Omyl

Zaparkovala u domu. Když vystoupila z auta, ucítila vůni moře a šeříku, který kvetl hned vedle ní. Chvíli jen tak stála s rukama v bok a nechala zavřené oči. Pak obrátila pohled k domku. Srdce se jí rozbušilo. I přes značnou trému vyšla schůdky na malou roztomilou terasu. Udivily jí květiny v nádherně udržovaném stavu. Barevné truhlíky byly rozmístěné po celé délce zábradlí. Nejspíš sem k němu jezdí nějaká příbuzná a stará se mu o zeleň, napadlo ji.

Znala nazpaměť jeho podpis, to, jak psal datum, jakou udělal vždycky kudrlinku, když psal oslovení. Přesto se jí po těch letech, co se neviděli, nechtělo zaklepat na dveře. Dvakrát mrkla, nadechla se, stáhla si rukávy mikiny přes dlaně, jako vždycky, když byla nervózní a stiskla klepadlo ve tvaru parohu jelena. Třikrát jím udeřila na třešňové dřevo a stáhla ruce k tělu. Uslyšela šourání trepek po podlaze. Její nervozita byla v bodě varu. Otevřely se dveře a za nimi spatřila tvář muže, kterou si dobře pamatovala, přestože byla podstatně jiná; podepsalo se na ní velké utrpení. Usmíval se, tak jak mu to jeho zklamaný postoj vůči světu dovolil. Nic neřekl, jen pokynul, aby šla dál.

„Mám,…“ zeptala se a ukázala při tom na boty.

„Ne, až v chodbě,“ odpověděl. Hlas se mu změnil. Byl nižší a drsnější.

V chodbě se přezula do pruhovaných trepek. Pak se rozpačitě rozhlížela po domě. Dal jí ruku na lopatky a pobízel jí k chůzi. Zavedl ji do světnice, kde praskal oheň v krbu. Domácnost vypadala zhruba tak, jak si ji představovala. Nijak velký pořádek, ale binec v žádném případě. Sympatický chaos, který je osmačtyřicetiletý osamělý muž schopen ovládat.

Uvádělo ji do rozpaků jeho mlčení. Odšoural se za pultík do malé kuchyňky, kde dal vařit vodu.

„Všimla jsem si těch krásných květin na terase,“ řekla a ukázala rukou s rukávem v půli dlaně směrem ke dveřím.

„Frézie,“ upřesnil. Mezitím si sedla k nádherně vyřezanému stolu. Pak zaváhala, jestli to od ní nebylo neslušné, ale už se nechtěla znovu zvedat.

„To ty se o ně staráš?“

„Ano,“ odpověděl unaveně.

Šouravým krokem došel ke stolu s tácem a dal před ní hrnek.

„Díky.“

Sedl si před ní a věnoval se lžičce, kterou kroužil po dně svého hrnku. Všimla si řezných ran na jeho předloktí. Byly v rovnoběžných zářezech. Jeden vedle druhého. Dělal si je úmyslně. Jeden vypadal poměrně čerstvě.

„V posledním dopise,“ prolomila ticho a on ji skočil do řeči.

„Ten neber vážně. Nebyl jsem úplně tak při smyslech, když jsem ho psal.“

„Dobře.“

Těžce polkla zázvorový čaj a objala hrnek rukama.

„Ale máš to tu hezké,“ řekla.

„Je tu dobře,“ přisvědčil.

„Venku jsem viděla rybářské sítě, chodíš takhle chytat?“

„Ne, ty jsou tu ještě po strýcovi. Dolů na pláž moc nechodím.“

„Proč?“ otázala se se zájmem a byla ráda, že začala normální konverzace.

„Nevím, nijak mě to tam neláká,“ pokrčil rameny.

„Co já bych za to dala!“

„Nechceš třeba vidět nějaké fotografie?“

Poprvé položil otázku on. Zaradovala se.

„Ráda.“

Podal jí do rukou červené fotoalbum s monogramem na deskách. Nejspíš ho měl připravený po ruce, kdyby nastala mezera v konverzaci, pomyslela si. Prohlížela si černobílé fotografie a hleděla do tváře muže, který jí zachránil život.

„Takhle si tě pamatuju,“ řekla a ukázala na jeho obličej a rozesmála se. Na dalších stránkách byly fotografie krásné ženy a děvčete, které dobře znala. Úsměv jí na tváři zmrznul a pak se vytratil tak rychle, jako babí léto před zimou. Položila mu ruku na dlaně a podívala se mu do očí.

„Vážně mě moc mrzí, co se tenkrát stalo. Není den, co bych si na ně nevzpomněla.“

Stáhl ruce do klína. Odložila album.

„Víš, pořád si říkám, proč jsi tenkrát zvolil mě. Proč jsi prvně nepomohl Christy. Byla to přeci tvoje dcera, já jako máma bych pomohla nejdřív svýmu dítěti.“

„Nejsi ráda?“

„O to nejde, jen to nechápu.“

„Buď ráda, že jsi naživu.“

„To já jsem a taky za to vděčím tobě a tvojí ženě.“

Sedl si na pohovku před krb. Následovala ho. Když si svlékla tlustý svetr, neušel jí jeho pohled do jejího výstřihu. Povytáhla si tričko ke krku.

„Vyrostlas,“ řekl a rozplakal se. Držel si hlavu v dlaních a mezi prsty mu propadávaly slzy.

Sedla si k němu blíž a položila mu ruku kolem ramen. Potom všechno nabralo zběsilý pád, ani nevěděla jak, ocitla se v jeho náruči. Později si to vysvětlovala tak, že oba potřebovali objetí, které chápe. Vzpomínala, jak se do něj i přes všechny ty mizérie, které v táboře zažívali, zamilovala.

Lehla si mu na břicho a rozesmálo ji, jak se nepravidelně zdvihá. Úsměv jakoby do jeho tváře nepasoval. Ale slušel mu.

„Možná jsem to trochu tušila.“

„Co?“

„No, že to, že jsi nejprve pomohl mě, bylo z lásky.“

„Co to povídáš?“

Zdvihla se na loktech.

„No očividně jsi do mě byl zamilovanej taky.“

Svraštil obočí.

„Bylo ti čtrnáct a mě osmadvacet.“

„No a?“ řekla a poťouchle se usmála.

„Nerozumíš tomu,“ opáčil a posadil se. Ona také.

„Pamatuju si na tu noc dobře. Vzal jsem Christy a Rosie k tunelu. Rosie se ale bála tam lézt, tak řekla Christy, ať doběhne pro tebe. Když tě přivedla, pomohl jsem ti vlézt do tunelu jako první, protože…“

Díval se do prázdna a měl svraštělé čelo.

S otevřenou pusou nechtěla slyšet konec jeho příběhu.

„…protože jsem chtěl vědět, jestli se dostaneš na druhou stranu. Pak jsem lezl já. A pak… pak na ně přišli a zastřelili je. Díval jsem se na ně z tunelu, jak mě mlčky prosí o pomoc. A já jsem nemohl ani křičet, protože by na mě přišli,“ dopověděl a znovu se topil v slzách.

V hlavě jí bušilo.

„Tys mě využil?! Byla jsem tvůj pokusnej králík?!“ začala křičet a rychle se oblékat.

„Potřeboval jsem to nějakým způsobem pojistit. Byla to má rodina! Tu díru jste našli s Christy, nevěděl jsem, k čemu sloužila! Kdoví, co to mohlo bejt!“

Nemohla uvěřit vlastním uším.
Zvedla se z pohovky, poníženě si oblékla kalhoty a svetr. Věnovala mu poslední pohled. On ale zíral do prázdna.
Rychle seběhla schody, proběhla verandou a v trepkách nasedla do auta.

Pod koly se rozvířil písek a než stihl vyběhnout na terasu i on, byla pryč.

Sjela na pláž. Nechala otevřené dveře a šla se projít po pobřeží. Příliv jí zul pantofle. Věděla, že nemá právo být naštvaná. Cítila se trapně a poníženě. Ale nebyla schopná přijmout fakt, že posloužila jako tester. Zvláště muži, do kterého byla zamilovaná. Jak šeredně se spletla! Jeho náklonnost byla pouze fikce, kterou si vytvořila v hlavě a živila ji celé ty roky pravidelně odesílanými dopisy, na které odpovídal a vždy velmi rozsáhle. Najednou si uvědomovala, že je až pošetile jednoduché být ve vztahu pouze s představami.

Když si sedla na kraj břehu a nechala se máčet pravidelným přílivem a zpozorovala racky, kteří se zvedli a mířili pryč, daleko odsud, připadla si jako ze špatného románu Joy Fieldingové. Příběh jí ale zůstaval zcela bez pointy.

---