RECITÁTORKA

Můj bratr mě v raném dětství naučil několik veršů, které uvázly v paměti dodnes. Nejoblíbenější strofa začínala slovy: Byla píča u holiča, ztratila tam hřebínek...

Další báseň, kterou jsem ráda recitovala na dětském hřišti, popisovala tragický osud jakéhosi nepracovitého pana Josefa: Pepa z depa, bádžo líná, pes mu ukous... A tak dále.

Později jsem se účastnila všelijakých Puškinových památníků a Wolkerových či kdovíjakých podzimů. Většinou ale vyhrávaly holčičky s tryznami o koncentračních táborech, a moje enunciace básní vlastní výroby (většinou o nespravedlivých učitelích a nešťasných pubertálních láskách) tak přišla zcela nazmar. Dokonce se mi zdálo, že mě porota vůbec neposlouchá!

Rozhodla jsem se, že vyzkouším spravedlivost výběru vítěze recitační soutěže. Jednoho podzimu na sklonku socialismu jsem porotě naservírovala nejnovější z mých volných veršů. Předseda komise pozoroval mouchu a přísedící si prohlížela moje rebelské botasky.

Můj kluk mě už nechce, začala jsem

Leze za Matulovou z osmé bé

Předseda si lehce odkašlal a čmrkl do zápisníku. Jeho kolegyně vcucla horní ret a přesunula pozornost na střevíce vlastní.

Matulová z osmé bé má krátké vlasy

Vrz vrz, zaskřípěla předsedova židle

Má krátké vlasy, protože...

Bzzzz, rozlétla se moucha směrem k oknu a narazila.

...byla píča u holiča

Ztratila tam hřebínek

Přines jí ho její bratr

Jmenoval se...

„A STOP!“ zařval brunátný předseda poroty.

„A ven!“

Rychlým krokem jsem vymašírovala ze dveří, vzhůru trojce z chování, a protože se již nedalo nic pokazit, neodpustila jsem si na prahu úplně malinkou poklonu a tichým hláskem zpečetila zakončení mé recitátorské kariéry v Československé socialistické republice:

„...šulínek.“

Od roku 1994 žiji v zahraničí.