seděla a houpala přitom nohama, protože něco už dělat musíte, když vylezete na okno bytu v pátém poschodí bez výtahu, takže nejdříve pohnula pravou nohou, potom levou, potom pravou, potom levou, potom pravou a potom už to šlo. Slunce právě zapadalo. Vytvářelo to na nebi pěkné obrázky. Bylo to to nejkrásnější, co žena kdy viděla. „Je to to nejkrásnější, co jsem kdy viděla – řekla si stará žena druhý den ráno při cestě do Tesca. Chci to vidět ještě mnohokrát.“ V Tescu si nakoupila kávu a čaj a popcorn, a bylo to mnoho kávy a bylo to mnoho čaje. Večer na to vylezla na okno, jedla, zarostla chlupama a vlasy jí pomalu rostly, jak tam seděla a houpala nohama a byly sivé, mastné a špinavé, časem zchuchvaltěli, za pár roků už vůbec nevypadaly jako vlasy, ale připomínaly provazy, sivé, střapaté a nechutné. Staré nechutné provazy.         

 Pod starou ženou bydlel nešťastný muž, který měl ve zvyku často stávat po večerech v okně. Ne kvůli obrázkům na obloze. Ani kvůli tomu, že byl nešťastný. Kouřil. Takto tam stáli a nevěděli o sobě, žena a muž a budova… Ze ženy visely:

1.    nos

2.    vlasy

3.    a bradavky

 Z muže visely jeho sny.

Díval se na okno a všechno okolo něho a přitom si vždy něco  představoval. Jak kráčí k západu slunce, žlutému, červenému a hřejivému slunci, že natahuje ruce a dotýká se provazů z nebe, provazů, trochu  připomínající vlasy, jak si je láskyplně ovíjí okolo krku a potom ještě jeden krok a zůstává stát ve vzduchu. Sám. Nešťastný. Velmi nešťastný mladý muž. Vlastně mu dost pomáhalo to, že kouřil. Stará žena si naopak málokdy něco představovala. Byla už velmi stará. Přestárlá na smrt.

A došel jí popcorn.