BIDŽAJNA

Děti Indiánů (Nativců) jsou naprosto skvělé. Oproti světlějším národnostem jsou tišší,

respektují dospělé, ale musí se to s nimi umět. Žádný křik, žádné příkazy a zákazy. Učit

příkladem, poznávat zkušenostmi.

Nejdůležitější je pro ně rodina, a pokud onemocní strýček z třetího kolena, se školou je

utrum. Nativci mají bohužel sklony k alkoholismu a různým závislostem. Četla jsem

dokonce studii, která prokazuje, že jejich genetické vybavení je přímo předurčuje pro

sklony k adiktivním činnostem. Tíhnou zejména k ohnivé vodě. Prostě si nedokáží jen

tak trochu sosnout a přestat.

Brianna byla nádherné dítě. S typicky spodním předkusem, vysokými lícními kostmi a

dlouhým copanem vzbuzovala při procházkách městem spoustu pozornosti, zvláště u

skupin Indiánských žen shlukujících se před Liquor Store:

„Ty jseš Indiánka, co?“

A Brianna horlivě přikyvovala. Někdy předvedla i kmenový taneček. Vůbec jí nevadilo,

že členky audience byla povětšinou oděny do orvaných džínů. Nevšímala si špinavých

batožin s poloprázdnými flaškami režné.

Plastelínu pro svoji třídu malých nativců předškolního věku jsem vyráběla z vlastních

surovin: při spotřebě kila modelíny týdně by se koupě hotového produktu prodražila a

kromě toho, kombinovala jsem jedlé barvy do nádherných odstínů. Aby byla

aromatická, přidávala jsem do plastelíny nejrůznější voňavé esence, které se používají k

přípravě dortů a cukroví. Banán, vanilka a citron mě ovšem brzy omrzely. Blížily se

vánoce, a tak jsem nezaváhala a zvolila tentokrát Rum Essence.

„Mmmm...,“ přivoněla si Brianna ke krásně modré hroudě čerstvě uvařené plastelíny.

„To voní jako maminka!“

„A víš co ještě?“ pokračovala.

„Co?“

„Moje maminka má bidžajnu!“

„Jakou bidžajnu?“

„No přece tady, mezi nohama,“ ukázala do rozkroku.

„Říká se vadžajna,“ poučila jsem Briannu pedagogicky.

„Aha. A víš co ještě?“

„Co?“

„Dakota snědla kus plastelíny. Má modrýho hovňouse.“

Malá práskačka si vesele poskočila a zamračila se na Dakotu.

„To teda vůbec není pravda,“ ohradila se Dakota.

„Já mám modrýho hovňouse z bonbónů!“

„Má Dakota taky bidžjanu?“ sondovala Brianna zvědavě.

„Určitě,“ ujistila jsem jí.

„A ředitelka taky?“

S vážným výrazem v tváři jsem přisvědčila. To, že ředitelka ji nejen má, ale že jí někdy

přímo i JE, jsem si strategicky ponechala pro sebe. Brianna pokračovala ve výčtu všech

zaměstnanců a zaměstnankyň školy. Někteří, pravda, bidžajnu neměli. Třeba údržbář

Frank. Ten měl pínas. Brianna byla velmi hrdá, že dokázala určit, kdo má bidžajnu a

kdo pínas.

Na mojí hvězdu Briannu jsem myslela i večer, když jsem připravovala večeři. Snad se jí

jednou podaří přetrhnout řetězec alkoholismu a nejrůznějších závislostí, které po léta

sužují její rodinu, její kmen. Osud Nativců v Americe je poměrně tragický.

„Co to zase pálíš?“ přerušil mě manžel z úvah.

„No maso asi pálím, co jinýho.“

„Já to teda žrát nebudu,“ ohrnul nos.

Do bidžajny jsem ho poslala zcela právem. Nebo ne?

Dobrou noc.