Básnické škádlení

Prásk bum prásk, tužka letí do kouta,
místo kreslení jdu radši na půdu,
hledat umělýho kohouta...
Světe div se,
bez zábran a na procházku,
vezmu si kohouta na provázku!

Kohouta hoď do kouta,
do rukou si vem pouta,
ukážu ti lepší hračku,
tu, co jde hned na dračku,
budeme si hrát a krásně se smát!

Smích ten zní tak krásně
a je inspirací pro básně,
smích to je tak úžasná věc!
Na světě není hezčí zvuk.
Ani žádný zvonek z Nepomuk ho nenahradí.
Ano, smích svádí.

Nesmíš mít žádné zábrany,
budu tvůj hrdina,
bez bázně a hany,
jako rytíř ze středověku,
až do skonání věků,
budu dobývat tvou tvrz,
celou, skrz na skrz.

Středověk byla jistě krutá doba,
tuhle Kolumbus objevil Ameriku,
tuhle zas dítě poprvé spatřilo soba.
Evropa, na místo středomoří,
ze světového dění těží.
A Západořímská říše padla,
jak slina na plivadla.

Jako Kolumbovu Santa Mariu
spatřen její drobný stín,
jsem pohlcen světem v klín,
je to jako pohled na observatoriu...
Padla slina - hluboký žal,
smutek a nevěřícný smích,
přesto v jejích čístých tvářích...
pohled - a zmizel z duše kal.

Je to tak prosté,
vstoupit do neznáma.
Jako když mužský šat obléká si kurtizána,
sic je to ona,
najednou však nepoznána.
Brázdí s tvou nahou povahou,
dávnou chvílí, za to velmi poutavou.
Šáhni příležitosti po krku,
ale neuškrť ji,
nejspíš už neobjevíš druhou Ameriku,
možná jen uslyšíš, jak z dálky Ti hrají.
Ale stojí to za to,
objevit třeba i ve snu,
krásnou vysokou tůji a za ní i dýchat a slýchat šum.