Věčnost

Uchopila jeho dlaň a svými rty se jí dotkla. Dívala se na něho, stále se jen smutně dívala. Vypadal, jako když spí, ale jeho dech necítila. I v této chvíli byl plný něhy a lásky, díval se na ni přes zavřené oči a jeho pohled tolik pálil.

Uvědomovala si, že zemřela s ním, přestože její rty stále zářily ohnivě rudou barvou. To její srdce skončilo své bytí v tu osudnou hodinu, kdy se jeho tělo odevzdalo smrti. Jak ráda by ležela na jeho místě, aby on byl tím, kdo pálí své slzy a topí ten žár, který ji tolik pronásledoval.

Vzpomněla si na to, jak kvůli nicotnostem se jejich láska měnila v zášť. Kéž by to mohla vrátit a ty okamžiky neklidu vyměnit za chvíle dokonalého štěstí a něhy. Nikdy nepochybovala, že s ní zůstane navěky. Schovávala se v jeho náruči, když měla strach, zpívala mu jen tak pro radost a své prsty nechávala putovat po jeho vlasech. Měla ráda, když usínal v jejím klíně a ona ho směla pozorovat. Sledovala ho vlastně i teď. Neusmíval se! Políbila jeho rty. Snad doufala, že pohádky jsou pravdivé a polibkem že znovu procitne. Ale neprobudil se. Nezaregistrovala ani jediný pohyb jeho těla.

Znovu prožívala tu bolestnou chvíli, kdy ji navždy opustil. Řekl, aby mu to odpustila, ale jak mohla? Nechal ji samotnou ve světě, který jí nerozuměl. Odešel a ona s tím nemohla nic udělat. Chtěla ho přemlouvat, aby s ní zůstal, ale sama cítila, že je konec. Její svět se rozpadl na malé kousíčky, navěky usnul jako on.

Nedokázala od něj odejít. Přemáhala ji únava, nechtěla ale spát jinde než s ním. Svíčky kolem něho jí připomínaly, jak byl sladký, když ji zahrnoval svou něhou a ona tolik věřila... V nádhernou věčnost s ním. Bez lásky nemohla žít, ale už nedovedla milovat. On byl jediným mužem jejího života i její smrti. Tiše se podívala na kříž nad oltářem a omluvila se modlitbou za to, že už nenacházela sílu žít. Položila se vedle něho a obejmula ho. Se šťastným úsměvem usnula. Nikdo už ji neprobudil. Jejich duše nemohly být rozděleny ani smrtí a Bůh jí jistě odpustil...