Rudger a Jasmína V.

                              Pátá část

Motto:  Není jediné lásky, jediného přátelství,

                které by prošlo naším životem

                a navěky ho neovlivnilo.

                                           F.Mauriac

      Jasmína si tu cestu vytrucovala, přestože při bedlivém pohledu již na ní bylo těhotenství trochu vidět. Šlo však jen o doprovod velké karavany, u které se dalo předpokládat, že ji nikdo nenapadne a tak jsem se nechal přemluvit. Přispěl k tomu i fakt, že se jednalo o několikatýdenní záležitost a ani jeden z nás nechtěl být, zvláště nyní,  tak dlouho bez druhého.

      Několik obchodnických cechů se spojilo k dopravě zboží do sousední země a vypravilo do té doby nevídaný počet dvaceti vozů, což představovalo celkem téměř padesátku chlapů. A jednu ženu, pochopitelně. Úspěšný výsledek obchodu byl důležitý pro celé město, takže kromě nás dvou poslali radní s karavanou i osm vojáků městské stráže.

      Už od počátku bylo jasné, že si s nimi příliš rozumět nebudeme. Pohlíželi na mě a na Jasmínu spíše jako na zločince, zabijáky s krvavýma rukama, kteří jim berou jejich práci a kterým by to lépe slušelo za mřížemi, ne-li přímo na popravišti. Jen díky tomu, že  v mé manželce alespoň částečně viděli i půvabnou ženskou bytost, nedocházelo dosud k otevřeným konfliktům. Také jejich kapitán, přestože zřejmě v duchu sdílel stejný názor, držel své podřízené pevně na uzdě a bylo vidět, že mu jde především o splnění úkolu.

     První týden cesty tedy proběhl klidně i když, co se týče nějaké vzájemné komunikace , v chladném odstupu.. Večer jsme sedávali s Jasmínou sami u svého ohně, maximálně  s námi prohodil pár vět některý z vozků. Jak jsme se však vzdalovali od civilizace a blížili se k hranicím, rostly nejen vzdálenosti mezi vesnicemi, ale i napětí mezi námi a vojáky. Únavná a nudná cesta k dobré náladě nepřispívala a tak, po několika klidných dnech, přišla brzy první srážka. Stalo se to jednou ráno v malebném údolíčku s potokem, na kraji lesa, na místě jež by si za jiných okolností člověk vybral spíše pro milování, než pro potyčku.

     Drželi jsme poslední hlídku a před úsvitem se Jasmína šla omýt k tomu potůčku. Rozdmýchával jsem ze zbylých žhavých uhlíků oheň, když jsem uslyšel její výkřik. Rozeběhl jsem se ze svahu dolů a viděl, že jeden z vojáků se rozhodl vyzkoušet obvyklý oplzlý žertík. Příplížil se k vodě, kde se má žena umývala vysvlečená do pasu,  sebral jí blůzu a odmítal ji vydat, dokud  Jasmína nespustí ruce podél těla.  Bylo mi jasné, že i ve své pozici a svém stavu by si manželka nakonec poradila sama, ale nechtěl jsem pokoušet osud. Zařval jsem na toho sprosťáka, ať okamžitě pustí oděv na zem a odklidí se a on, kupodivu, poslechl. Srážku se mnou zřejmě riskovat nehodlal. Celý výjev však už sledovala značná část tábora, probuzená našimi výkřiky, včetně kapitána stráže Corinta, který provinilce okamžitě ztrestal několika ranami bičem. To nám ovšem na oblibě u vojáků nepřidalo. Další dny cesty ubíhaly v ještě stísněnější náladě než dosud. A pak jsme narazili na tu vesnici. Po spatření pramínků kouře, vznášejícího se nad korunami stromů, jsme se asi všichni zaradovali. Konečně!  Po několika úmorných dnech zase trochu jiná strava a možná i postel! Vzduchem zaznělo práskání bičů a časté pobídky určené tažným zvířatům.

     Když se však stromy rozestoupily a ukázaly se první domy nevelké vesnice, úsměvy z tváří se začaly vytrácet. Některá stavení byla pobořená, jiná ohořelá a v pachu kouře bylo cítit ještě cosi jiného, nasládlého, co k běžnému požáru dřeva nebo došků nepatří. Pohlédli jsme s Jasmínou na sebe. Nám to bylo jasné. Tady tančily plameny po lidských tělech! Projeli jsme blátivou ulicí mezi domy a zastavily povozy na jejím druhém konci. Nikde se neobjevil žádný obyvatel některého z domků, ale já jasně cítil mnohé pohledy upírající se při průjezdu na naše záda.

    Seskočil jsem z našeho vozu a s  kapitánem, který vydal rozkaz nic nepodnikat dokud nedá povel,  jsme se vrátili  těch několik kroků zpět, mezi pobořená stavení.

    \"Hééj! Je tu někdo? Héj,\" křikl Corint  na obě strany ulice. Ruce jsme měli pokojně svěšené podél těla, aby bylo zřejmé, že nemáme zlé úmysly. Teprve po nějaké chvíli se ozvalo zavrzání kožených pantů dveří a s čvachtavými zvuky se k nám blátem blížil statný padesátník, s ustrašeným výrazem v obličeji.

    „Co…..co si přejete, pánové?“ vykoktal ze sebe.

„Nemusíš mít strach, chceme si u vás jen odpočinout a koupit nějaké jídlo. Jestli můžete prodat. Zaplatíme. A ti střelci kolem nás ať přestanou mířit na naše záda. Nemáme v úmyslu nic zlýho,“ řekl jsem.

    „Ano, ano. Samozřejmě,“ už klidněji odpověděl muž a mávl rukou směrem k domům. Pak se otočil obličejem znovu k nám a pronesl: „Jsem zdejší starosta. Omlouvám se za to přijetí, ale máme tu v poslední době nějaký potíže. Řekněte vašim lidem ať vypřáhnou a vy pojďte se mnou. Možná bychom se mohli nějak dohodnout.“  Šli jsme  mezi prostými domky, ze kterých teď už vykukovaly zvědavé obličeje a cestou dal starosta pár pokynů ohledně našich lidí. My vystoupily na verandu jednoho ze zachovalejších stavení  a uvnitř se posadili k hrubému stolu.    Představili jsme se s Corintem našemu hostiteli a několika větami vysvětlili své poslání.

Muž sedící proti nám pokýval hlavou a řekl: „Jste většinou vojáci, lidi zvyklí bojovat. Dáme vám co potřebujete, když nám pomůžete. Musím vám to ale vysvětlit od začátku.

     Žili jsme si tu donedávna klidně. Vesnice, jako každá druhá. Maso jsme si obstarávali v okolních lesích, něco sklidili z políček vzadu za domy a jednou za čas dojel někdo do města s ručními pracemi našich ženských a přivezl to, co si sami neumíme vypěstovat nebo vyrobit. Nikdo z nás tu tedy nijak nezbohatl, ale žili jsme si klidně a spokojeně. Tedy až do doby, než se na tý hoře za lesem, možná jste si jí všimli, usídlili ti zakuklenci.“

      Podívali jsme se s Corintem na sebe a on vyhrkl: „Kdo?“

Starosta vzdychl a pokračoval: „No, my ani přesně nevíme, kdo to je. Říkáme jim Mágové z hory. Jsou to čarodějové? Ďáblové? Nevíme. Ale nic dobrýho to není! Je to asi měsíc, co se objevili poprvé ve vesnici. Byli dva. Vysocí, v tmavých pláštích, s kapucí staženou do čela tak, že jim nebylo skoro vidět do obličeje. Ale jinak nic mimořádnýho. Prostě dva chlapi v pláštích, poutníci. Najednou stáli uprostřed vesnice a že prý jsou kněží novýho náboženskýho řádu, usídlili se na tý hoře a shánějí služebnictvo. Dva mladý lidi. Prý je to jedno, jestli chlapce nebo dívky. A dobře zaplatí. Jeden z nich si vysypal do dlaně hezkých pár zlaťáků a nechal na ně dopadat sluneční paprsky. Nikdo z nás ještě tolik zlata neviděl a tak není divu, že dva mladíci se hned nechali zlákat a odešli s nimi. Peníze předali rodičům, rozloučili se a od tý doby je už nikdo neviděl. To jsme v nejbližších dnech ale ještě netušili. Ti zakuklenci tu však byli za týden znovu. Že prý se řád rozrůstá, naši mládenci se mají dobře, ale na všechnu práci už sami nestačí a potřebují pomoc. A zase se cinkalo zlatem a odešel s nimi jeden mladík a jedna dívka. Když se za další týden všechno opakovalo, už nám to bylo všem divný a rodiče chtěli vidět svý děti. Nikdo další už se taky nepřihlásil a marně jeden z těch proklatců vábil přihlížející na blyštivý mince. Pak jsem si všiml, že tentokrát je nevysypal jen tak do dlaně, ale že má rukavici. A jak tak nastavoval ty peníze před oči vesničanů, svezl se mu trochu široký rukáv pláště a uviděl jsem jeho zápěstí. To nebylo zápěstí normálního člověka! Bylo scvrklý, jakoby vysušený a mělo takovou divnou hnědou barvu. Začal jsem si ty dva prohlížet pozornějc a i to málo, co jsem mohl z jejich obličejů zahlídnout, se mi zdálo změněný proti dřívějšku. Jakoby ostřejší, dravčí. Tím jsem si ale úplně jistej nebyl. Pod ty kapuce opravdu moc nahlídnout nešlo. Určitej nedobrej pocit jsem ale měl. A asi nejen já. Vesničani začali reptat a tak jsem ty dva prostě vyhodil. Řekl jsem jim, že z naší obce už s nima nikdo nepůjde a ty čtyři mladý lidi ať pošlou domů. Jestli budou chtít nazpět nějaký peníze, tak jim je vrátíme, až děti přivedou. Beze slova  odešli. Jeden z nich se však ještě mezi posledními domky otočil a zavolal na mně: „Aby jste nelitoval, starosto!“ To již asi nikdo nedoufal, že ty čtyři mladé lidi ještě někdy uvidíme.

    Ten mág měl, bohužel, pravdu! Od tý doby jsem už litoval mnohokrát, že se tu kdy objevili. A nejen já. Hned druhej den se nevrátily z lesa dvě dívky. Bylo nám jasný, co se s nima stalo. Pokud tehdy ještě někdo doufal, že se všechno obrátí v dobrý, po týhle události už ne. Muži nechodili nikam beze zbraně a ženy a dívky bez jejich doprovodu. Za další týden, to bylo před dvěma dny, se přihodila ta událost, která je příčinou toho, co jste viděli při svým příjezdu. Ti mágové nebo co to je, nemohli zřejmě získat svou potřebnou kořist jinak a tak napadli vesnici. Brzy dopoledne se snesli rovnou z oblohy! Jako ptáci! Byli čtyři. Všichni naši lidi, co byli venku, se okamžitě rozprchli, ale ti proklatci, vždycky dva a dva, popadli za paže dvě z dívek a znova se vznesli do vzduchu. Odlítali k lesu, směrem k hoře. Nevím, jestli naštěstí nebo na neštěstí, jeden z lovců byl natolik pohotovej a nebál se vystřelit, ačkoliv moh ohrozit ta děvčata. Ale asi si řek že to, co jim hrozí, je možná ještě horší. Takže natáh luk a poslal šíp za uprchlíky. A zasáhnul! S výkřikem se jedno zakuklený tělo zřítilo z oblohy a dopadlo kousek za posledníma domkama na zem. Dívku to bohužel nezachránilo. I ten zbývající s ní zvládnul odletět. Prohlídli jsme pak to zřícený tělo a pohřbili ho raděj tam, kde spadlo. Když jsme tam totiž dorazili, zjistili jsme, že  na místě leží jen lidská kostra v tmavým plášti! Jestli ho usmrtil šíp nebo ten pád, to už se nám vypátrat nepodařilo. Vyplynula z toho ovšem jedna důležitá věc a to, že zabít se to dá!

     Corint se asi chtěl na něco zeptat, ale starosta ho umlčel pokynem ruky a pokračoval: \"Už jen chvíli, prosím. Brzy to už bude všechno.

     Po tomhle incidentu nám bylo jasný, že si to ti zakuklenci nenechaj líbit. Ale co bude následovat, to jsme netušili. Odplata přišla ještě ten večír a následky vidíte kolem sebe. Pár mužů pochopitelně hlídkovalo, ale nebylo to nic platný. Najednou se z oblohy snesly na vesnici ohnivý koule a začaly vybuchovat. Některý domy hořely, jiný to pobořilo. Hned jsme začali hasit, ale ti hajzlové mrštili ty svý blesky i mezi shromážděný lidi! Máme pár mrtvejch a ještě víc raněnejch. Z  útočníků jsme tentokrát nedostali ani jedinýho. Vlastně jsme je ani pořádně neviděli. Jen pár siluet proti obloze. Tak, to je vlastně všechno.

     Nevíme, jestli přijdou znova vyjednávat nebo nás zase rovnou napadnou. Nevíme, kdo jsou, ani co vlastně všechno chtějí. Máme jen strach a vy byste mohli pomoct. Jste přece jen bojovníci a tady Rudger,\" ukázal na mne, \"je taky čaroděj. Jinak nám asi nezbude nic jinýho, než se vystěhovat.\"

     Tázavě se díval střídavě na mne a na kapitána. Nepovažoval jsem za nutné ho opravovat v tom, že nejsem žádný čaroděj a tak promluvil za nás, jako první, Corint: \"Mně je hrozně líto, co všechno jste museli vytrpět a co se tu děje, ale my máme svoje poslání, za který zodpovídám. Nemůžeme se tu zaplést do nějaké bitky a kvůli tomu ho nesplnit. To bych se rovnou mohl rozloučit se svým zaměstnáním. Nehledě na to, že by mohlo přijít k újmě zboží, co vezem. To bych se asi naopak seznámil s katem. Ne! To opravdu nemůžu riskovat. Je mi  to líto, ale s takovou dohodou nesouhlasím! Co ty, Rudgere?\"

    Zamyslel jsem se a pak pomalu pronesl: \"Já myslím, že bychom se měli zeptat i ostatních. Jsou tu přece zástupci všech těch cechů.\"

    Kapitán se prudce ohradil: \"Ale za bezpečnost odpovídám přece já!\" Se zrudlým obličejem pohlédl na mne a na žalostně se tvářícího starostu a pak, už zkrotleji, zabrblal: \"No dobrá. Dobrá. Tak jdeme.\"

      Vyšli jsme před dům, kde už nás očekával dav lidí. Jak naše výprava, tak vesničané. Ticho, které nastalo při našem vykročení ze dveří, bylo náhle přerušeno výkřiky a pláčem, ozývajícím se z jedné chýše za zády shromážděných. Nejprve odtud vyběhla naříkající žena a dav se poté rozestupoval před mužem, nesoucím v náruči cosi zabalené do pokrývky. Vzniklou uličkou došel vesničan až k nám, položil své zavazadlo před starostu a rozhrnul látku. Objevilo se tělíčko asi osmileté dívenky, hrůzně znetvořené ohněm. Pravá paže byla upálena téměř k rameni a žár zasáhl i tvář a horní část hrudníku dítěte. Obličej už byl ve smrti klidný, ale než ta chvíle nastala, muselo děvčátko trpět krutou bolestí. Jeho otec  pozvedl uslzený zrak ke starostovi a ze zaťatých rtů se mu vydralo: „Co s tím chcete dělat, starosto? Jednu dceru mi ti ďáblové odnesli a podívejte se, jak dopadla druhá! Budem tu jen čekat, až tak skončíme všichni? Zvolili jsme si vás, aby jste za nás rozhodoval. Tak to, k sakru, dělejte!“

    Z davu se ozvalo souhlasné mručení. Starosta už už otvíral ústa, aby  pod sebou podřezal větev tím, že všem sdělí neúspěšný výsledek rozhovoru s námi, když Corint zvedl pohled od zuboženého tělíčka na podlaze  verandy a předešel ho: „Odpovědět vám můžu já, lidé! Starosta nás právě požádal o pomoc proti těm bytostem.  Mám sebou dvacítku zkušených bojovníků a ostatní členové výpravy také nejsou žádní nováčci v zacházení se zbraní. Výměnou za nocleh a nějaké potraviny vám rádi pomůžeme zbavit se těch mágů z hory. Protože však můžu mluvit jen za sebe a své vojáky, ostatním ve výpravě dávám tohle rozhodnutí na zváženou. Dobrovolníky pak rád uvítám pod svým velením. Až se podle pokynů starosty ubytujete, poradíme se všichni o dalším společném postupu.“

    Dav radostně zašuměl,  začal se rozcházet a ti z našich, kteří ještě nevěděli pořádně o co jde, se v hloučcích  vyptávali místních obyvatel na podrobnosti.

    Jasmína okamžitě vystoupila na verandu k nám a její zvědavé dotazy zabušily do mých ušních bubínků. V očích  se jí rozhořel známý  plamínek očekávání, kterého jsem se však teď začal obávat. Když jsem vylíčil všechno, co jsem věděl sám, dodal jsem rozhodně: „Ženská, rovnou ti říkám, že tentokrát někam zalezeš a nevystrčíš ten svůj všetečný nos! To ti poroučím nejen jako tvůj manžel, ale především jako otec toho dítěte, který nosíš! Rozumíš?“

     Manželka tentokrát bez řečí přikývla, zřejmě překvapená nezvykle tvrdým tónem mého hlasu a podle dohody se šla podívat, kde by mohla pomoci svými léčitelskými schopnostmi.

    Já řekl starostovi, že bych rád viděl kostru toho sestřeleného mága. Ten se mnou poslal dva muže s lopatami. Corint se k nám přidal a všichni jsme se odebrali na palouk za poslední domy obce. Vesničané neodkryli ani dvě stopy hlíny, když se objevila černá látka pláště. Již opatrněji odházeli zeminu v šířce a délce mělkého hrobu a pustili mě k tělu nebo spíše k tomu, co z něho zbylo. Rozhrnul jsem ošacení a zadíval se na polámanou zahnědlou kostru..

     „Fuj!“ pronesl nade mnou Corint. No, nebyla to hezká podívaná, ani práce, ale mohla ledacos objasnit. Uchopil jsem jedno z odlomených žeber, potěžkal ho a důkladně prohlédl. Pak jsem ho uložil zpět a zvedl široký rukáv s paží. Ano! Prodloužené prsty s drápy místo nehtů. Vyjasňovalo se to!

     Pokynul jsem mužům, že mohou jámu zaházet a s kapitánem  se vydal zpět do starostova domu. Tam již seděla Jasmína v družném rozhovoru s naším hostitelem a jedním ze zástupců cechů, Jonasem, jestli jsem si to dobře pamatoval. Po našem příchodu se všichni zvědavě otočili k nám. Posadil jsem se na lavici vedle své ženy, napil se lehkého domácího piva, které mi nalil starosta a dal se do vysvětlování: „Podle toho, co jsem teď viděl a před tím se dozvěděl, jedná se o uctívání nějakého černého kultu. O černou magii. Potřebují lidské oběti pro své božstvo, aby vzrostla jejich síla a moc. Jak jsme slyšeli, poprvé a podruhé přišli ti kněží do vesnice pěšky a vypadali jako normální poutníci. Při další návštěvě už si starosta všiml jistých změn v jejich vzhledu a pak  dokonce přilétali. Na kostře toho mrtvého jsem skutečně zjistil určité mutace. Kosti jsou lehké, pórovité, nepřirozeně zbarvené a ruce má ten mrtvý proměněné v pařáty s ostrými dlouhými drápy. Nevím, o jaký kult se může jednat a kam až změny a moc těch bytostí může dojít. A kolik ještě potřebují obětí ke konečné proměně. Známe však dvě důležité věci. Zatím jsou ještě pořád smrtelní a nyní zřejmě i oslabení. A sice o jednoho svého druha. To může  být důležité, protože tím snad byl přerušen magický kruh a možná i celý obřad. To napadení vesnice mohlo znamenat už jen pomstu. Většina podobných rituálů se totiž koná ve znamení číslice šest. Což by mohl být i počet našich nepřátel. Tedy původně. Není to jisté, ale hodně tomu nasvědčuje. Zatím se ukázal vždy tak malý počet zakuklenců, že je tahle domněnka pravděpodobná. A tím, že se podařilo jednoho z nich zabít, nemůžou ostatní pokračovat ve svém krvavém obřadu. Jejich síla tedy dál neporoste. Svůj poslední útok vykonali také v noci, aby co nejvíce omezili případné další ztráty. Z toho bychom měli vycházet. Další útok, pokud k němu vůbec dojde, bude asi opět za tmy. „Jonasi,“ obrátil jsem se na zástupce vozků a cechovních, „jak to vypadá s dobrovolníky?“

     Dotázaný se zazubil: „Stranou nezůstal nikdo. Všichni souhlasí s pomocí.“

„Dobrá,“ vzal si slovo  Corint. „ Než se setmí, vaši muži, Jonasi, navrší kolem obce hranice suchého dřeva. Muži z vesnice určitě pomůžou, že starosto?“ Ten kývl.

Kapitán pokračoval: „Večer se dříví prolije olejem, tukem a vším podobným, co se tu najde. Po obvodu vsi rozestavím své vojáky s luky a kušemi, společně s nejlepšími střelci z vesnice. V tom mi také pomůže starosta. Při první známce přítomnosti těch mágů zapálíme hranice, aby je osvětlily a střelci mohli mířit. Pak už nám jen pomáhej Bůh! Souhlasíš s tím, Rudgere?“

      Ten plán nezněl špatně. Měl jsem jen nějaké nejasné tušení, že něco opomíjíme. Ale co? Kývl jsem tedy a dodal: „Vlastně ano. Vypadá to jako dobrý plán. Jen bych doplnil ještě maličkost. Musíme přece jen pamatovat i na naše poslání. Nechal bych odvézt vozy  kus dál, k lesu a dal je hlídat několika muži. Přece jen, může tu řádit oheň nebo některý z těch létavců práskne přímo do zboží. A protože ti mágové přiletí od té své hory a ta je ve směru naší jízdy, nejlepší by asi bylo, vrátit vozy zpět na kraj lesa, odkud jsme přijeli. Tam by se měly také shromáždit všechny ženy a děti ze vsi. Tím myslím všechny, Jasmíno!“ obrátil jsem se na svoji choť. Šlehla po mně ošklivým pohledem.

      Tím bylo vlastně vše dohodnuto a úkoly rozděleny. Nejprve se dlouhá řada povozů, provázená průvodem žen a dětí, vydala nazpět, k okraji lesa. Zde měli zůstat dva vojáci a dva vozkové a ostatní muži se vrátit do vsi. Nepodařilo se mi však přemluvit Jasmínu, ať odjede také. Dušovala se, že se bude držet stranou všech půtek, znal jsem ji však natolik, že mi to dělalo starosti.

      Do večera lemoval ves vysoký kruh suchého dřeva a z jeho vnitřní strany stály v pravidelných intervalech nádoby s mastnou tekutinou. Vše bylo tedy připraveno na příchod mágů. Jen jsem se nemohl zbavit divného pocitu, že jsme v něčem udělali nebo děláme chybu. Pak jsem však nad tím mávl rukou. Třeba ani nikdo nepřijde!

     To však byl první omyl. Přišli, tedy spíše přiletěli!

Brzy po setmění vzplál znenadání jeden z domů. Vzápětí na to naše hranice, která skutečně osvětlila protivníky. A tehdy se ukázal další z mých omylů. Nepřátel nebylo pět, jak jsem doufal, ale nejméně dvojnásobek! „No ovšem!“ došlo mi až teď. Vždyť to bylo logické!  Vyžadovali přece vždy dvojici obětí. Nemýlil jsem se sice v té šestici do magického kruhu, ale že se jedná o dvě skupiny, to mě nenapadlo! Teď však nebyl nejlepší čas na zpytování svědomí. Několik útočníků padlo zasažených šípy, ale nejméně polovina se stačila stáhnout  do spásné tmy. Zato za zády obránců vzplálo s výbuchy několik domů a ozýval se nářek prvních raněných. V tu chvíli se ukázala naše poslední chyba v připravené taktice. V momentě, kdy hořela námi připravená hranice a zároveň některý dům na opačné straně obranného kruhu, ocitli se střelci, doslova, ve dvojím ohni! Ti, kdo to stačili, stáhli se na náves. Mrtví, ranění, bohužel i mnoho dalších, zůstali v ohnivém pekle. Se zaťatými pěstmi jsme snášeli jejich nářek, který naštěstí brzy ustal.

     Útočníci, jichž zůstalo šest či sedm, pochopili okamžitě tuto naši slabinu a z dostatečné vzdálenosti a ze tmy, zasahovali střechy těch domů, které ještě nehořely. Z vesnice se tak stala jediná ohnivá fakule! Všude pobíhali zmatení lidé a hledali úkryt v přítmí stěn  budov, které ještě plameny nezničily. Takových míst však bylo čím dál méně. Stačil jsem ještě postřehnout, jak na jednom konci vsi řve kapitán Corint na své muže a nabádá je k pořádku. Sem tam vylétl odněkud šíp směrem do tmy, ale zda k určitému cíli nebo nazdařbůh, to vidět nebylo. Já jsem kuši odhodil jako nepotřebnou a pátral zrakem, jestli se mi podaří určit místo, odkud přilétá některý z ohnivých blesků. To se mi za chvíli  poštěstilo a dokonce jsem měl dojem, že vidím obrys postavy. Vyslal jsem svůj svazek energie pod jeden z vysokých smrků a ve zlomku vteřiny, kdy vybuchl, bylo zřejmé, že zasáhl naplno. To jsem však už prchal z místa, které se nyní otřásalo explozemi rozzuřených pozůstalých mágů.

    Když jsem se opět rozhlédl, odněkud z opačného konce vesnice vylétl jiný žlutooranžový snopek energie a další zakuklenec zmizel s řevem v ohnivém výbuchu. No ovšem, Jasmína! Zatracená ženská!

    Zbytek nadávek jsem pronášel už v běhu. Mágů mohlo být ještě asi tak pět, možná jen čtyři, ale vypadalo to, že všichni teď soustředí svoji palbu do míst, kde se možná nachází moje žena. Našel jsem ji přikrčenou o kus dál, u verandy jednoho z mála domů, který byl zatím jen pobořený. Měla úplně černou tvář od sazí, ale jinak vypadala v pořádku. Ulevilo se mi. Hranice dřeva na tomhle konci vsi už dohořela a jen pás žhnoucích uhlíků prozrazoval, kde před chvílí plála.

     „K sakru, Jasmíno! Slíbila jsi mi, že se do toho nebudeš zapojovat. Mysli na svůj stav! Je to o dost horší, než jsme si představovali,“ zahulákal jsem na ni.

     Oči v černé tváři  zablýskaly nahoru ke mně a pak drze odpověděla: „No právě! Když jsem viděla, jak vám teče do bot, musela jsem pomoct! Přece nenechám pány tvorstva v bryndě. A jestli si to spolu ještě tak dvakrát zopakujem, máme možná po starostech!“

     To už jsem se opravdu naštval: „Tak podívej se, ty ženská bláznivá! Na druhé straně je teď nějaký podezřelý klid. Ti parchanti už vědí, že jim tady někdo může oplácet stejnou mincí a vymyslí něco jiného. Já tě tu nenechám usmažit, rozumíš? Na tomhle místě je snad trochu bezpečno. Tady zůstaneš a nehneš se odsud. A hlavně, nebudeš nic podnikat! Jasný?“

     Zabrblala něco, co se dalo vysvětlovat všelijak, ale já neměl čas se s ní dál dohadovat. Musel jsem zjistit, jak jsme  na tom celkově a co hodlá kapitán podniknout teď. Našel jsem ho zhruba uprostřed vsi a to už vydával rozkazy a posílal svoje muže a zbylé vesničany na nová střelecká stanoviště. Moc slavně jsme nedopadli. Jak nás, tak vesničanů zbyla přibližně polovina. Hranice kolem obce už většinou dohasínala a hořící domy osvětlovaly teď už jenom nás. Tmavých zákoutí bylo poskrovnu. S napětím jsme všichni čekali, s čím přijde nepřítel.

    Netrvalo to zase tak dlouho. Zbylí protivníci opustili taktiku náletů, protože by mohli být nad hořícími střechami snadným cílem a připlížili se z různých stran k vesnici. Ze všech směrů začaly najednou sršet blesky a výbuchy zapalovaly, ničily stavení a trhaly těla! Nepřátelé ani nemusely nijak moc mířit. Snad každý záblesk něco nebo někoho zasáhl. Snažil jsem se najít některého z protivníků, i když  v nastálém ohnivém pekle a zmatku to nebylo jednoduché. Po nějaké době jsem přece jen uspěl a další mág se odebral ke svému temnému božstvu. Situace však pro nás i vesnici nevypadala nijak dobře,   mé  obavy o Jasmínu  převýšily bojový zápal a vydal jsem se  hledat kapitána Corinta. Pokud je ještě naživu! Byl a snažil se uslzeným zrakem pod spálenými vlasy najít cíl pro šíp ze své kuše.

     „Kapitáne!“ snažil jsem se přeřvat hukot plamenů. Chytil jsem jej za loket a odtáhl o kus dál. „Chci tě o něco poprosit. Nemáme se asi vzájemně nijak v lásce, ale pokud mám svěřit to nejdražší co mám, někomu čestnému, vím, že jsi to ty! Chci, aby Jasmína a  dítě, které čeká,  se dostaly do bezpečí. Doprav ji k vozům a  kdyby se mi něco stalo, postarej se , aby se dostala v pořádku do města.\"

     Corint namítl, že nemůže, jako velitel, opustit bojiště.

Namítl jsem však: \"Snad uznáš, že se svými blesky jsem platnějším protivníkem těm mágům, než ty. Tím se nevychloubám, tak to prostě je! A vím, že s tebou bude má žena v naprostém bezpečí. Já a zbylí muži to tu už nějak zvládnem!\"

    Kapitán povzdechl: \"Dobře. Udělám to.  Spíš pro tvoji paní a to dítě. Máš naprostou pravdu. Nemám tě nijak moc rád, ale děkuji za důvěru a můžeš se spolehnout, že tvoje paní bude v bezpečí.\"

     Stiskl jsem  nabízenou ruku a šli jsme vyhledat Jasmínu. Kupodivu byla tam, kde jsem ji před chvílí opustil. O odchodu k vozům však nechtěla, jak jsem čekal, ani slyšet. Už jsem se obával, že začne ječet a tak jsem jí zavřel ústa polibkem. Když jsem oddaloval své rty od jejích a okamžik před tím, než stačila otevřít oči, dopadla moje pěst na její spánek.

     Corint na mne udiveně pohlédl. Pokrčil jsem rameny a řekl: \"Jinak by to nejspíš nešlo. Je strašně paličatá. Omlouvám se , ale budeš ji muset odnést. Doufám, že než se probere, bude po všem. Jestli ne, raději ji svaž nebo uteče zpátky sem.\" Pomohl jsem mu ji naložit na rameno a díval, jak odcházejí do tmy. Pak jsem se vrátil na náves.

     Propuknuvší radostný jásot vesničanů zřejmě znamenal konec dalšího nepřítele. Kolik jich ještě vůbec může být? Jeden? Dva?

     Zůstal jsem v přítmí, před hranicí osvětleného středu vsi a pátral po možném cíli. \"Trpělivost přináší růže!\" napadlo mě ve chvíli, když jsem zpozoroval na jedné ze střech typickou siluetu zakuklené postavy, jak napřahuje ruce a soustředí se k vypuštění dalšího smrtonosného blesku dolů, mezi vojáky a vesničany. Na to, abych ho předešel svým svazkem energie, bylo už pozdě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a naštěstí uviděl luk a šípy, ležící podél těla nějakého ubožáka. \"Díky, kamaráde,\" pronesl jsem k mrtvému, to již s prsty napínajícími tětivu u ucha. Střela vydala slabounký hvizd a ztratila se ve tmě. Tiché rozpažení postavy na střeše a její následný hlučný pád dolů prozradil, že mušku mám dobrou.

     \"Škoda, že to neviděla Jasmína,\" napadlo mě. \"Vždycky se chlubí, že střílet umí líp než já.\"

    Dlouhou dobu se nic nedělo. \"Že by tenhle byl poslední?\" vrtalo mi hlavou. Pak  začali vycházet ze svých úkrytů vojáci a vesničané a tvořit hloučky na osvětleném prostranství. Kromě nich se nic jiného nepohnulo.

   Vydal jsem se také k nim a hrudník se mi sevřel, když příliv příchozích ustal a já zjistil, jak zoufale málo nás zůstalo. Stěží dvacet lidí z původní stovky! Smutná bilance. Tohle vítězství opravdu nestálo za to! Stejná myšlenka docházela asi všem, protože radost z vítězství se z tváří přítomných začala vytrácet.

     Chtěl jsem něco říct, ale můj úmysl přerušil  vzteklý výkřik od jednoho zbořeniště: \"Mám tě, ty hajzle!\"

     Před osvětlenými troskami stála postava v kápi, s dlaněmi nataženými směrem ke mně. Část mužů v mém okolí ihned sáhlo do toulce pro šíp, ale bylo mi jasné, že v téhle situaci je tento čin příliš, příliš pomalý!

    Mé okamžité salto směrem k němu, mága možná trochu zaskočilo, ale ne dost. Tvář mi ožehl žár a vědomí se zkalilo.

    Probral jsem se, když mi někdo otíral obličej studeným a mokrým hadříkem.

\"Rudgere, Rudgere, miláčku, prober se!\" prodral se zvolna do mého vědomí známý hlas.

     \"Jasmíno,\" uslyšel jsem někoho příšerně zachroptět a teprve po chvilce mi došlo, že jsem to já.

      \"Konečně!\" už veseleji pronesla moje žena a přiložila k mým okoralým rtům misku s vodou. Lačně jsem  se napil a konečně mohl bez potíží promluvit: \"Co se vlastně stalo? Kde to jsem a jak dlouho?\"

      Manželka mě stlačila zpět   na přikrývku a řekla: \"Ještě raději lež, všechno ti povím. Když tě ten mág zasáhl, nejdříve si všichni mysleli, že jsi mrtev. Teprve, když tě otočili a pořádně prohlédli, zjistili, že dýcháš. Vzali tě sem k vozům a já jsem se ti okamžitě snažila  pomoci. Ten výboj ti pěkně zřídil pravou tvář a sežehl vlasy a obočí. Musím říct, že právě  nyní nevypadáš zrovna jako krasavec!\" Poslední větu pronesla moje žena se škodolibým úsměvem. Pak pokračovala: \"Dělala jsem, co jsem mohla, ale asi ti nějaká jizva na tváři zůstane. No, co?  Každému bude aspoň jasné na první pohled, že patříme k sobě .\" Přejela si prstem svoji jizvu na líci.

   \"Co ten mág?\" zeptal jsem se.

\"Z toho je na návsi úhledný jehelníček,\" odpověděla Jasmína. \"Ten už byl opravdu poslední. Zřejmě mu šlo jen o to, pomstít se právě tobě. Asi ti přičítal jejich porážku.\"

   \"Tak je to za námi,\" povzdychl jsem.  \"Myslím si ale, že to  vůbec nestálo za ty oběti. Starosta by býval udělal líp, kdyby vesnici vystěhoval. Tak, jak o tom mluvil. Jestli jsem to stačil dobře postřehnout, zůstalo naživu asi dvacet mužů.\" 

     Jasmína sklonila hlavu a smutně přisvědčila: \"Ano. Tak nějak. Čtyři vojáci, osm vozků a deset vesničanů. A to počítám i ty, co tu hlídali vozy. Starosta je také mrtev.\"

     Začal jsem se zvedat. \"Už je mi docela dobře. Musím jít poděkovat Corintovi, že se o tebe postaral. A taky se musíme dohodnout, co dál. Pokračovat v tomhle počtu určitě nemůžem.\"

    Manželce najednou zvlhly oči a  tiše pronesla: \"Kapitánovi, bohužel, už nepoděkuješ, Rudgere. Je mrtev.\"

     Udiveně jsem na ni pohlédl a téměř vykřikl: „To není možný! Vždyť sem odešel s tebou. A tady se přece nebojovalo! Nebo ano?“

     „Ne. Alespoň ne s těmi mágy. Musím ti to vysvětlit. Pamatuješ na toho vojáka, co mě obtěžoval u potoka? Tak ten tu byl mezi těmi, co hlídali vozy. Když mě sem Corint dopravil, byla jsem pořád ještě v bezvědomí a tak mě položil na tuhle pokrývku pod stromy. Co teď ležíš ty. Potom odešel dopředu za ostatními, sledovat boj ve vesnici. Ten strážný asi viděl svoji novou příležitost, nenápadně se odkradl od ostatních a přišel sem. Začal mi rozepínat kabátec, blůzu a …….,“ odmlčela se a já zatínal pěsti. Teprve pohled na její tvář mi prozradil, že to udělala schválně.

     „To máš za tu ránu, ty surovče!“ řekla a pokračovala: „Nebudu tě víc napínat. Ten sprosťák se dál nedostal. Kapitán si asi řekl, že se půjde podívat, co se mnou je a vrátil se. Odtrhl vojáka ode mne a dal mu do zubů pěstí, až ten odlítl támhle k vozům! Pak Corint namočil šátek do vědra s vodou a začal mi otírat tvář, abych se probrala. Když se mu to za chvíli povedlo, vysvětlil mi proč mám rozepnutý oděv a co se tu dělo. Pak se najednou skácel, z úst mu vytryskla krev a ze zad trčela opeřená šipka! Ten zákeřnej parchant se probral, sebral někde kuši a střelil nebohýho kapitána do zad. Co mínil udělat s mrtvolou, to nevím. Možná doufal, že se povede, přičíst ji na vrub boje, kdoví? Vlastně jsem měla říct s mrtvolami, protože ten syčák začal hned znova napínat kuši. To už ale nestihl. Vyskočila jsem a krásným kopem mu zlomila vaz!“ řekla moje křehká ženuška a cudně sklopila zrak. Potom dodala: „Byl to opravdu nádherný kop, měl by jsi z něho radost! Ale asi mám pokračovat ve vyprávění, viď?“

      Kývl jsem a Jasmína líčila dál smutný kapitánův osud: „Vrátila jsem se co nejrychleji ke Corintovi, ale ten mi už stačil jen říct, abych ti vyřídila, že on slib splnil a doufá, že i ty splníš ten svůj. Pak umřel. Už jsem pro něj nemohla nic udělat. Mrtvé křísit neumíme, i když v tomhle případě bych si to přála.“

     Dojatě jsem s ní souhlasil. Nechoval jsem ke kapitánovi žádné vřelé city, ani on ke mně, ale ve chvíli, kdy to situace vyžadovala, dokázal odsunout stranou osobní pocity a svojí ctí a podáním ruky se mi zaručit za daný slib. A pro ten stisk ruky i zemřít!

    V duchu už jsem mu mohl jen vzkázat: „Ano, kapitáne. I já jsem slib splnil. Zvítězili jsme. Ale radost z toho nemám. Vesnice je zničená, většina mužů mrtvá a vozy se musí vrátit zpět. Možná je ti líp někde tam nahoře, drahý Corinte.“

      Ošetřili jsme s Jasmínou zraněné a druhý den   se vraceli zpátky do města. Vesničané, kteří přežili, se rozhodli jet s námi. Tady nezůstalo nic, co by je tu ještě drželo. Z jejich bývalého domova zbylo jen pár ohořelých trámů, na kraji lesa spousta křížů a pak už jen několik málo kusů prasat a drůbeže, které se ráno podařilo pochytat. Ve městě je čeká přece jen, sice malá, ale naděje, že když přivezeme v pořádku zpět zboží, že se cechy ustrnou a založí je do začátku nějakou sumou. Koneckonců, bez jejich pomoci by jsme ani neobsadily všechny vozy.

     Seděli jsme s Jasmínou na kozlíku jednoho z těch povozů a já jsem pohladil manželčino bříško, které v sobě ukrývalo naši první ratolest.

     „Doufám, že ty události mu nijak neublížily?“ řekl jsem s trochou obavy v hlase.

„To víš, že ne!“ uklidňovala mě žena. „Jednak je ještě brzy na takovéhle obavy a pak, vždyť jsi mě ani nenechal, abych se do něčeho pořádně zapojila. A proč říkáš MU? Proč ne JÍ? Co když to bude holka?“

     Vzdychl jsem: „Už je to tu zas! Já jsem tím slovem MU nemyslel kluka, ale dítě. Ovšem, když už jsi to nakousla, myslím si, že to opravdu bude kluk. Když totiž válčí takhle v zárodku, tak to musí být bojovník!“

     „Jó?“ opáčila posměšně manželka. „Nějak zapomínáš, v těle koho to dítě bojovalo! Takže to klidně může být i dcera.“

      Znovu jsem vzdychl a připustil: „To je fakt. Ale ať je to radši přece jen kluk. Bude určitě daleko klidnější. Dvě takovéhle dračice bych doma už asi nezvládl!“ A rychle jsem se skulil z kozlíku do vozu.

      „Ty…..!“ zasyčela Jasmína. „Počkej, až se sem vrátíš!“

Dloho jsem to sám vzadu opravdu nevydržel, už proto, že mě něco napadlo. Vyškrábal jsem se zpátky vedle ženy a řekl: „Ale ať to bude kluk nebo holka, měli bychom se mu věnovat oba co nejvíc. Dítě potřebuje ke správný výchově oba rodiče. Napadlo mě, že za těch pár měsíců, než se to narodí, mohl bych si vycvičit nějakýho nástupce. Přinejmenším natolik, aby alespoň zvládal ty jednodušší úkoly. Navíc, po tomhle fiasku nás radní možná nějakou dobu nezaměstnají. A práci pro soukromníky a výcvik bych nejspíš mohl zvládnout. A za čas bychom se mohli, už ve třech, někde usadit, já bych choval slepice, ty pěstovala kytičky….. Co říkáš?“

     Jasmína se podívala na mne, pak na oblohu a zamumlala: „To je divný. Sluníčko přece ještě tolik nepálí. Tak to bude asi tou včerejší ránou do hlavy. Slepice. Kytičky. Pch!“

     Odmlčela se chvíli a pak už zřetelněji pronesla: „Ale s tím nástupcem to není špatný nápad. Vlastně je hodně dobrý. Dokonce bych řekla, že druhý nejlepší, co jsi kdy měl!“

     Věděl jsem, že nesmím, ale nevydržel jsem to a zeptal se: „A první?“

„No přece, že jsi mě požádal o ruku! To je přece jasný, ne?“ zněla vítězná odpověď.

     Vzdychl jsem to ráno potřetí……..