Nová povídka pana Nováčka

Pan Nováček se probudil celí polámaní. Zdál se mu divní sen o Pavlíkové Růžence. Gde se f tom snu pohnul, mjel ji za zádi a furt mu křičela do uši, piš tí kapitoli jak se patřííí, to není žádná kapitolaaa!!!!

Taková drzá holka, co si mislí?

Pjekně ho z toho jejího křiku bolela hlava.

Někoho mu vzdáleně připomínala ale nomoch si vzpomenout koho.

Nepořádně zapletení copy, na hlavě slamák okousaní skoro ze fšech stran, takoví tí rifle co sou do půl lýtek, s laclem a na obou kolenou díravé.

A vůbec to nebyly tí moderní díry, co se dělaj naschvál, byly opravdické.

Pusu špinavou ot borůvek. Celá byla dost špinavá a naboso.

Vipadala že jí to vyhovuje a sálala z ní dobrá nálada. Aš na ten křik, teda.

Asi jí to bavilo, potforu zatracenou.

Zatřepal hlavou a otšoural se do koupelny.

Poškrábal se v roskroku, protáhnul a vipláznul na sebe do zrcadla jazik, abi se přesvětil, jestli není povleklí. Pak ještě otchlípnul spodní víčko a skontroloval stav sklér i spojivek.

Ušlo to. Tak richle do sprchy, dnes de k doktorovi, ať nesmrdí.

*

Venku sfítilo sluníčko, f čekárně sedělo jen pár lidi, tak se mu hnet zlepšila nálada. Fšak je vzorní pacient, doufal, že ho pan doktor pochfálí a poptá se jak de spisovatelština.

„ Jo, jo, jen těch nemoci kdyby nebylo.“ řekla nějaká stará paní, co seděla ob dvě židle a hnet si k němu přisedla. Evidentně si chtěla povídat, jazik jí v hubě nedočkavě kmital.

Tfářila se ctnostně , na kolenou držela takovou tu kabelku z roku jedna dvě, s kovovým zapínáním a vyčkávavě na pana Nováčka koukala.

„Pravda,“ povzdechnul on.

Bapka hnet pookřála.

„ Mám cukrovku a je to moc zlé, musela sem přejít na inzulín.“

„Já jsem na inzulínu už drahně let a jedna ampule mi vyjde sotva na dva dny,“ kontroval vítězoslavně pan Nováček.

„ Ale to snad nééé,“ valila ženština nevěřícně oči.

„ Bohužel,“ děl suše pan Nováček a v duchu se radoval, jak babiznu dostal.

„ Já jdu na kontrolu s pajšlem. Dycky sem byla na pajšl slabá. Celé noci kašlu a kašlu, aby to tak nebyla rakovina!“

„ Já jsem po transplantaci ledvin, astmatem trpím od dětství a foukám si několikrát denně,“ vyhrával Nováček na plné čáře.

Babizna si uvědomila, že ho netrumfne. Sklamně sklapla. Přemíšlela, že bi mohla ještě přihodit hrozící mrtfičku, slabí srdíčko a neustále nebespečí infarktu, po zralé úvaze si to fšak rozmislela. Toho ptáčka nepřebije.

„ Ale to snad nééé, takový mladý člověk!“ kfitovala to falešnou účastí.

Pan Nováček si mladý teda rozhodně nepřipadal. Tá ženská mu pjekně lezla na nervi a ke fšemu mu přišlo líto, že se takovího  vjeku jako ona rozhodně nedožije. Proto se rozhodnul jí dorazit i zapředl hovor na sfé oblíbené téma.

„ Nejvíc mě mrzí, že asi nedopíšu román, jsem spisovatel.“

„ Spisovatel?“ pohrdlivě si odfrkla.

„ Že vás to baví! Dospělý, nemocný člověk a vymýšlí nesmysly, místo aby se léčil a odpočíval!“

PANÍ POMETLOVÁÁÁ…zařval f čekárně amplión. Babizna se čiperně vymrštila a kmitala k ordinaci.

To měla štěstí. V panu Nováčkovi se vařila krev.

Kráva jedna, stará, blbá, myslel si. Dobře vjeděl, že bi se mjel na hloupí, omezení lidi vykašlat ale nemoch si pomoct.

Vipadalo to, že má dneska fakt blbej den a začalo to všechno tím snem o sprosté Růžence.

*

doma otráveně zapnul počítač a najel na server Pište povídky.

Zas mu tam psala koment tá dotěrná Růženka. Prí uš jeho povítku nebude číst, diš má tí kapitoli nedodělaní.

„ Pché, ty mě tak zajímáš, hlupačko!“ zavrčel s despektem.

Kdybych měl aspoň nějakou inspiraci, přemýšlel naštfaně.

Najednou zastříhal ušima.

Vražda v kovářské ulici

Paní Pometlová seděla jako každý večer u své oblíbené telenovely a chroupala slané, bramborové lupínky…

„ Však já vám dám, oběma,“ smál se nahlas pan Nováček políben spasnou múzou a zuřivě psal sfou zbrusu novou povítku.