Můj příteli

            Marcel si pomyslel, že nebýt okolností, byla by to krásná a neobvyklá chvíle. Vzduch byl prosycen vůní lesa, většina kmenů se schovávala v husté mlze a mech pod jeho nohama připomínal měkký a drahý koberec. Když byl mladší a dlouho o víkendech vyspával, tak se na něj kvůli tomu maminka zlobívala a říkávala mu, že se o hodně připravuje. Že by svět viděl zase trochu jinak, kdyby vstal s nimi a ráno vyrazil do přírody. Teď tu stál v té kráse a byl si jistý, že by na něj maminka vůbec pyšná nebyla. Vzpomínka na rodinu a na dětství bolela. Tak rád by vrátil čas o dvacet let zpátky. Probudil by se do slunečného nedělního rána, dal si horký čaj s cukrem a vyrazil s tatínkem na zahradu. Tehdy to nenáviděl. Podíval se na mrtvolu u svých nohou a do očí se mu znovu nahrnuly slzy. Promiň, příteli.

            Zhluboka se nadechl té ranní nádherné chvíle a uchopil znovu krumpáč do ruky. Přidal výrazně na tempu, už chtěl mít tu patálii celou za sebou. Co chvíli mu padl zrak na Oskarovy vytřeštěné oči a pokaždé, když je viděl, ujišťoval znovu sám sebe, že to, co dělá, je nutné a i když ne správné, tak rozhodně pochopitelné.

            Než se všechny ty špatné věci staly, byli oba mladí a úspěšní. Postupně zestárli a úspěšným zůstal jen Marcel. Nehodlal na tom nic měnit. Když si to znovu, snad již posté, v duchu zopakoval, začal hlínu odhazovat zase o něco zuřivěji. V duchu spílal svému starému příteli. Mohl si za to sám, že tu teď ležel na studené zemi a svůj poslední výdech měl dávno za sebou. Kdyby se tehdy proti zlým vzpomínkám obrnil stejně jako on, Marcel, tak by neklesl tak hluboko a neměl by zapotřebí svého odolnějšího přítele vydírat. A to se přátelům nedělá. Za takové činy následuje trest.

            Uvědomil si, že už v jámě stojí po pás hluboko a usoudil, že to stačí. Vyškrábal se zase ven a při tom se zašpinil. S tím ale počítal, v autě si nachystal rezervní oblečení. Dřepl si vedle Oskara a než ho shodil do jámy, naposledy si prohlédl jeho zarostlý obličej s rudým nosem a zaplnil ho hluboký smutek, když si vedle tohoto odpudivého individua představil svého přítele, který hrál na kytaru a holky na něj letěly.

            Kdysi na Oskara i žárlil. Měl jasně modré oči, světlé vlasy, byl vysoký, urostlý. Dívkám se líbila jeho široká ramena. Nemusel sportovat, a přesto vypadal přitažlivě. Marcel byl o hlavu menší, měl útlá ramena a nosil silné brýle. Když se staly všechny ty zlé věci, začal na sobě pracovat. Tak tomu vždycky v duchu říkal. Pracovat na sobě. Cvičil a zbavil se brýlí. Zpustlý Oskar vedle něj začal vypadat uboze.

            Přehazoval hlínu zpět do jámy. Pomyslel si, že zítra nebude schopen udržet ani sprchu, cvičení už dávno pověsil na hřebík. Cítil se unavený, záda ho bolela. Na zpocené čelo se mu lepily vlasy, kapky mu stékaly po spáncích. Zezadu mu foukalo na mokrý krk, tričko měl přilepené k zádům.  Bylo mu jasné, že to určitě odstoná. Ale na tom mu pramálo záleželo. Věděl, že se o něj jeho lékař dobře postará. Rád by tvrdil, že se o něj dobře postará i jeho žena, ale se svým manželstvím nebyl právě spokojen. Irena byla sice krásná a velmi o sebe dbala, vůči němu ale byla vždy poněkud chladná. Dříve to přisuzoval její povaze, ale když pak viděl, jak se chová ke svým přátelům, pochopil, že problém tkví v něčem jiném. Tyto myšlenky teď ale, jako obvykle, rychle zapudil. Měl ženu a dceru a hotovo.

            Udusal hlínu na hrobě a pokladl ji mechem, který odtud předtím vytrhal. Poté tam naházel pár šišek a klacíků a došel k názoru, že místo vypadá nyní přirozeně. Jen doufal, že hrob nevyčenichá nějaký pes. Kdyby bezdomovce našli zbitého někde v podchodu, nevzbudilo by to tolik pozornosti, jako když si s tím dá někdo takovou práci. Ale kdyby ho vezl svým autem z domu do města, příliš by riskoval. A navíc- chtěl mu dát aspoň ten hrob.

            Popadl krumpáč a vracel se zpátky k autu, které zaparkoval u cesty. Podíval se na své drahé hodinky s monogramem a zjistil, že se blíží pátá hodina ranní. Byl rád, že mu vražda vyšla na sobotu, ve všední den by se někteří lidé začali touto dobou trousit do práce. Po cestě domů nepotkal ani živáčka.