Zlaté království

Tam kde se hory dotýkají nebes a jejich vrcholky jsou pokryté věčným sněhem, zatoulal se mladý kníže Igor.

Narodil se v malém knížectví, otci Ferdinandu a matce Leoře.  Ferdinand ani Leora už nedoufali v potomstvo. Roky jim naskakovaly stejně rychle jako vrásky na čele. Nakonec jim, ale čáp do kolébky položil syna.

S očima hlubokýma a černýma jak uhle. Dokonce i těch pár vlásku na jeho malé hlavičce měly barvu tmy.

Z Chlapce vyrostl statný muž. Svalnatý. Husté černé vlasy mu spadaly do obličeje a jeho temný pohled podtrhoval knír který si nechal narůst. Od dětství ho rodiče vedli ke knihám a vědění a lásce, ale on mnohem raději trhal mouchám křídla a svým lukem střílel po všem živém. Vynikal v jízdě na koni, v zápase či šermu. Přírodopis a hra na klavír  byly jen otravou, které se mistrně vyhýbal.

„Je to divous,“ podotkl kníže své choti u snídaně.

„Je mu teprve dvacet let drahý, dej mu ještě čas,“ prosila Leora.

„Času už dostal dost!!“ bouchl kníže do stolu, „Igor půjde z domu, ať se naučí rozpoznat to, co je skutečně důležité.

Bylo rozhodnuto a tak se Igor potloukal se svým hnědákem po horách. Protože přeci jen něco z knih utkvělo v jeho hlavě. V bájných knihách se dočetl, že ten kdo přejde hory , objeví zlaté království a stane se jeho králem.

Šli stále výše do hor. Vír sílil a chlad se stupňoval s každým metrem o který se posunuli výš. Mrazivý vítr šlehal Igora do neholených tváří. Zahalen hustou kožešinou šel, ale dál přes ostré skály. Bojoval. Oba bojovali s nečasem, ale k vrcholkům se tak snadno nedostali. Igorův hnědák náhle padl a nezvedal se.

Igor jen mávl rukou, vzal z jeho nákladu nejnutnější věci na cestu a bez jediné slzy, nebo slůvka lítosti nad ztrátou pomocníka šel dál za svým cílem.

„Pomoc, pomoc,“ doléhal ke knížecím uším slabý hlásek, ztrácející se ve větru.

Igor se rozhlížel na všechny strany, ale spatřil jen malého slavíka jak zápasil s větrem. Zběsile mával křídly. Nakonec prohrál a padl do sněhu.

„Ptáku hloupý, co tady nahoře děláš? Dobře ti tak. Je s tebou konec,“ řekl tvrdě Igor a dosud dýchajícího slavíka překročil.

„Určitě se ti odměním,“ pípl ptáček sotva slyšitelný slib tlumený ledovou peřinou.

Igor, ale dál jistým krokem vedl svou nadutost ke špičce skal.

Nakonec se mu to podařilo. Stanul na vrcholku skal a naskytl se mu pohled do dálky. Pohled na zelené údolí, kde se mělo nacházet království ze zlata.

Zdálo se ž v dálce se blyští zlaté věže zámku a démantové chrámy. Igor omámen žlutou horečkou, zahodil vak, který jediný mu ještě zbyl a rozeběhl se střemhlav po zasněžených kamenech dolů.

„Dokázal jsem to,“ křičel vítězně, ale už při šestém dlouhém skoku mu uklouzla noha a kníže se kutálel dolů. Hrany kamenů se barvily jeho krví. Vypadalo to s ním zle. Spadl by do obrovské hloubky, nebýt koňského ocasu, který na poslední chvíli nahmatal a pevně se ho chytil.

„Koníčku můj, ty žiješ? Ty ses pro mě vrátil?“ donutil se k úsměvu Igor.

Koník zahrabal předním kopytem a na jeden zátah mladého knížete vytáhl na relativně bezpečné místo.

„Nejsem živý, ale vrátil jsem z říše mrtvých, abych ti pomohl,“ odpověděl hnědák.

Igor ne něho užasle hleděl : „Ale já tě nechal zemřít, ani jsem se nepokusil ti pomoci. Ani slza mi neukápla. Proč mi teď pomáháš?“ zpytoval trošku své svědomí kníže.

Koník vyběhl o pár metrů výše a podíval se na knížete moudrýma očima.

„Abys pochopil,“ řekl větu, ze které nebyl Igor ani trošku moudrý a rozplynul se v horskou mlhu.

Pak se Igor postavil na nohy. V mysli se mu stále motala ta podivná věta : abys pochopil.

„Ale co? Co mám u všech ďasů pochopit!“ řval Igor až se hory třásly. Vzpomněl si na malého ptáčka. Nechal ho zemřít.

„Proč. Proč jen jsem mu nepomohl? Teď se vrátí ze záhrobí a bude se mi mstít,“ strachoval se. „ale co mi může udělat malý slavík,“ uklidňoval se, „ a co ty laně a srny a zajíci a žáby, které jsem zabil? Proč jsem kopal do mraveniště a pálil včelám úly,“ uvažoval dále, prolezlý zimou a strachem.

„Když se může vrátit kůň, mohou i ostatní.  Ne! To je nesmysl. Určitě to byl jen mlžný opar. Pouhé mámení unaveného těla a hlavy. Nějaké čáry mě chtějí odvrátit od mého cíle. Ale to se vám nepovede,“ vykřikl na konec a opět se rozeběhl vstříc své zlaté vidině.

Nohy ho znovu neposlechly. Tentokrát, ale dopadl hůř. Seběhl sice skoro až dolů, ale spadl tak nešťastně, že se uhodil do hlavy o veliký kámen a ztratil vědomí. Jeho bezvládné tělo se kutálelo ze svahu dolů kde zůstalo ležet na půl v potoce a napůl vedle něho.

Probudil se v cizí posteli. Rány měl pečlivě ovázány. Chtěl vstát, ale hlava se mu zatočila, tak ji raději znovu položil na polštář.

„No, no. Ne tak rychle chlapče. Raději ještě lež,“ promluvil na Igora mužský hlas.

Igor opatrně otočil hlavu a spatřil staršího muže jak stojí zády k němu a něco vaří.

„Já jsem Vašek Kropítko. Zahradník. Jak tobě říkají mládenče?“ představil se muž.

V tento moment si Igor uvědomil, že to vlastně neví.

„Nevím,“ špitl, „pamatuji si jen sníh a hory.

„Ztratil  jsi teda paměť? To nic, to se spraví. Ta rána na hlavě byla dost ošklivá.

Jakmile se uzdravíš, řeknu našemu panu králi, že budeš mým pomocníkem. On na mě dá. Hlavně slečna Claudie, naše milá princezna. Má ráda květiny a tak je v zahradách každý den. Neboj se všechno tě naučím a nakonec se ti i paměť vrátí,“ slíbil Vašek Kropítko, „Teď pojď jíst. Uvařil jsem kyselo. Pravé podkrkonošské z chlebového kvásku. S vejci a houbami. Naučila mě ho nebožka žena. To ti dá sílu,“ řekl ještě kropítko a podal Igorovi misku.

Ten se nedal dlouho pobízet. Byl vyhládlý a tak obsah misky byl ve chvilce pryč.

„Je výborná,“ pochválil zahradníkovo kuchařské umění.

„Tak a co teď s tebou? Pamatuješ si alespoň něco?“ zeptal se Vašek po večeři, když bafal z dýmky.

„Nic, jenom ty hory. Nic víc,“ zavrtěl hlavou Igor.

„Však jsem tě taky pod nima našel. Ale co, však ty si vzpomeneš, který bláznivý a pošetilý vítr tě na ty hory zavál.“

Zahradník uhasil dýmku a lehl si na lavici pokrytou ovčím rounem.

Igor den za dnem sílil a stával se plnohodnotným pomocníkem. Jen ta paměť se mu stále nevracela.

Hlavu mu teď zaplňovaly jiné myšlenky. Vlastně jedna jediná. Myšlenka na princeznu Claudii.

Každý den ji vídal v zámeckých zahradách. Každý den se na ní těšil a ona na něho. Proto byl Igor první kdo se přihlásil na královu výzvu.

Král totiž nechal rozhlásit, že ten kdo splní tři úkoly, získá ruku princezny.

„A, že prý komu se to nepodaří, bude o hlavu kratší,“ varoval Igora zahradník.

Jenže ten byl rozhodnutý.

„Já Claudii miluji. Cítím, že život bez ni by byl prázdný. Neměl by  pro mě smysl.“

„Chlapče, chlapče. Ať tě provází štěstí.

Prvním úkolem bylo najít princeznin prsten. Straka ho prý odnesla někam vysoko do korun stromů a ukryla ve svém hnízdě.

Nešťastný Igor chodil po zámeckém parku, kde bylo snad tisíc stromů. Ani spočítat je nedovedl. A ta výška. Ze zdola bylo zcela nemožné dohlédnou až ke špici. Natož pak spatřit stračí hnízdo.

Igor se nevzdával, vylezl na první strom, prohlédl ho. Pak na druhý, třetí, desátý. Když jich měl za sebou asi tak dvacet, sedl si zoufale na trávu.

„Jak je mohu všechny do večera prohlédnout? Kdyby tak někdo pomohl,“ povzdychl si a nejednou k němu přilétl slavík.

„Mohl bych ti pomoci, ale nejde to. Vzpomínáš? Nechal jsi mě zemřít tam v horách,“ zapípal slavíček a jak se náhle objevil zase zmizel.

Igorovi se začalo všechno vybavovat. Jméno, jeho život, hory, kůň, slavík a jeho věta, že se mu odmění.

„Tak tady je ta odměna. Jak já tobě tak ty mě. A nebo? Vlastně ano, odměnil jsi se mě. Znovu jsem si vzpomněl a pochopil, jak říkal koníček. Nečiň druhému to, co sám nemáš rád. Škoda jen, že jsem prohlédl tak pozdě.

Prsten nenajdu. Prohrál jsem princeznu a svůj život. Ale patří mi to. Byl jsem sobecký a špatný člověk.“

Claudii tekly slzy jako hrachy, když Igora odváděli strážní na popraviště.

Královi hosté a všechen lid přihlíželi. Kat brousil sekeru a jeho pomocník sundal odsouzenému kápi.

„Proboha, to je můj syn!“ vykřikla žena z řad králových hostů.

Strhl se povyk a král musel popravu přerušit.

„Nemohu nechat popravit syna svého přítele,“ promluvil král ke knížeti v tajné pracovně.

„Poslal jsem svého syna do světa aby se napravil a podle toho, že je ochoten položit svůj život pro lásku, věřím, že už pochopil, co je na světě důležité.

Mohu-li, prosím tedy o jeho omilostnění,“ žádal Ferdinand.

„Rád bych, ale nemohu zrušit svůj královský výnos. Své slovo,“litovalo jeho veličenstvo.

„To jistě nemůžeš, ale můžeš trochu poupravit pravdu,“ vložila se do řeči královna, matka princezny Claudie, „každou chvíli se někdo zmýlí. Řekněme, že teď se zmýlil rádce. Řekněme, že prsten se našel a poprava se nekoná.“

„To je, ale lež.“ namítl král

„Ale nevinná a navíc zachrání jeden lidský život.“

Nikdo neměl lepší nápad, jak z této šlamastiky ven a tak nezbylo nic jiného, než s touto malou královninou lží souhlasit.

Igor pak ještě musel splnil další dva úkoly, aby se alespoň tato pravidla neporušovala.  Musel složit princezně píseň a pak ještě přeplavat jezero. Kupodivu ta báseň byl pro Igora těžší oříšek.

"Je to celé podivné.Úkoly jsou nějak snadné,"šuškalo se.

Ale ať už si o tom  lid myslel, co chtěl, místo popravy se konala svatba.

Igor byl s Claudií šťastný a vůbec mu nevadilo, že zlaté království není zlaté a že drahé kameny tu neprší z nebe, tak jak se psalo v bájích. Díval se na svět jinýma očima. Díval se na svět srdcem.