Standa 3

Nebudu zde obšírně popisovat ten strašný liják, myslím si, že jsem se toho poměrně věrně zhostil v raportu. Jisto je, že když jsem se probudil, byla všude tma a voda. Nemohu posoudit, čeho bylo víc. Shodli jsme se na tom, že nocovat na tomto místě nebude nejpohodlnější a rozhodli jsme se nalézt místo alespoň trošku lépe chráněné před přívaly vod. Ono to bylo stejně zbytečné, ale zoufalý člověk musí mít alespoň pocit, že něco dělá pro vylepšení své situlace. Dá se říci, že tenkrát jsem pochopil poučku o tonoucím a stéblu. Naše balení bylo silně chaotické, dost se na tom podepsala i skutečnost, že jsme neměli baterku. Na štěstí můj velocipéd oplýval svítilnou a tak jsem toče předním kolem spoře osvětloval tábořiště a Jirka balil (házel do ruksaků a spacáků) naše věci. O jeho turistických zkušenostech nejlépe svědčí skutečnost, že jsme tam asi nic nenechali. Alespoň nám později nic nechybělo. Dokonce jsem měl v ruksaku několik šišek navíc.

Naše putování tím strašným lesem v tom strašném lijáku bylo strašné. Jak předesláno v raportu, v lese bylo mnoho stromů, leč nemnoho stojatých. Pomocí instinktu a reflektoru mého bicyklu jsme se dotrmáceli k jakémusi vysokému a rozložitému smrku a už více méně ze zoufalství jsme se shodli, že pod ním prší poněkud méně, než na volném prostranství.
Je až zarážející, že jsme v tu noc dokázali vůbec usnout.

Ráno jsem vstal dříve než Jirka a rozhodl jsem se, že mu připravím malé překvapeníčko. Představoval jsem si jak se probere ze spánku, zatouží po ranní vzpruze a dle svého neblahého zvyku sáhne po první ranní cigaretce. V duchu jsem slyšel jak pustě zakleje,když zjistí že cigarety jsou mokré.Leč zhýralý organismus žádá drogu. Pokusí se tedy zapálit si cigaretu i mírně mokrou. Škrtne zápalkou ... a nic. Zápalky jsou také mokré! Co teď? Jak donutit organizmus fungovat? Každá rada drahá. Prosebně vzhlédne k nebi doufaje odtud dostat pomoci. A skutečně jeho nezaostřený ještě zrak nad sebou něco spatří. A to něco jsem já s kotlíkem kouřícího a libě vonícího čaje. Jiří bude zachráněn a já budu mít svého bobříka.
Jal jsem se tedy připravit ohniště. Veden pudem a dlouholetým návykem začal jsem tedy hledat vhodné kameny. Byl to velice zvláštní les. Nebylo v něm totiž kamenů! Hodně jsem se nalopotil, než se mi podařilo navláčet potřebné množství. Uložil jsem je pěkně do kruhu. Když jsem ukládal poslední, probudil se Jirka. Musela to být pro něj strašná noc, protože ještě nebylo sedm hodin. Tak časně ráno se asi nikdy v životě sám od sebe nevzbudil. Alespoň já o tom neslyšel.

No, probudil se, posadil a zapálil si cigaretu! Asi ji měl zašitou na břiše, Nikotýnek! Labužnicky vtáhl kouř a zeptal se: „Co blbneš?“
To mě dorazilo. Člověk se lopotí aby mu přichystal (sobě taky) teplý čajík, vláčí se s kameny a tohle je vděk?
„Na co ty kameny, když je všude voda a nic nemůže od ohníku chytnout.“
„Já je tam dávám, aby nám voda nenatekla do ohně.“
Pak jsem se pokusil zažehnout oheň. Roští však ne a ne chytnout. Všelijak dýmilo prskalo ale nehořelo.
„To musíš nalámat větvičky těsně u kmene,“ přispěchal s radou pokuřující Jirka, „ tam jsou nejsušší.“
„Lámal jsem je u kmene, dokonce jsem je i ždímal, ale hořet nechtějí.“
Jelikož Jiří právě dokouřil, Vysoukal se ze spacáku a společnými silami se nám skutečně podařilo oheň založit. Pro tento den jsme museli vymyslet nový způsob vaření čaje. Nabrali jsme do kotlíku toliko poloviční dávku vody a zavěsili nad oheň. Než se voda na skomírajícím ohýnku rozvařila, proudy vody padající z okolních stromů kotlík doplnily. Čaj se tedy po nadlidské námaze podařilo uvařit, leč nastala další svízel. Jirka sladí, já ne. Co teď?
Ale i v této situlaci jsme si věděli rady. Nasypali jsme cukr do polovičky kotlíku z které pak usrkával Jirka a do té mojí jsme žádný cukr nedali. Tak se dělají kompromisy!

Paní prodavačka ve stojčínském konzumu si nás jistě dlouho pamatovala. Když jsme totiž platili útratu, hleděla chvíli překvapeně na naše dvacetikoruny. To, že jsme mokří my, celkem chápala. Venku pršelo. Ale proč jsou mokré i naše peníze, to jí nešlo do hlavy. Dlouho si naše dvacetikoruny prohlížela, pokoušela se je i ždímat. Potom, zřejmě byla fotografka, je připlácla na skleněnou vitrínu , aby tak uschly a mohly se opět stát právoplatnými platidly.
Byli jsme na cestě teprve třetí den, avšak útrapy předešlé noci a celkem jednotvárná strava (houby, konzervy, houby, sáčkové polévky, houby, chleba, houby a houby) v nás vyvolávala nepopsatelnou touhu po suchu a teple lidského přístřešku a zejména pak po domácím jídle. Vzpomínali jsme různé pochoutky, trumfovali se v chutných receptech.
Já, v té době dobře živený maminkou, jsem odsuzoval všechna sáčková jídla důvodíc, že poctivé domácí stravě se nemohou vyrovnat. Jiří, samoživitel odkázaný na produkty Vitany, sice uznával přednosti maminčiny kuchyně, ale jak tvrdil, některé sáčky mají také své kouzlo. Zejména pak velebil značku knedlíků v prášku Knemix.
„Knemix!“ volal, „Knemix! To je značka! To je pošušňáníčko!“ Pak mi nadšeně popsal, jaké kulinářské orgie díky tomuto produktu zažil. Jeho óda na Knemix byla podána tak přesvědčivě, že jsem se rozhodl sám jej někdy vyzkoušet.

Později, v Olomouci jsem si na to vzpomněl, zakoupil Knemix a pospíchal domů si pochutnat. Přečetl jsem si pečlivě návod a dodržujíc přesně pokyny zhotovil těsto, rozvařil vodu a hotovil se uválet knedlíky. Těsto však nemělo snahu se nechat uválet a neustále se lepilo na vše s čím přišlo do styku. Voda už téměř vyvřela a já stále ne a ne uválet šišky. Konečně se mi podařilo stvořit něco, vzdáleně připomínajícího hroudu. Uchopil jsem ten patvar a chtěl vložit do vroucí vody. Masa se mi však přilepila na ruce a jediný způsob, jak ji dostat do vody, byl otřít ruce o okraj hrnce. Tak se mi podařilo oddělit “ knedlík“ od dlaní a tento žuchnul do vody. Popálen hrncem a opařen vystříknuvší vodou jsem se vrhl k hodinkám, abych odečetl dobu varu. Nedocenil jsem však vlastnosti Knemixu. Toto univerzální lepidlo způsobilo, že se mi hodinky přilepily k ruce. Pochopitelně sklíčkem do dlaně. Než se mi podařilo je oddělit od ruky a nožem alespoň částečně z nich odstranit těsto, zapomněl jsem časovou hodnotu začátku vaření. Uvařil jsem tedy knedlík baj očko. Když jsem jej vyndal z vody, byl jsem překvapen bizardností tvaru, který pobytem ve vroucí vodě nabyl. Zvedlo mi to náladu, jelikož zastávám názor, že jíst se má i očima a tento výtvor sliboval být interesantní ozdobou talíře. Dal jsem tedy ohřát segedin a jal se knedlík krájet. To mi zase náladu vzalo. Vnitřek nebyl načechraný, jak sliboval text na sáčku. Konzistencí připomínal spíše plastelinu. Přes to všechno jsem se rozhodl ochutnat, potajmu doufaje, že chuť bude překvapivě korunovat dílo. Korunovala. Prvně v životě jsem jedl segedin s chlebem.

Jelikož jsme mířili k tetě u níž jsem trávil nejedny prázdniny, začal jsem vzpomínat na všechny pochoutky, které mi tam kdy bylo ochutnat. To nám vlilo nových sil do umdlených již údů a představa teplé domácí večeře na vidličku nás hnala k cíli dnešní etapy.
Jak bylo řečeno, teta nebyla v Kamenici, ale ve čtyři kilometry vzdálené Lhotě. Vysvětlil jsem Jirkovi že je to tak lepší, protože na vesnici je větší spíž a navíc naplněná dobrotami ze zabíjaček … to nám to šlapalo!

Přivítání ve Lhotě bylo srdečné a bouřlivé. Okamžitě zatopili v kamnech, abychom se mohli usušit. Z igeliťáků jsme vytáhli jediné suché oblečení a převlékali se. Z kuchyně mezitím volala teta: „Určitě máte hlad. Kdo ví, kdy jste naposledy jedli pořádný jídlo. Něco dobrýho vám připravím. To si pošmáknete!“
Spiklenecky jsme se na sebe usmáli. Mňam! Vyšlo to. Převlékli jsme se a hrnuli se do kuchyně. Teta právě nesla na stůl talíře, z kterých se kouřilo. Božský pohled. Zasedli jsme ke stolu a na talířích před námi - houby !
„Vašík nějaký donesl,“ vysvětlila teta, „určitě si pochutnáte.“
Neměli jsme to srdce jí kazit radost a tak jsme je nejen snědli, ale i pochválili. Ostatně byly skutečně dobré.

Jelikož jsme měli všechno mokré, položil jsem na kredenc v blízkosti sporáku i své vodotěsné hodinky Omega - Speedmaster (nedávno jsem je viděl v rakouském časopise spolu s cenou 29000 Ats), aby oschly a věnoval se večeři. Po večeři následoval obligátní čajík a debata. Pohoda, kterou rušilo pouze jedno z dítek, velice hlučný chlapec. Domácí byli na jeho halasnost přivyknutí a tudíž jim to zřejmě ani nepřišlo. Nás to však znervózňovalo. Asi po půl hodince jsme si však zvykli i my.
Pojednou se v kuchyni rozhostilo nezvyklé ticho. Postupně si to všichni uvědomovali a rozhlíželi se, co se stalo. S překvapením jsme zjistili, že onen hlučný chlapec zaujat hrou, pokoušel se rozbít uhlí na menší kousky, přestal křičet. Všichni vychutnávali nezvyklé ticho a se zálibou sledovali hrajícího si chlapce. Ten se lopotil se zvlášť velkým kusem uhlí, který se mu nedařilo rozbít. Jirka, jelikož má dobré srdce a rád děti, mu šel poradit nějaký grif. Sklonil se nad hochem, pak se podíval na mne a prohlásil: „Možná by mu to šlo lépe, kdybychom mu dali kladívko místo těch tvých hodinek.“

Tu noc jsme usínali v obrovských vesnických postelích zachumláni do obrovských vesnických duchen a musím přiznat, že nám bylo báječně. Dokonce mě napadla rouhačská myšlenka, že je to skoro tak pohodlné jako v tom seníku.
Stejně, tři noci a každá jiná, každá mající svou osobitost.