Babička

Tvář posetá silnicí vrásek, ústa zatrplá bolestí, ruce s oteklými prsty položené v klíně. Pořád tě vidím, jak sedíš pod jabloní na jarním slunku ve svém oblíbeném šátku plným vybledlých květů, pod nímž se ukrývaly vlasy bělejší než sníh.

"Ještě jedno jaro, ještě jedno a pak půjdu za Josefem," řekla jsi tehdy a v očích se ti místo smutku objevilo smíření. "Ještě jedno jaro, víc už, Bože, nechci."

Když za pár měsíců léto ztratilo sílu a podzim potichu vklouzl do dveří, oblékla sis sváteční šaty a šly jsme spolu do kostela stojícího u hřbitova na kopci za vesnicí. Pomalu jsme stoupaly kamenitou cestou mezi vzrostlými topoly, které si zpívaly smutné podzimní písně a lehce se chvěly ve větru.

"Musím se zastavit, děvče. Jenom na chvíli. Špatně se mi dýchá", zašeptala jsi, když jsme došly ke hřbitovu a opřela ses zády o jeho zeď. Potom jsi zavřela oči, hlava ti klesla na prsa a padla jsi mi do náruče.

"Sbohem, jdu za Josefem." Poslední slova, která jsi řekla, když ses na pár vteřin vrátila z cesty, z níž už není návratu. Sbohem, zní mi od té doby v uších, když se skláním nad tvým hrobem.

Podzim už letos předal štafetu zimě. Uběhne pár měsíců a jabloň na tvé zahradě se oblékne do květů. Vím, že až k ní přijdu, budeš pod ní zase sedět ve svém vybledlém šátku.