Dívka od naproti

Naproti v paneláku,
ve čtvrtým patře vlaje dres,
a pod ním dívka s kávou
stejně jak včera, tak i dnes.

Vychází každé ráno,
opře se o balkonní rám,
a já bych odpřísáhl,
že to kafe cejtím sám.

Dívá se do sluníčka,
vítr ji česá kadeře
a skromný šat ji hřeje
po celé délce páteře.

Dopije černou kávu,
sundá ze šňůry svůj dres
a v něm směrem k parku,
sportem ubíjí stres.

K večeru na balkóně,
dívka sedí, ruce v klíně,
snad hledá pravdu kde je?
Ve slunci, či víně.

Zkouší své rudé rty,
do sklenky tiskne polibek,
ta sklenka červeného,
opravdu nemá námitek.

Sleduje dlouhé stíny,
jak slunce lidem říká: "pá",
dopije sklenu vína
a jedno lehký cígo dá.

Chtěl bych být hrnkem kávy,
dotek těch rtů, by byl pocit slávy.
Chtěl bych být sklenkou vinnou,
netrpět bezmocí a vlastní vinou.


Pak přišel den,
slunce už není jasným zřídlem
a dívka na balkóně,
hřeje se pod mužným křídlem.

Chtěl bych být hrnkem kávy,
dotek těch rtů, by byl pocit slávy.
Chtěl bych být sklenkou vinnou,
netrpět bezmocí a vlastní vinou.
Chtěl bych být tou cigaretou,
ale spíš jsem jen, muže maketou.
Chtěl bych být tím co nebudu
a říct ji to nahlas, dostanu přes ...