zbytečná touha

Všechny skuliny v pokoji jsem uzavřel, vzduch, světlo ani zvuk nesmí ven ani dovnitř,

jsi zatím dost klidná,

v prostředku pokoje ležíš - zatím oblečená - přivázána k desce stolu, klínem k zemi

rostoucí flíček na tvých spoďárech naznačuje, že tušíš co bude,

a i kdyby ne, stejně se to nedovíš,

odcházím totiž na nákup do peripetijní sámošky a pak už se vrátí táta s mámou.

Když jsem se vrátil, seděla jsi už v kuchyni u stolu,

rozložil jsem nákup,

na plotně se v rendlíku vařila voda na kafe,

hned co jsem se objevil ve dveřích, řvala si na mě:

"máš ho jako nějakej Bengálec!",

přes otevřená okna bylo slyšet, jak o sebe na střeše mlátěj vlnitý plechy, začalo foukat a asi bude pršet.