Standa 4

Ráno jsme, nedbajíc úpěnlivých proseb a varování Lhoťanů vyrazili na další cestu.
Zpojízdnění našich velocipedů nás tak opojilo, že jsme letěli jak o závod a naše nadšení neznalo mezí, když se před námi vztýčil první kopeček a my nemusíce potupně sesednout pádili vstříc novým dobrodružstvím.

Ani jsme se nenadáli a byl před námi Jindřichův Hradec. Ještě jsme jej neviděli, spíše jen tušili za dlouhým stoupáním, když tu zoufalý výkřik Jiříkův a jeho elegantní seskok s kola vzbudil ve mně neblahé podezření, které se změnilo v téměř tragickou jistotu, když jsem dojel do místa havárie.
Předmět, který Jiří držel v ruce a kterému lál velice nevybíravě, byl totiž řetěz jeho kola, který podle využil skutečnosti, že neoplývá spojkou, která jsouce neodborně namontována přestala plnit svou funkci se rozpojil a znemožnil tak další bravurní jízdu.
K dovršení téměř infarktové situlace se za námi ozvalo zatroubení a projel kol nás autobus.
Jiří zbledl, vytřeštil oči a křečovitě na něj ukazoval, něco nesouvisle vykřikujíc.
Pohlédl jsem na bus a rovněž jsem se zapotácel. Autobus měl na ceduli napsáno velkými písmeny Dačice! Lekl jsem se, že opět začíná dačické šílenství a že bude třeba dalšího sáhnutí do rezervoáru duševních sil, abychom se nedali svést z cesty, ale byl to poslední záchvěv euforie Dačic a my se s tímto názvem již nesetkali.

V praxi ověřeným již způsobem jsme dorazili do Jindřichova Hradce, kde se nám podařilo zakoupit spojku, mou rukou ji odborně namontovat a konečně již vyjet na další pouť.
Abychom během naší cesty vykonali nějaký pamětihodný čin a prokázali, že jsme hodnými syny své vlasti, kteří si váží velkých mužů našich pohnutých dějin, rozhodli jsme se, že vzdáme hold jednomu z největších mužů českých dějin - Janu Žižkovi z Trocnova , když už jsme nemohli patřičně pozdravit rodiště velkého Moravana - Jana Procházky a když už naše cesta vede Trocnovem.
Vymysleli jsme si to pěkně. Přijedeme (nebo přijdeme) do Trocnova, vyhledáme památník slavného vojevůdce, což nebude těžké, dovedou nás k němu spolehlivě spousty informačních tabulí a šipek. Pak před pomníkem setrváme v tichém zadumání, snad se i vyfotíme a s povznesenou duší budeme pokračovat v cestě.
Nad Trocnovem je krásný kopec, což nás vyprovokovalo k téměř šílené jízdě.
„To je triumf!“ volal nadšeně Jirka, „To bude Žižka zírat!“
Při našem způsobu cestování se nám málokdy podařilo do města či vesnice vjet. Většinou jsme museli své velocipedy do osad potupně tlačit. Je tudíž nasnadě, že pokud k nám byl osud milostiv a dovolil nám někam vjet, byli jsme patřičně hrdi a takové entrée jsme pak nazvali triumfem. Čím větší kopec, tím větší triumf.

No a ten kopec do Trocnova, to bylo skutečně něco! Až jsem se bál, abychom Trocnovem neproletěli a nemuseli se pak vracet.
Jak tak svištíme, najednou se (vysoko nad Trocnovem) u silnice objevila cedule „RADOVESICE - RODIŠTĚ JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA“ !
Byl to takový šok, že než nám došlo oč se vlastně jedná, zůstala cedule i s odbočkou vysoko nad námi a nám bylo líto brzdit tak nádherný sešup, šlapat zpět do kopce …a tak z naší pocty velkému husitovi nebylo nic.
Tato zkušenost ve mně zanechala hluboké stopy a tak, když jsme později několikrát projížděli Husincem a děti se mě ptali, zda ta socha toho kněze představuje Jana Husa z Husince, zmohl jsem se pouze na váhavou odpověď: „Je to možné.“

Kdesi nad Římovem, který jsme naivně nazvali střechou světa ( ó sancta simplimita ! ), se cesta poměrně zvodorovnila a tak jsme mohli opět vsednout na kola a dopřát si požitek z jízdy. Náhle Jiří prudce zastavil a zíral. Snažil jsem se zbádat směr jeho vytřeštěného pohledu, ale nic hrozného jsem v nejbližším okolí neviděl. Jirka pateticky zvolal: „Co to je?“ Podíval jsem se směrem, kterým ukazoval třesoucí se rukou. „Máš-li na mysli toto,“ popošel jsem k dopravní značce u silnice, „ pokud si dobře pamatuji z autoškoly, je to dopravní značka, oznamující, že o 240m dál narazíme na železniční přejezd chráněný závorami.“ „To není možné!“ zvolal nevěřícně, „ jak by se sem ten vlak dostal?“

Došlo mi že má pravdu. Do takového kopce žádný vlak nemůže vyjet! Usoudili jsme, že se jedná zřejmě o jakýsi povedený žert a pobaveni vyrazili na další pouť. Za zatáčkou jsme narazili na značku upozorňující, že železniční přejezd se blíží a máme k němu již pouhých 160m. Zasmáli jsme se a uvažovali, zda neznámí žertéři dotáhli svůj vtípek do konce a zda k silnici umístili i značku s jedním šikmým pruhem, avizující přejezd po pouhých osmdesáti metrech. Umístili. Uvítali jsme ji hurónským smíchem. Pro slzy jsme téměř neviděli a tak se stalo, že když se před námi nenadále objevil železniční přejezd, byli jsme skutečně překvapeni.
Zastavili jsme a užasle zírali před sebe. Závory, koleje, budka, před budkou lavička a na ní stařík v ajznboňácké uniformě, vyhřívající se na sluníčku a spokojeně bafající z fajfky.

Přiblížili jsme se opatrně k závorám a k nemalému údivu vechtra jsme odložili kola, klekli si ke kolejnicím a začali si je zevrubně prohlížet. Jiří vyňal z kapsy lžíci a klepal touto po kolejnici, aby se ujistil, že je skutečně z kovu. Vstali jsme a nechápavě kroutíc hlavami jsme se optali závoráře, který mezi tím zapomněl i na svou fajfku, zda tudy skutečně jezdí vlak. Po kladné odpovědi jsme usedli do příkopy a začali spřádat teorie, jak sem mohli vlak vytáhnout. Jako nejpravděpodobnější se nám jevilo že přivezli potřebné součástky a vlak zde jednoduše poskládali.
Toto jediné logické vysvětlení nás uklidnilo a k úlevě opět již dýmajícího děda jsme se pohli směrem na Krumlov (Český).

Stoupák z Větřního nám dal skutečně pořádně zabrat. Bylo to něco, co si lze jen těžko představit. Po namáhavé etapě a několika horských prémiích jsme si mysleli, že už nás nic zlého nemůže potkat. Ten kopec začal hned ve Větřním a byl samá zatáčka. Jak jsme funěli a jen silou vůle postupovali vzhůru, každá zatáčka znamenala naději. Natahovali jsme krky v očekávání konce martyria, ale sen o rovince se vždy rozplynul a my stoupali a stoupali. V jednu chvíli jsem zastavil a odmítl pokračovat. Vždyť i nejzkušenější horolezci nejdou do výšek nad 8000 m.n.m. bez kyslíkového přístroje (a my už určitě byli mnohem výš). A to sebou nemusí vláčet Ukrajinu! Bez kyslíkového přístroje, nebo alespoň Tenzinga nejdu!

Vtom kolem nás projel (směrem vzhůru) autobus! A cestující netlačili, jak by se dalo čekat autobus do kopce, nýbrž pohodlně seděli uvnitř a nadšeně obdivovali čarokrásnou krajinu.
Jirka na něj ukázal: „ Vstávej! Toho bohdá nebude, aby nás zastínil nějaký obyčejný autobus!“
To byla výzva, již nešlo ignorovat. Sáhl jsem tedy k nejzazšímu prostředku. Z útrob mého tlumoku jsem vylovil lahvičku Alpy a jal se masírovat unavené nohy. Ponoukl jsem i Jiřího, ten však hrdinně odmítl, řka, že on, ryzí sportovník se nikdy nesníží k dopingu!

Náš sešup do Frymburka byl skutečně impozantní. Jednak to byl nejprudší a nejdelší kopec na naší cestě a druhak ten nádherný pocit, když nemusíte funět do kopce a ono to jede samo! Dokonce jsem ani nemusel šlapat! Jirka se tomu tak poddal, že letěl jak pták. Já, neoplývající jeho bravurou jsem se „ploužil“ daleko za ním. Nutno však podotknout, že i přes všecek um a snahu nebyl nejrychlejším jezdcem na silnici. Zjistil to téměř pozdě, když jej znenadání předjel Trabant, který se řítil dolů s vypnutým motorem a tudíž neslyšně. Chudák Jirka zažil takový šok, že málem spadl. Nutno přiznat, že se vzpamatoval velice záhy a ty nadávky, které za pachatelem volal (byly jistě slyšet až do Rakous), nelze reprodukovat a fakt, že řidič Trabantu tuto spršku přežil bez zjevné úhony si vysvětluji jedině tabulkou DDR, kterouž byl přizdoben.

Ač to zní neuvěřitelně, nasrděný Jiří dokázal své ďábelské tempo ještě vystupňovat ve snaze dohonit toho zlosyna a vyrovnat se s ním, leč, jak již bylo řečeno, nebyl toho dne the king on the round.
Přijeli jsme k přívozu a jelikož bylo dost času do nejbližší plavby, začali jsme se rozhlížet kolem. Hned nad přívozem nás upoutala starobylá budova s velikými vraty, na nichž byla jakási cedulička. Tu jsme přečetli a zjistili jsme, že stojíme před pomocnou školou! To byla radost! Absolvujeme takovou cestu s tričky ozdobenými nápisem Scholl for physically and mentally handicapped children a na jejím téměř konci přistaneme před touto! Chtěli jsme zabouchat na vrata a zvolat: „Tak jsme tady! Haló! Přijeli jsme na sjezd abiturientů!“
Leč usoudili jsme, že naše zjevy přitahují i tak dost pozornosti, proto upustíc od vyvolávání a bušení na vrata školy šli jsme se raději projít po Frymburku, já doufajíc sehnat něco k pití a snědku a Jiří najít Trabanta - dederóna.

Pokud jsem v raportu použil výrazu „to bylo radosti“, ve spojení s naším příchodem k Látovým, je třeba upřesnit, že tato se projevovala výlučně na naší straně. Když nás totiž vpustili poměrně váhavě do bytu, okamžitě nastala vřava, jelikož oba chlapci (David a Ivoš) se rozplakali. No, rozplakali je poněkud slabý výraz pro téměř hysterický záchvat, který je téměř hystericky zachvátil potom co nás spatřili. Oba se vrhli do náručí otce, jelikož maminka musela držet a uklidňovat psa Dorana, který nám dával vehementně najevo, že takto se na návštěvy nechodí.