Ztracený trpaslík

V trpasličí vesnici na mýtince u lesa běžel život vždy poklidně. Trpaslíci pracovali, hráli si a tak různě. Jenže poslední dobou panoval ve vesničce strach. Dva trpaslíci, kteří šli do lesa pro dříví na oheň se nevrátili a už byli pryč několik dní. No a navíc se včera nevrátil z procházky syn kapitána Dlouhovouse.

Kapitán, trpaslík který dohlížel na vesničku a její správný chod, svolal všech šedesát čtyři trpaslíků a trpaslic k poradě.

 „Milí trpaslíci, jistě víte proč jsme se sešli dnes u posvátné břízy,“ promluvil k trpaslíkům náčelník z vyvýšeného místa, „nabádám vás k opatrnosti. Nikdy nikdo nechoďte nikam sami, zvláště do lesa ne. Děje se tu něco prazvláštního a nikdo neví co. Takže jsem vyčlenil tým trpaslíků, kteří se záhadě pokusí přijít na kloub. Ti, které teď budu jmenovat, ať předstoupí,“ pravil náčelník, rozbalil stočený list papíru a četl :

 „Bezzub,

Dlouhonožka,

Pitras,

Smíchal a Auvajs.“

 Všichni jmenovaní trpaslíci za jásotu všech těch ostatních předstoupili.

Jako první Dlouhonohý trpaslík s hnědým plnovousem, který o hlavu převyšoval všechny ostatní. Pak šedovousý trpaslík s jediným zubem v ústech a trojce bezvousých mladíků Pitras, Auvajs a Smíchal.

Těsně za Smíchalem šla smutná trpaslice Česala. A snažila se ho zadržet.

 „Česalko moje milá,“ říkal tiše Smíchal, „jednou jsem byl vybraný, tak musím pomáhat a plnit úkoly.“

 „A proč zrovna ty?“ brečela Česala, „co když se ti něco stane. Za měsíc máme svatbu a já tě nechci ztratit.“

 „Proč hned myslet na nejhorší. Do naší svatby naše kamarády nejdeme, uvidíš,“ políbil svou krásnou, světlovlasou snoubenku Smíchal a připojil k ostatním vybraným zachráncům.

 Za necelou hodinu už skupina kráčela přes travnaté kopečky k obávanému lesu.

 „Auvajs, auvajs,“ křičel Auvajs, který zakopl a kutálel se ze svahu přímo k okraji lesa.

 „Rychle, chyťte ho, než še pšerazí o štrom,“ zašišlal nejstarší a nejzkušenější trpaslík Bezzub.

 Trpaslíci vyběhli za kamarádem, ale dohnali ho až skoro v lese. Auvajs byl na podobné příhody zvyklý, takže vstal, oprášil si kabátek a byl připraven vstoupit do tajemného lesa, který se záchranné výpravě zjevil přímo před nosy.

 „Mušíš dávat požor Auvajši, takhle by še čelá miše nemušela podažit,“ káral nemotoru Bezzub.

„Pánové,“ pronesl důležitě Dlouhonožka,“ je před námi les a důležitý úkol. Posilněme se,“ dodal a vylovil z ruksaku láhev malinového vína.

 Pak všichni vstoupili pravou nohou do nebezpečí.

Les nevypadal ani tak hrůzostrašně. Trpaslíci hned narazili na krásné hříbky s kloboučky ohryzanými od veverek. I stromy vypadali mile, ale přesto se tu někde skrývalo nebezpečí. Šli tedy dál, hlouběji až narazili na jeskyni s otvorem tak malým, že se musel Dlouhonožka sehnout, když do jeskyně vstupoval.

 „A jste si jistí, že je to dobrý nápad sem lézt?“ strachoval se Auvajs.

 „Dobrý, nedobrý. Prozkoumat se to musí,“ odpověděl odvážně Pitras, který lezl jako poslední, „a lez rychleji,“ šťouchl do něho.

 Po pár metrech lezení se mohli postavit, protože chodba je zavedla do veliké podzemní místnosti.

Bezzub vylezl jako první, pak Smíchal, Dlouhonožka a Auvajs. Než stihl vylézt i Pitras chodba se zavřela a oddělila ho od ostatních.

 „To je milá návštěva,“ zazněl místností skřehotavý hlas.

 Trpaslíci se rozhlíželi na všechny strany, ale nikde nikdo a pak se objevila. Stará shrbená baba, s křivýma, chlupatýma nohama.

 „Čemu vděčím za tu čest?“ zeptala se.

 „Krutihnáta,“ vykřikl Bezzub,“ já myšlel, že už ši ďávňo mrtvá.“

 „Myšlel, myšlel,“ posmívala se baba,“ jsem tady a mám hlad.“

 „Kdo je Krutihnáta?“ chtěl vědět Auvajs a šeptem se ptal Bezzuba.

 „Kdo sem?“ zaslechla otázku čarodějnice, „jsem paní tohohle lesa. A nemám ráda nezvané hosty, ovšem když nějací přijdou ráda je uvítám a zařadím do svého jídelníčku.“

 „A kde jsou naši přátelé?!“ osmělil se Smíchal.

 „Zatím zrají, ještě nenadešel jejich čas. Ale když tu teď mám vás, možná brzy budou trpasličí hody.“

 Pitras, který zůstal uvězněný v chodbě všechno slyšel.

 „Proboha, tohle musím rychle jít povědět domů. S tímhle si nevím rady. Tady pomůže jen kapitán.“

 Pitras se vysoukal s úzké chodby plné pavučin a jak nejrychleji dovedl běžel zpátky do vesničky.

 V trpasličí vísce také nezaháleli. Uběhly totiž už dva dny od  chvíle co stateční dobrovolníci opustili domov a vydali se hledat ztraceného syna pana kapitána.

Udýchaný Pitras se vřítil mezi domky a málem se srazil s pidimužíkem v kostkovaném kabátě s dýmkou mezi rty. Na nose se mu leskly brýle s velikými obroučky. Postavu neměl tak mohutnou jako mývali trpaslíci, ale s výškou na tom byl skoro stejně.

 „Fuj, to jsem se lekl,“ ulevil si Pitras.

 „Těší mě. Já jsem Marlok Dolmes. Detektiv,“ představil se pidimužík.

 „Já jsem Pitras,“ řekl své jméno trpaslík, „detektiv?“ podivil se.

 „Pitrasi,“ zazněl vesnicí kapitánův hlas.

 Pitras i Marlok se lekli a naráz se otočili za hlasem. Kapitán k nim kráčel jistým krokem, v naleštěných holínkách a načesaným vousem.

 „Doufám, že přinášíš dobré zprávy,“ zeptal se namísto pozdravu.

 Stačilo, aby Pitras jenom sklonil zrak a oba přihlížející pochopili.

 „Takže je dobře, že jsem tady. Něco mi říká, že ještě budu co platný,“ prohlásil detektiv.

 „Pozvali jsme pana Marloka, aby nám pomohl,“ vysvětloval Pitrasovi kapitán,“ je prý mistr v pátracích akcích.

 „Ale já vím kde jsou všichni ztracení i váš syn.  Za vším stojí nějaká Krutihnáta. Zajala i celou naší skupinu. Jenom mě se podařilo uprchnout.“

 „Krutihnáta?“ zbledl kapitán

 „Čarodějnice Krutihnáta?“ přidal se Marlok.

 „Přesně ta,“ potvrdil Pitras.

 Marlok Dolmes ho vzal okolo ramen, : „ pojďte se mnou pane Pitrasi. Všechno mi musíte vyprávět. Zde totiž končí veškerá legrace.“

 Zrovna se chystali k odchodu do kapitánovi kanceláře, když se přiřítila rozcuchaná Česala.

 Pitrasi, Pitrásku. Vy už jste se vrátili? Kdepak je můj Smícháleček?“

 „Je zaja...,“ zajatý chtěl říci Pitras, ale detektiv jeho slova zadržel.

 „Žádné informace o případu zatím nemohou být odtajněny slečno,“ vysvětlil Marlok.

 „Ale ona je snoubenkou jednoho z nich,“ zastal se jí trpaslík.

 „Tak ať jde s námi. Má právo být o celém problému podrobně informována.

 V kapitánově kanceláři Dolmes vyslechl vystrašeného Pitrase a dozvěděl se dost na to, aby byl velice znepokojen.

 „Musíme si pospíšit pane kapitáne,“ obrátil se na vůdce trpaslíků, „jinak dojde k velikému neštěstí.“

 Ráno, ještě za tmy. Vyrazila nová výprava v jejímž čele stál sám kapitán Dlouhovous. Výpravu doplňoval Pitras, Česala, která nedala jinak, detektiv Marlok Dolmes a skupinu uzavíral kouzelník Čárymáv, kterého si detektiv pozval jako odborníka přes lektvary.

 Vedl je Pitras znalý cesty. Do lesa ještě vstoupil, ale ke zlověstné jeskyni se mu moc nechtělo.

 „Není se čeho bát,“ chlácholil ho Čárymáv,“ když je den nemůže nám Krutihnáta ublížit.

 „Tak a teď je čas na náš plán,“ rozhodl Dolmes, když došli až k jeskyni.

 „My máme plán?“ překvapilo Dlouhovouse.

 „Jistěže příteli, já mám vždy nějaký plán.“

 Pak pokynul kouzelníkovi a ten ze skleněné lahvičky nalil podivně páchnoucí tekutinu do ústí úzké chodby.

 „A smíme být seznámeni s oním plánem,“ s kapkou nevrlosti znatelnou v hlase řekl kapitán.

 „Obejdeme jeskyni a nejdeme hlavní vchod. Vstoupíme dovnitř a pomocí ohně donutíme Krutihnátu k útěku,“začal Marlok, ale byl přerušen Pitrasem.

 „Promiňte, ale jak víte, že tohle není hlavní vchod? Jiný jsme nenašli.“

 „Patrně proto, že jste ho ani nehledali že?,“ odhalil neomylně detektiv. Tudy vychází čarodějnice jedině tehdy když vychází na lov v podobě pavouka,“ pokračoval a byl opět přerušen.

 „Pavouka? Ona se mění v pavouka?“ lekla se Česala.

 Otázka zůstala bez odpovědi. Marlok pouze pokynul, až jdou za ním. Obešli tedy celou  jeskyni obrostlou mechem a borovicemi, nepřestávaje hledat onen hlavní vchod.

 Našel ho pochopitelně pozorný detektiv.

 „Tak tady je to. Tady za těmi keři je vchod,“ pronesl do tichého lesa.

 „A jak to můžete vědět,“ namítl Pitras , „já teda nevidím nic, co by tomu nasvědčovalo.“

 „Jistěže nevidíš, protože se díváš pouze očima,“ vysvětlil detektiv a zmizel v křoví.

 „A čím bych se asi tak měl koukat ty chytráku. Zadkem?“ žbrblal si pro sebe dotčený Pitras, ale to už se Dolmes soukal z křoví ven.

 Pitras si oddechl, že je poznámku neslyšel.

 Dolmes měl ve vlasech pavučiny, v ruce kus rovné větévky a natržený plášť.

 „Jak jsem předpokládal. Je to tu. Následujte mě,“ řekl a opět zaplul do křoví.

 Ostatní se na sebe podívali a dle vzoru detektiva a čaroděje, který už byl v křoví také, se vydali do jeskyně.

Uvnitř je přivítal chlad, vlhko a zvláštní zápach. Ze stropu visely pavučiny jako lana. Byly i v rozích a koutech. Uprostřed jeskyní místnosti bylo jezírko. Ani se nezdálo být velké, ale hluboké určitě ano a voda v něm byla černá jako tuš.

 „Nyní vám vysvětlím svůj plán,“ začal detektiv, když vlezl dovnitř i poslední Dlouhovous, „nejprve zapálíme louče. Pak musíme Krutihnátu vylákat a obstoupit. Čárymáv nám potře tváře odvarem s tygřího hněvu. Máš ho dost?“ obrátil se na čaroděje.

 Čárymáv přikývl.

 „Ale pozor, tygří hněv je sice mocná bylina, která má sílu neutralizovat veškerá kouzla, ale působí jen velmi krátkou dobu,“ varoval.

 „To je velmi dobrá připomínka,“pochválil detektiv svého čarovného kolegu, „musíme to provést rychle. Pomocí ohně ji pak naženeme do té únikové chodby a tam jí Čárymáv uvězní zamykacím lektvarem,“ skončil svou řeč, „je někomu něco nejasného?“

 Všichni se tvářili jako, že pochopili, co je jejich úkolem a tak je čaroděj obdařil silou tygřího hněvu.

Marlok rozdal všem louče, kouzelník je zapálil, ale pak se nečekaně objevila čarodějnice ve své pavoučí podobě. S tím nepočítal ani velký Marlok Dolmes.

 „Jdeš moc brzo. Tohle nebylo v mém plánu,“ vynadal ji.

 Krutihnáta se snesla ze stropu rovnou k nim. Z počátku nebyla tak obrovská, ale s každým krokem se zvětšovala až nakonec, osm chlupatých nohou obklíčilo odvážné zachránce. Z hrozivě vypadajících kusadel ukapával sliz. Pomalu se sunula k nim. Dlouhovous se ji pokusil zahnat loučí. Jenže pavoučice jen máchla jednou nohou a kapitána přivedla do bezvědomí.

 „Jak to, že se nebojí ohně,“ chtěl vědět vyděšený Pitras.

 „Tomu také nerozumím. Zřejmě jsme ztraceni,“ vzdával detektiv.

 A Krutihnáta se blížila.

 Jediná Česala byla momentálně v bezpečí. Stála těsně za pavoučicí a třásla se strachy. Přesto, ale nabrala do čepce trochu té podivné, husté vody z jezera  a vychrstla ji na čarodějnici, doufajíc, že tím nestvůru na chvíli zabaví a poskytne přátelům pár chvilek k útěku.

Pavoučice se bohužel ani neohlédla, jen se zastavila a vybírala si předkrm na večer.

Zoufalý Pitras, ve své bezmoci, mrštil po Krutihnátě hořící louč a v tu ránu byla čarodějnice v jednom plameni. Pískala, ječela zmítala se, ale oheň nakonec vyhrál. Zbyl z ní jen doutnající škvarek.

Zachránci stáli jako sochy.

První se vzpamatoval čaroděj, který šel zkontrolovat životní funkce kapitána Dlouhovouse.

 „Je to dobré. Žije,“ konstatoval.

 „Za to ta potvora ne,“ušklíbl se Pitras a dloubl do škvarku špičkou holínky, „jak je možné, že tak rychle vzplanula?“ ptal se Marloka.

 „Voda v jezírku s největší pravděpodobností nebude voda, nýbrž to, čemu lidé říkají nafta. A to je vysoce hořlavá látka. Že Čárymáve?

 „Je to tak,“ potvrdil čaroděj, „nebýt slečny Česaly, zle by s námi bylo.“

 Potom se společnými silami opřeli o bránu klece, kterou našli a za kterou Krutihnáta uvěznila trpaslíky.

 Smíchal padl do náruče své milované Česaly. Dlouhovous se shledal se svým synem. Pak vyšel Auvajs, Bezzub a Dlouhonožka a poslední se objevil smutný trpaslík Kvítko.

Krutihnáta totiž stihla sníst jeho bratra Lístečka.

 Bylo po všem. Tak se vydali cestou zpátky do vesnice.

Za zemřelého Lístečka dali sloužit zádušní mši, ale pak už se jen veselili. A že to byla velká oslava, tak trvala tři dny a tři noci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---