Čarodějova věž

Na Černé hradiště se pomalu snášel večer a zakrýval přístavní královské město svým šarlatovým pláštěm. Přelidněné ulice se pozvolna vyprazdňovaly a všudypřítomný ruch se pomalu vytrácel. Městské stráže rozsvěcely na Královské promenádě lampy, aby tak zachovaly alespoň jednu ulici osvětlenou a relativně bezpečnou. Tato dlážděná tepna se táhla od hlavní brány, celým městem skrz Pavučinu až do přístavu. Tam se ovšem gardisté odvažovali minimálně ve trojici. I když byl Pavouk již řadu let mrtev, vojáci stále při patrolování v těchto místech cítili na svých zádech desítky nevraživých očí a za každým rohem tušili možný útok.

Zlodějské cechy z této zapovězené části města ani zdaleka nevymizely. Od doby kdy vrchní pašerák Pavouk vyprovokoval pouliční válku proti královskému vojsku, která byla následně krvavě potlačena, a vůdce agresorů byl popraven nevídaně krutým způsobem, stáhli se všichni zlodějíčci a překupníci z města do neblaze proslulé čtvrti jménem Pavučina, oddělující zbytek města od přístaviště a soustředili své úsilí na prosazování vlastního zájmu - na utržení si co největšího kusu z Pavoukova dědictví. Síť, kterou si za dlouhá léta pod sebou vybudovával, se roztrhla na tři kusy, které nyní bojovali o nadvládu nad touto pochybnou částí města.

Jedním z nich byl vůdce Černých drápů Jörn zvaný Havran. Důstojník osobní gardy starého krále. Vynikající šermíř, který se dokázal probojovat z mnoha bitev a šarvátek. Jeho kariéru ukončil mladý princ, starší bratr nynějšího krále, který ho nechal degradovat za to, že nezabránil chladnokrevné vraždě starého krále. Ačkoliv tehdy nemohl Jörn s královou vraždou nic udělat, odešel zahanben od královských gardistů a jeho srdce nenávratně zahořklo.

Nyní seděl ve své podzemní skrýši a nad sklenicí vína o čemsi usilovně přemýšlel. Soustředě se díval do krbu, ve kterém pomalu dohasínal oheň, jakoby se v žhavých uhlících snažil nalézt řešení svých problémů. Nakonec se pomalu zvedl ze svého honosného křesla a přešel pomalu k velikému zrcadlu, zasazeném v překrásném dřevěném rámu, zdobeného malými rubíny. Vyprázdnil do sebe obsah stříbrného poháru a jeho unavené, hnědé oči se zahleděly na portrét muže, který zrcadlo vykouzlilo.

Jeho tvář hyzdilo veliké množství jizev a šrámů, což ji spolu s množícími se vráskami dávalo téměř démonický vzhled. Celému obličeji vévodil veliký nos, jenž údajně značně pomohl k přezdívce svého majitele, spolu s dlouhými černými vlasy, které se však nyní začínaly proplétat pruhy stříbra. I když by se i nyní bez větších problémů ubránil i několikanásobné přesile, cítil stárnoucí válečník, že jeho tělo opouští každým dalším rokem síly.

Hleděl na svůj chátrající odraz v zrcadle s velkou nelibostí. Na mysl mu stále častěji přicházeli myšlenky jak tento nemilosrdný proces zastavit, nebo alespoň zpomalit. O jeho život usilovala celá řada lidí, počínaje mladým králem, až po jeho konkurenci v podobě vůdce Klubka zmijí, zvaného Edvin Dvojí tvář a Valerie Černá vdova, mladá asasinka, dcera či milenka nebo dokonce obojí mrtvého Pavouka, která se marně pokoušela udržet zlodějské cechy pod jedním praporem.

Ti všichni byli smrtonosnými nepřáteli, využívající nejpodlejších způsobů, jak ho připravit o život. Potřeboval železné svaly i bystrý úsudek, aby byl připraven vést své Černé drápy a ubránit se veškerým pokusům svých soků ho zavraždit. Jak jen zastavit hlodající zub času, jak jen …

Jeho tok myšlenek byl náhle přerušen práskavou ránou v jeho pokoji, která se vzala čert ví odkud. Jörn bleskurychle uchopil z podstavce meč a tasil. Uprostřed pokoje stál muž oděný v dlouhé černočervené róbě s pečlivě upravenými, černými vlasy a vousy a očima rovněž temnýma a tajemnýma jako on sám a trochu znuděně se prohlížet pokoj, ve kterém se ocitl. Až po chvilce jeho pohled padl na šermíře, který na něho mířil mečem v bojové pozici.

„Důmyslná skrýš.“ pronesl cizinec zvučným hlasem, když si prohlédl veškeré vybavení pokoje.

„Není to náhodou jeden Luxiarských drahokamů, které se před nějakým časem ztratily z královského nákladu?“ dodal neznámý muž, při pohledu na masivní nerost, který plně osvětloval celou místnost, skoro stejně jako denní světlo. Odpovědi se však nedočkal.

„Kdo k čertu jsi?“ vyštěkl na nezvaného hosta jeho nedobrovolný hostitel, nepřestávaje stále být připraven k rychlému útoku mečem. Tajemný muž mírně svraštil obočí, ale vzápětí odpověděl klidným hlasem.

„Netřeba tasených zbraní Jörne. Omlouvám se za svůj nezvaný příchod, ale zaslechl jsem tvé opakované přemýšlení nad věcí, co tě tolik trápí, a přicházím za tebou s jistou nabídkou.“

Velitel Černých drápů byl zmatený, avšak vidina možného řešení jeho starostí ho donutila sklopit čepel a naslouchat, nicméně stále jílec pevně svíral v ruce a nedůvěřivě si prohlížel tvář podivného muže.

„Stále jsi mi neodpověděl, na co jsem se ptal!“ zavrčel Jörn na půl úst.

„To pro náš rozhovor není ani tak podstatné,“ odvětil úsečně cizince. „důležité je, jestli tě zajímá nabídka řešení tvých starostí, Jörne zvaný Havranem. Ale pokud tolik toužíš vědět, kdo jsem, můžeš mi říkat třeba Čarozpytec.“

                To Jörna však nijak neuklidnilo. Všemu, co páchlo magií, nedůvěřoval, i když při jeho práci mnohdy nebylo vyhnutí čar využívat, nebo se jim bránit. Po chvilce se však rozhodl alespoň vyslechnout, s jakou čertovinou záhadný muž v jeho pokoji přichází.

                „Mluv tedy … Čarozpytče, ale nejprve by mě zajímalo, jak můžeš vědět, co se mi honí hlavou!“ pronesl nevraživě Havran a posadil se k velkému, zdobenému stolu a meč si pro jistotu položil na jeho desku. Tajemnému muži to vyvolalo na tváři pobavený úsměv a vzápětí se rozhovořil.

                „Na tyto věci nemáme dostatek času, Jörne zvaný Havranem. Ale dovol mi se tě zeptat, zda ti říká něco jméno Armarkusiliandrix?“ Válečník při zaslechnutí toho jména pobouřeně svraštil čelo.

                „Je to čaroděj sídlící zde ve městě a co vím, je lepší se jeho věži raději vyhnout. Jakou roli hraje ve tvém plánu?“ Havranova slova vyvolala v jeho návštěvě spiklenecký úsměv a brzy se dočkal odpovědi.

                „Prakticky tu hlavní. Byl jsem jeho učedníkem po devět dlouhých let a poznal jsem mnoho z jeho učení a tajů, které jeho věž ukrývá. Nachází se tam i něco, co by na dlouhý čas zahnalo tvé chmury.“  Jörnovo zaujetí mágovou nabídkou rostlo. Stále si však připomínal, že to může být léčka některého z jeho soků, avšak chtěl se dozvědět více, proto pokynul rukou, aby Čarozpytec pokračoval.

                „Kdysi dávno prý daleko na severu sídlil ve sluji mocný rubínový drak. Byl prý starý jako samotný čas. Vyprávělo se, že již dlouhá staletí spí, a když se skupině odvážlivců podařilo dostat se až na dno jeho sluje, zjistili prý, že z draka se stal kámen a srostl se skálou. Chamtivý hledači pokladů se pokoušeli rozlámat draka na kusy krumpáči, avšak jediné, co se poddalo jejich hrubé síle, byly drakovy oči. Legenda vypráví, že tyto drahokamy mají moc oddalovat stáří a dávat jejich majiteli životní sílu.“ Mág se zájmem sledoval rostoucí napětí ve svém posluchači a téměř škodolibě si užíval jeho lačnost po dalších informacích.

                „Abych to zestručnil, jeden z těchto drahokamů lze nalézt právě v čarodějově věži. Viděl jsem ho na vlastní oči. Myslím, že by to mohlo být něco, co by zahnalo tvé obavy z šednoucích vlasů a rozechvěných rukou.“ Velitel Černých drápů ztěžka polkl. Mágovi se podařilo rozvířit v jeho hlavě smršť zmatených myšlenek. Nemohl pořád uvěřit, že by se mu takhle hladce otevřela cesta k jeho vysněnému přání. Jeho instinkty mu však našeptávaly, že cesta k získání onoho artefaktu jistě nebude snadná.

                „Nevěřím ti, Čarozpytče! Proč bys něco takového dělal svému učiteli? Co z toho budeš mít, když získám ten drahokam? Navíc pokoušet muže, kterého se bojí i samotný král se mi nejeví jako dobrý nápad pro delší žití. Mnoho bláznů se pokoušelo dostat do té jeho prokleté věže a už o nich nikdo více neslyšel.“ Mág neztratil svůj vlídný úsměv a pohotově Jörnovi odpověděl.

                „To, že to zatím nikdo nedokázal, neznamená, že je to nemožné. Navíc …“ na chvíli se tajuplně odmlčel. „ti nabízím pomoc. Řekněme, že jsme se s mým mistrem nerozešli zrovna v dobrém a dlužím mu menší odplatu.“ V Havranově hlavě se pomalu začalo rozplétat zamotané klubko souvislostí a plánů.

                „Vyšli svého nejlepšího zloděje a vybav ho výstrojí, kterou ti zítra dodá má spojka. Uvidíš, že nebudeš litovat, Jörne zvaný Havranem. Pokud ovšem máš někoho tak schopného, ve své sbírce lupičů.“ Dodal vyzývavě mág. Havranovi se v okamžení vybavila celá řada jeho nejvěrnějších a nejschopnějších hrdlořezů, lupičů a vrahů. Proniknout do čarodějova doupěte bude vyžadovat jistě dokonalou mrštnost, ocelové nervy i paže a hlavně bystrý úsudek. Když konečně vybral jednu tvář, zvažoval klady a zápory svého rozhodnutí. Věděl, že možná posílá svého muže na smrt, avšak vidina obnovení jeho ztraceného mládí ho plně ovládnula.

                „Dobrá tedy, zkusím ti věřit, Čarozpytče. Ale varuji tě! Pokud mi zde lžeš, tak si už nikdy nebudeš připadat zde ve městě bezpečně!“ Po těch slovech se mág upřímně rozesmál a vzápětí se jeho iluze rozplynula. Jörn zůstal sám ve svém pokoji, pouze s hlavou plnou myšlenek, které se roztančily v hlavě ve zběsilém víru.

  *   *   *

                Na Černé hradiště se pozvolna snášel lehký déšť. Byla již pokročilá noční hodina a strážný na hradbě činil své obchůzky stále řidčeji. Sychravé počasí a hlásící se únava nahlodávali jeho smysl pro povinnost. Nepatrný šramot zbrojnoše však zvedl ze židle a přeci jen se rozhodl jít podívat, zdali se v jeho rajonu nedějí nějaké nekalosti. Jeho strážní věž byla umístěna nedaleko toho odporného lidského smetiště, zvaného Pavučina, a tak obezřetnosti nebylo nazbyt. Opatrně vyšel ven z bytelných dveří na cimbuří a nedůvěřivě se rozhlédl. Žádný pohyb ani další hluk však nezaregistroval. Přemýšlel, zda se mu to jen nezdálo.

Hradba, kterou hlídal, byla v blízkosti té divotvorné věže z tmavého kamene, která údajně patřila zlému černokněžníkovi, jehož jméno nedokázal ani vyslovit a z ní často slýchával nejrůznější pazvuky a randál. Bylo možné, že i tentokrát tomu bylo tak. Opatrně nakračoval po potemnělém cimbuří s rukou na jílci meče, naslouchající i sebemenšímu šramotu. Náhle ho však cosi tupého udeřilo do hlavy a on se v mdlobách zhroutil k zemi…

  *   *   *

                Viktor si se zájmem prohlížel svoji oběť, svíraje přitom v ruce kůží potažený obušek. Když viděl, že se strážný nehýbá, sňal si z ruky zvláštní stříbrný prsten s ozdobnou duhovou perlou a rázem se stal viditelným pro okolní svět. Po té se pro jistotu ještě rozhlédl po potemnělém cimbuří skrz podivný broušený drahokam, zasazený do kovového držáku, který měl připevněný kolem hlavy koženým páskem. Kouzelný nerost mu tak ukázal široké okolí osvětlené, jako by bylo pravé poledne, vše však bylo ozářeno jaksi nepřirozeně bílým světlem, ze kterého za krátko bolely oči, avšak to byla malá daň za dar nočního vidění. Mladý zloděj byl u vytržení. Jeho řemeslo se stalo procházkou růžovou zahradou. Nevěděl, kde jeho mistr k těmto kouzelným věcem přišel, ale děkoval temné noční paní, že zrovna on dostal možnost je vyzkoušet.

                Vysoký, světlovlasý Černý dráp sáhl do svého tlumoku a vytáhl podivuhodný drapák, z jakéhosi tmavě modrého kovu, k němuž byl připevněn dlouhý provaz. Díval se na nedalekou věž a měřil si vzdálenost mezi ním a nejbližším balkonem. V hlavě mu rostla pochybnost. Provaz byl jistě dost dlouhý, avšak i přes svoji šikovnost a sílu na takovou vzdálenost nemohl nikdy úspěšně trefit. Avšak vzpomněl si na poznámku na pergamenu, který byl přiložen ve vaku se všemi těmi úžasnými věcmi. „Stačí jen vyhodit do vzduchu“ Viktor tedy sevřel pevně kovový drapák a hodil ho vší silou vůči dalekému balkonu. Jeho hodu chybělo dobrých pět metrů k dosažení cíle. K jeho překvapení se však kov proměnil v živého ptáka safírové barvy, několikráte máchl křídly a bezpečně usedl na zábradlí, kde se opět proměnil v kovový drapec a pevně kolem železného kůlku sevřel své spáry.

                Když tu nevídanou scénu zloděj spatřil, skoro by se i zasmál nadšením, ale nechtěl na sebe upozorňovat. Raději několikrát pro jistotu zatáhl za provaz, a když nabyl přesvědčení o jeho bezpečnosti, urychleně se zhoupl se skrčenýma nohama, připravený zbrzdit svůj let. Náraz se mu podařilo ustát bez problému a po chvilce šplhu se brzy ocitl na kamenném balkoně, kde se mu s obtížemi podařilo sundat kouzelnou kotvu ze zábradlí. Držela se ho opravdu pevně.  

                Nyní však vstupu do tajuplné věže bránily masivní kovové dveře, poseté množstvím písmen v neznámém jazyce. Hnědovlasý zloděj sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl smotaný kousek pergamenu. Jakmile ho rozbalil, spatřil na něm napsané nějaké slovo, tvořené stejnými písmeny, jaké mohl vidět na kovových dveřích.

Pečlivě kmital po řádcích modrýma očima, z nichž jedno bylo stále obdařeno darem vidět ve tmě, a hledal shodné symboly. Pokaždé když jeden nalezl, silně zatlačil palcem na symbol na dveřích a runa vzápětí zazářila matným, namodralým světlem. Když tak učinil u všech osmi znaků, které měl napsány na pergamenu, dveře se s hlomozem odsunuly stranou a Černý dráp v zápětí vstoupil do věže obávaného čaroděje.

 Hlavou mu vířila celá řada myšlenek. Neustále si připomínal rady z pergamenu, který by měl na černém trhu nevyčíslitelnou cenu, když umožňoval lehce vstoupit do místa střeženého možná lépe, než králova citadela. Před ním se rozprostírala temná chodba a pohyb v ní mu umožňoval pouze pohled přes kouzelný drahokam. I přesto však opatrně našlapoval a vnímal okolí svými bystrými smysly, připravený pohotově reagovat na případnou léčku či past. Kamenné zdi chodby jakoby vydávaly matné fialové světlo, jaké Černý dráp ještě nikdy neviděl. Avšak dnešní noci to byl patrně nejmenší div, se kterým se setkal.

Když ušel dobrých třicet metrů, chodba náhle skončila a on se objevil v prostorné kruhové místnosti, dlážděné šestiúhelníkovými dlaždicemi. Uprostřed stál podivný piedestal, okolo něhož se točilo několik obrazců, jakoby vytvořených čistou energií. Jejich modré světlo poměrně dobře ozařovalo celou místnost. Zloděj opatrně přistoupil na velkou kamennou desku kruhového tvaru, posetou po svém obvodu maličkými písmeny, se kterými se před chvílí setkal u vstupních dveří, avšak ani jednomu slovu nemohl rozumět. Raději znovu sáhl do kapsy pro svitek pergamenu, a hledal shodný symbol pro svůj účel s jedním z oněch rotujících kolem piedestalu.

„V pergamenu stálo, že onen artefakt, který měl pro svého mistra najít, se nachází v druhém patře od spodu. Musím tedy vybrat číslici 2 v té starodávné hatmatilce.“ Říkal si zloděj sám pro sebe.

Když se mu podařilo nalézt shodný symbol, opatrně do někoho ťukl prstem a sám mohl cítit, jak se místnost naplnila energií. Rázem zažil něco nepopsatelného. Jakoby letěl prázdnem, neznámo kam a vzápětí tvrdě narazil na holou zem a měl co dělat, aby udržel obsah žaludku na svém místě. Opatrně otevřel oči, aby se s bolestivou grimasou ve tváři porozhlédl po místě, ve kterém se právě objevil. Nyní už přestávala hra a musel se opět soustředit na nejvyšší míru, neboť zde rady a poznámky z pergamenu končily a on byl odkázán pouze na svoji zručnost.

Po chvilce pozorování místnosti ze země opatrně vstal a dál se věnoval průzkumu místa, kde se ocitl. Bylo opět dlážděno stejně jako místnost s teleportérem, avšak některé dlaždice byly označeny zvláštními runami. Černý dráp strávil notnou chvíli hledáním spojitosti, nebo jisté pravidelnosti v jejich zasazení. Ve věži čaroděje mohly takové značky znamenat cokoliv a on nehodlal svoji zbrklostí přijít o život. Nakonec ještě do třetice vytáhl pergamen z kapsy a pokoušel se hledat, jestli se o těchto symbolech nezmiňuje některá ze značek, které na ní měl vypsané. Nedoufal, že by našel nějaký klíč, neboť o této místnosti se již Jörnův pergamen nezmiňoval, ale po chvilce zjistil, že jedna ze značek se přeci jen shoduje se znakem uvedeným na jeho pergamenu. Byla to runa vyjadřující výboj, nebo blesk. Jeho rozum mu radil, že by raději bylo moudřejší se těmto dlaždicím vyhnout.

Z místnosti vedly tři cesty a on se nacházel přímo uprostřed. Vyrazil směrem k jednomu z východů, našlapujíc opatrně kočičími kroky, ve snaze se vyhnout všem runám, nejen těm, o kterých si přečetl. Když už byl skoro u jednoho z východů z kruhové místnosti, musel udělat menší skok, aby se vyhnul všem nevyzpytatelným znakům na dlaždicích. Díky jeho mrštnosti se mu to podařilo, ale nyní musel zůstat stát pouze na jedné noze, hledajíce překotně očima bezpečné místo pro další krok. Byly dost daleko a tak musel uskutečnit další riskantní skok. Vrhnul tedy svoje tělo, levou nohou na před, aby doskočil na potřebnou dlaždici. Když však pod podrážkou ucítil nepravidelnost, značící, že přešlápl celou půlkou boty, instinktivně se pouze odrazil a kotoulem letmo skočil přímo do východu z místnosti, těsně před tím, než na místo, odkud se před chvílí odrazil, udeřil žhnoucí ohnivý sloup, připravený spálit na uhel každého nešťastníka, který vstoupil na smrtící runu ohně.

                Viktor zůstal ležet na podlaze a pomalu se vzpamatovával ze svíravého doteku smrti, které právě o vlásek unikl. Jeho řemeslo ho však za ta léta obrnilo proti takovýmto šokům a tak se brzy se zamračenou grimasou v obličeji zvedl a opatrně pokračoval, další chodbou zděnou fialovými kameny, do útrob čarodějovy věže.

                Po chvilce opatrné chůze dorazil k ozdobně vyřezávaným dřevěným dveřím. Zastavil se před nimi, aniž by je otevřel a pečlivě začal studovat pravidelnosti v okrasné řezbě. Snažil se nalézt i sebemenší náznak pasti nebo čehokoli podobného. Když však ani po několika dlouhých minutách nenalezl nic zvláštního, opatrně vzal za kliku a dveře pomalu otevřel.

K jeho úlevě se však nic nestalo a naskytl se mu pohled do prostorné místnosti, vyplněné však celou řadou regálů, skříní, stolků, které byly přímo přecpané zaprášenými knihami, nádobami, bednami, i jen tak volně položenými předměty. Zloděj ostýchavě vstoupil dovnitř a rozhlédl se magickým okem po místnosti.

Většině z toho haraburdí nedokázal ani dát jméno. Obezřetně se procházel místností a hledal cokoliv cenného, co by se dalo lehce uloupit. Když však nenalezl žádné šperky ani cennosti, zaujala ho pestrá sbírka zbraní, pověšených na zdi, či zastrčených ve stojanech. Černokněžník tu nashromáždil hotový arsenál, kterým by byl schopen vyzbrojit menší městská kasárna. Lupičův pohled po chvilce upoutala překrásná a mistrně zdobená šavle, zapíchnutá k jeho údivu do stěny. Jílec měla zdobený drahými kameny a zlatem, vykovaným do zvláštního ornamentu.

                V zlodějových modrých očích se zableskla chamtivost a vší silou zabral za jílec a po chvilce se mu podařilo zbraň ze zdi vytrhnout. Jaké však bylo jeho překvapení, když mu neznámá síla šavli vyrvala z ruky a zbraň zůstala sama levitovat ve vzduchu. Než se Černý dráp stačil vzpamatovat z leknutí, šavle proti němu zaútočila a jen o kousek minula zlodějovo hrdlo. Ten se mrštně překulil přes blízký stůl, avšak oživlá zbraň ho dále pronásledovala. Dorážela na něho, jakoby jí vedl sám mistr šermíř. Černý dráp měl co dělat, aby se smrtícím útokům vyhnul bez zranění.

Rány byly stále rychlejší a nebohému obránci rychle ubývaly síly. Zuřivá čepel vycítila možnost rozhodujícího útoku a vyrazila střemhlav proti hrudi vysíleného lupiče. Ten sebou ze zbytku sil mrštil stranou a hrot šavle se zaryl do jedné z tlustých knih v polici. Černý dráp využil té chvilky a sňal ze zdi těžký palcát a než se oživlá čepel stačila vyviklat ven ze svazku, dopadla masivní hlavice palcátů a urazila jílec od čepele. Viktor se unaveně sesunul k zemi a palcát mu vypadl z ruky. Sípavě lapal po dechu. Takhle vysílený nebýval ani po trénincích šermu s Brunem, což byl nejlepší šermíř mezi Černými drápy.

                Když se mu opět podařilo nabrat dech, sebral vztekle ulomený jílec a opovržlivě ho vhodil do své torny. Pokud to všechno vyjde, bude to přijatelná náhrada za všechny trampoty. V duchu poděkoval temné noční paní – ochránkyni všech nočních tvorů a zlodějů za štěstěnu, kterou mu dopřála, a vydal se dál pátrat po zvláštním artefaktu, pro který ho poslal jeho mistr. Vybral tedy jedny z dvojice dveří, které vedly ven z tohoto skladiště, a pokračoval ve svém pátrání.

Chodba byla neuvěřitelně dlouhá a přišlo mu, že se stáčí postupně doprava. Když už si myslel, že snad nikdy neskončí, z ničeho nic se před ním objevila překážka v podobě stěny, na níž byli vyobrazeni různí tvorové i netvorové v kruhu. Napočítal tam celkem třináct malých maleb kolem jedné velké malby, která se k jeho údivu každou chvílí měnila v jednu z oněch menších v nepravidelném pořadí.

                Zloděj notnou chvíli přemítal, co můžou ony výjevy značit. Vybavoval si všechny poznámky psané na Jörnově pergamenu. Žádná mu však nepřipadala vhodná. Musel sám sobě přiznat, že si v této situaci nevěděl rady. Instinkt mu však radil, že by patrně měl zvolit co možná nejméně nebezpečného tvora. Proto když obraz uprostřed dveří vykouzlil portrét skřetího válečníka, ozbrojeného rezatou válečnou sekerou, Viktor rychle očima přejížděl i ostatní miniatury. Ze všech těch rozličných démonů a zrůd se mu malý skřet jevil jako nejméně těžký soupeř. Ať už jeho výběr bude mít za následek cokoliv, bude-li člen této podřadné rasy jeho soupeřem, nemělo by být těžké ho porazit. Zvedl tedy ruku, aby se dotkl obrazu skřeta, ale ke svému zděšení se těsně před tím obraz skřeta vyměnil a svět kolem něho se opět zhroutil a on padal prázdnotou, až po chvilce opět ztěžka dopadl na holou zem, jako již jednou toho dne.

Bolestivě otevřel oči. Byl přenesen do kruhové místnosti bez dveří, osvětlené několika pochodněmi. To však bylo nyní vedlejší, protože zlodějův pohled dopadl na bytost, která stála proti němu. Viktorovi rázem ztuhla krev v žilách. Vzduch náhle prořízlo ostré, bojovné vřísknutí. Nemohlo být pochyb. Stál před ním obávaný tvor Rakšar. Napůl člověk a napůl kočkovitá šelma. Černý dráp o nich slyšel vyprávět kupce z jihu. Mimo svoje smrtící drápy ještě skvěle ovládají ničivou magii. Proto rychle vyskočil na nohy, bolest nebolest a strhl si z krku propletenec přívěsků a amuletů a hned na to tasil i meč.

Démon opět výhrůžně zavřeštěl a naježil svoji černou srst. V následující vteřině začal zběsile gestikulovat svými spáry a odříkávat nesrozumitelnou formuli, hrdelním skřípavým hlasem. Ke zlodějovu zděšení se v démonově pařátu za okamžik zhmotnila černorudá koule praskající energie, nevěstící vůbec nic dobrého. Černý dráp svraštil čelo a prudce roztočil přívěsky ve své levé ruce. V následujícím okamžiku kočičí démon s vřískotem mrštil zlověstnou kouli proti zlodějovi. Ten vykřikl zaklínadlo, nebo spíše toužebnou prosbu na rotující amulety „Chraňte mě!“ a vzápětí ucítil nepříjemnou bolest, jakoby mu ruku sevřely rozžhavené, ocelové kleště, avšak vzápětí bolest ustala, stejně rychle, jako přišla a zůstalo po ní jen nepříjemné brnění v paži, avšak smrtící kouzlo amulety rozptýlily v neškodných plamíncích do okolí. Viktor slyšel i cítil, jak jeho lamače kouzel zteplaly a bzučely od vstřebané magie.

Rakšar zuřivě zavřískal a vztekle zamáchal tlapami. Vzápětí na nich vysunul hrozivé drápy a přikrčil se ke skoku. Lupič se rychle připravil odrazit jeho útok. Démon se jako šipka vrhl s vřískotem proti svému cíly. Viktorovi se podařilo srazit netvora stranou, ale ani jeden z bojujících se neobešel bez zranění. Černý dráp cítil, že mu pařát protrhl koženou vestu na hrudi i látku černé haleny na levé paži. I útočník se však bolestivě držel za čelist, do které ho lupič udeřil jílcem meče.

Bojovníci opět stáli čelem proti sobě a obezřetně se pokoušeli jeden druhého obejít. Démon pochopil, že proti němu nestojí lehká kořist. V očích se mu zlověstně blýskalo, a co chvíli zuřivě zavrčel. Černý dráp křečovitě svíral meč v ruce, a aby svého smrtonosného protivníka rozptyloval, nepřestával točit svými amulety. Kočičí tvor se však náhle opět postavil na zadní a jakoby začal chroptivě kašlat. Odporné dávení, prokládal nesrozumitelnými slovy v bizarním jazyce. Lupič vycítil nekalost a připravil se čelit dalšímu útoku. Rakšarův chřtán se v následujícím okamžiku naplnil zářivou barvou ohně a vzápětí vychrlil plamennou vlnu vůči svému nepříteli. Viktor se v zoufalství opět pokoušel schovat za své lamače kouzel.

Místností se rozlehla dunivá rána. Amuletům se skutečně podařilo kouzlo odrazit, ale několik z nich nevydrželo nápor takové síly a roztříštilo se na mnoho malých kousků. Dva z nich se dokonce rozžhavily natolik, že se staly jedním a ještě způsobily svému držiteli ošklivé popálení. Ten byl nárazem svalen na záda a nyní se rychle sbíral na nohy, aby útok oplatil, i přestože mu celým tělem tepala bolest. Zničené přívěsky odhodil stranou, uchopil meč oběma rukama a vyburcován vztekem rozběhl se proti kočičímu ďasu. Ten zavřískal a též se rozeběhl prudce vpřed. Skokem se vznesl do vzduchu, ve snaze pařáty zasáhnout zlodějovo hrdlo. Ten takový útok očekával a tak se mrštně skrčil a ve správný okamžik máchl mečem vertikálně nahoru. Vzápětí mu obličej potřísnila tmavě rudá rakšarova krev, která ho na místech kam dopadla, začala nepříjemně štípat.

To však Černý dráp nyní nevnímal. Pohotově se otočil, připraven čelit dalšímu útoku. Démon však pouze vřeštěl a škubal sebou zběsile na zemi. Z otevřené rány na břiše z něho pozvolna unikal život. Lupič využil příležitosti, přiskočil k v agonii se zmítající bestii a vší silou jí přišpendlil mečem k podlaze. Rakšar zavřískal nepředstavitelně pronikavým jekem, až zloděje zabolelo v uších. Ten posilněn odporem k démonovi uchopil jílec meče oběma rukama a zakroutil s ním. Démon naposledy vřískl a schoulil se bolestivě do klubíčka a naposledy vydechl.

Viktor se třásl po celém těle. Patrně vyhrál souboj s nejsmrtelnějším protivníkem svého života. Vytrhl meč z mrtvého netvora a pokusil se otřít odporně páchnoucí krev z jeho čepele. Ať však dělal, co mohl, krev z meče nemohl dostat. Ze své činnosti byl však vytržen dunivým hlomozem. Prudce sebou trhl, aby uzřel, že část stěny místnosti se právě odsunula stranou a odhalila tak tajnou chodbu. Zloděj zasunul tedy špinavý meč do pochvy a vyrazil rychle do nově objevené části čarodějovi věže.

Skrytá chodba ho zavedla k jeho tíženému cíly. Byla jí další kruhová místnost, avšak zdobená zvláštními znaky a symboly po stěnách. Zlodějovy oči však upoutal kamenný piedestal uprostřed místnosti, na kterém byl položený artefakt, jenž musel být podle všeho Dračím okem – artefaktem o pro který ho Jörn poslal. Překrásný drahokam, který nemohla vybrousit lidská ruka. Instinkty zloděje však Viktora varovaly před něčím zvláštním. Cítil něco nekalého, ale nedokázal to popsat. Pečlivě si prohlížel podlahu i zdi a opět se snažil najít cokoliv podezřelého, nebo na první pohled nepostřehnutelného. Podlaha byla dlážděna obyčejnými kamennými deskami, ale i tak na ně našlapoval s neobyčejnou opatrností. Když se však bez potíží dostal až k samotnému drahokamu, přestal si s podlahou lámat hlavu a začal prozkoumávat kamenný podstavec.

Piedestal byl vytesán opravdu mistrovsky do podoby hrůzného démona, který svou hlavou a pařáty podpíral onu desku, na které byl drahokam položen. Viktor se upřeně zadíval na drahokam. Byl uchvácen jeho temně karmínovou barvou, jakou u žádného nerostu ještě neviděl. Musel mít nepředstavitelnou cenu, avšak věděl, že daleko by se s ním sám nedostal. Už proto, že ve městě byly stovky lidí, kteří by neváhali mu pro takový poklad bez meškání podřezat hrdlo. Raději ho sebere, rychle uteče z této prokleté věže, kde musel sídlit samotný ďábel a odevzdá tento artefakt svému mistrovi.

Už se v duchu těšil, jak svoji odměnu roztočí v ulicích Pavučiny s pochybnými dívkami, hazardu, opiátech a alkoholu. Nemohl se již dočkat. Natáhl svou ruku a uchopil do ní Dračí oko. V tu chvíli mu však tělem projela neskutečná bolest, jakou nikdy v životě nezažil. Vystřelovala mu do každé části těla, tak intenzivně, že padl na zem. Znaky na stěnách se rozzářily jasným, rudým světlem. Chtěl vykřiknout bolestí, ale celé tělo měl ochromené a v křeči. Cítil, jak z něho uniká síla, ale nakonec milosrdně ztratil od bolesti vědomí.

  *   *   *

                Velitel Černých drápů seděl v křesle ve své podzemní skrýši. Té noci se podíval mnoha pohárům na dno a nyní byl propadlý do říše snů. Celý večer strávil nervózním pochodováním po své pracovně a nezmohl se na žádnou jinou práci. Takové starosti mu přinesla neuvážená dohoda s podezřelým čarodějovým učněm. Měl strach o jednoho z nejlepších lupičů, jaké znal a začínal litovat, že se nechal strhnout sobeckou touhou. Proto raději vyprázdnil dvě lahve vína, aby ho zanesly do milosrdné země nevědění.

                Z dřímoty ho však náhle probudila stejná praskavá rána, která ho tak vyděsila minulého večera. Jörn sebou divoce trhl a hmátl instinktivně po své zbrani. Zlomek vteřiny potom si uvědomil, že to nejspíš bylo zbytečné. V jeho místnosti se však neobjevil onen mladý kouzelník, nýbrž o mnoho let starší muž, s moudrýma, ale zlověstnýma očima a dlouhými šedivými vousy a vlasy. Oděn byl však do stejné róby, jako jeho včerejší předchůdce. Havrana píchlo u srdce. To musel být samotný Markus, jak se zkráceně říkalo tajemnému mágovi ve městě. Znamená to tedy, že jejich plány byly prozrazeny!

                „Kdo jsi, pane?“ vykoktal ze sebe zmateně Černý dráp. Čaroděj se na něho znuděně podíval a hromovým hlasem mu odpověděl.

                „Myslím, že moc dobře víš, kdo jsem, Havrane. Avšak netušíš, že jsem to byl já, s kým jsi včera zosnoval pikle.“ Po těchto slovech byl velitel zlodějů ještě více zmatený než předtím.

                „Cože? Jak … jak to myslíš?“ zeptal se udiveně Jörn svého hosta. Tomu se však pouze objevil na tváři trpký úsměv a až za dlouhou chvíli odpověděl.

                „Vzal jsem včera na sebe podobu jednoho ze svých učedníků.“ Havranovo udivení nebralo mezí. Hlavou mu vířil divoký uragán zmatených myšlenek, rozbíjejících se nemilosrdně o zeď vytvořenou alkoholem.

                „Jakže? Proč bys něco takového dělal? Proč bys plánoval vykradení vlastního domu?“ vykoktával ze sebe zloděj překotně otázky. Čaroděj se unaveně posadil na jedno z křesel a dal se do vyprávění.

                „Víš, Havrane, jsem na tomto světě již nepředstavitelnou dobu. Tak dlouho, že bych i dědům dědů vašich dědů mohl říkat chlapče. Avšak lidské osudy a pohnutky vašich myslí mě nepřestanou nikdy udivovat. Proto podnikám tyto složité eskapády. Pro pobavení, ze zvědavosti, a abych poznal, jací vy lidé dnešní doby jste.“ Jeho posluchač stále nemohl uvěřit zvratu událostí, které mu tento rozhovor přinesl.

                „Co se stalo s Viktorem?“ vyštěkl náhle do ticha. Čaroděj sklopil oči a sáhl do jedné z prostorných kapes a vytáhl jasně zářící, krvavě rudý drahokam a hodil ho veliteli zlodějů. Ten ho i přes notnou opilost chytil a jeho zrak se hypnoticky ponořil do jeho přitažlivé barvy a záře. Jeho myšlenky se však po chvilce vrátily k jeho původní otázce. Čaroděj jen pouze konstatoval, že to dokázal. To však zlodějovi jako odpověď nestačilo.

                „Kde je?!“ téměř vykřikl na čaroděje. Ten mírně svraštil čelo a odpověděl.

                „Nyní máš starost o svého nohsleda? Poslal jsi ho do čarodějovy věže pro drahocenný artefakt a náhle máš starost o jeho život? Nechtěl jsi snad na oltář delšího života obětovat cokoliv?“

Na chvíli se odmlčel, ale než stačil jeho hostitel cokoliv namítnout. Čaroděj pokračoval dál.

                „Lidé jsou stále jako malé děti. Jeden den o něco zuřivě usilují a následujícího dne, by se toho všeho vzdali pro něco jiného. Artefakty spolu se svojí mocí žádají i jistou daň. Dračí oko potřebovalo pozřít životní sílu živé bytosti, aby ji mohlo propůjčit svému nositeli.“ Velitel Černých drápů svraštil nenávistně čelo a rozkřikl se na čaroděje.

                „Tys to věděl od začátku, že posílám svého nejlepšího zloděje na jistou smrt! I kdyby ho nezabila některá z tvých zákeřných pastí, nebo kdovíjaký čerchmant, které si ve své věži chováš, i tak by ho nakonec oko zabilo, ty parchante! Jak jen můžeš takhle sprostě hrát s živými bytostmi divadlo?!“ Čaroděj se po těch ostrých slovech zlověstně zamračil a prudce vstal ze svého křesla.

                „Já jsem ti pouze poskytl příležitost. To ty jsi poslal svého přítele na smrt. Stejně jako on, i ty musíš nyní platit cenu za moc artefaktu. Po těch slovech čaroděj s praskavým zvukem zmizel ze skrýše velitele Černých drápů, Jörn se smutně zhroutil do svého křesla a trpce litoval svého rozhodnutí … a mrtvé tělo ve věži čaroděje Armarkusiliandrixe otevřelo oči.