čarodějka v nesnázích

čarodějka v nesnázích

čarodějka je samý šrám

krvácí z více ran

písek jí skřípe mezi zuby

z vlasů má hadí ocásky

spálené konce křídel     neví kudy

se dříve dát     bez lásky

bez chtěného svítání

málo kapek rosy     je  k mání

jež polykajíc dříve beze studu

roztírajíc si vláhu po těle

s démonem pod větvemi košatého dubu

nasávala lehkosti motýlích

v jednom okamžiku protínající se

s drápy zvířecích šiků     zatínajíc

do každého slova

a znova a znova     padající

z vodopádů rudých soumraků

čnících nad bělmem     očí, paží

v závrati

protékající tou nejpradávnější touhou

což proklínané čarodějky

snad smějí

či nejvíc můžou

odpoutání od hříchů světa

po nás potopa

a konec světa

teď

hledíc do studeného rána

léčíc si rány po démonech

na nástrahy světa narazíc

projíc si bouřemi zrádného světa

pár mrtvých vstání a výkřiků      do tmy

světem stínů a nekalých živlů

plazíc se potoky bez vody

boříc se pouští slov a

bezvýznamem souvětí

jež ční nad

i rozumem rozpoznatelného světa

skrytí číhá

aniž o tom víme

dokud ho aspoň na chvilku

neobjevíme

skryto v truhličkách

hluboko v duši

střádáme si a třídíme

aniž o tom možná víme

a je jen na nás

rozfoukáme prach

zadupeme hlouběji

možná jen čarodějky

o tom ví

a

nějací

věční

démoni…