Potom - Standa 2

Ještě jednou nás Ivoš pozval na návštěvu Pasečné. Tentokráte nám však musel slíbit, že nás nebude nutit sbírat houby. Přijeli jsme na rotu a po menším občerstvení mi představil místního šachového přeborníka s nímž jsem si zahrál několik partií.
Potom nám Ivoš navrhl, že bychom si mohli jít zastřílet. No, nemusel svou nabídku opakovat. V mžiku jsme byli připraveni. Jaké však bylo naše zklamání, když nám dal do rukou malorážky! My se těšili na větší kalibry. No, ale i tak jsme si půl hodiny pěkně zastříleli. Když za námi přišel Ivoš, hrdě jsme mu předváděli proděraveně terče. Ivoš si je prohlédl a namísto slov chvály a obdivu nasadil nové terče a požádal nás, abychom do nich stříleli z deseti metrů. Nechápavě jsme se otázali na důvod a bylo nám vysvětleno, že vystřílené náboje je nutno vykázat jako trénink střeleckého družstva, což musí doložit terči s lepšími zásahy, než se podařilo nám.
Napřed jsme se chtěli urazit, ale pak jsme to vzali.

Když jsme se brali k odchodu, hledali jsme marně své bicykly. Vojáci nám oznámili, že nás odvezou gazem, jelikož mají cestu na Frýdavu a kola již naložili do auta.
Častými přesuny pomocí gazu jsme si osvojili elegantní způsob nasedání. Pravou rukou se odhrnula zadní plachta a elegantními “nůžkami“ se zároveň vhupslo do auta. Zejména Jiřího bravurní styl vzbuzoval patřičný obdiv a u pohraničníků i závist. Na dvoře kasáren bylo poměrně rušno a i okna hustě obsazena zevlujícími vojáčky, proto si Jiří dal obzvláště záležet. Nedbalou chůzí se přiklátil k autu, mohutně se odraziv vzlétl jako pták (za pochvalného zamručení davu), v letu odhrnul plachtu a ... strnul. Z útrob gazíku se proti němu vytrčily hlavy dvou sveřepě se trvářících vlčáků!
Kdyby v tu chvíli Jiřího viděl Tupolev, jistě by měl námět k přemýšlení. Po shlédnutí jeho letecké etudy by dospěl k názoru, že mohl-li v prudkém letu zabrzdit Jiří, neměl by to být problém ani pro letadlo.
Bylo to tak trochu i štěstí, protože jsme při již pokojnějším nastupování zjistili, že pod plachtou se ukrývají nejen dva psi a naše kola, ale i osm vojáků jedoucích do stráže. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby mezi ně Jirka prudce vletěl.

Nacpali jsme se tam i my a pocítili jsme dech domova. Připadali jsme si jak v tramvaji. Zejména poté, co cestou ještě šofér přibral hajného se psem. Ten pes byla kokršpanělka. To jsme lehce poznali podle chování psů - vlčáků. Zatímco civilní fenka poslušně seděla hajnému v klíně a znuděně sledovala les za autem, nešímajíc si psů vojenských, tito si všímali jí. Je nepřestavitelné a trapné, čeho byli tito vycvičení psi schopni, aby na sebe upoutali její pozornost. Ještě dnes se třesu hrůzou při vzpomínce na psy stižené amokem v přeplněném gazu. Vyskakovali, vplétali se do kol, šlapali po nás, plivali na nás, štěkali, vyli a skučeli. Psovodi je drželi jen s vypětím všech sil. Jediným klidným tvorem v autě byla fenka a jediným, komu se to líbilo byl její majitel, který se srdečně smál a vysvětloval zklamaným amantům: „Holt nejste její typ, fešáci!“

Svoje jsme si užili i s dětmi a samozřejmě i děti s námi. Jednou jsme kupříkladu blbli venku s míčem a zjistili jsme, že David nedovede chytat balón a tudíž se Jiří, rozený pedagog uvolil ho zasvětit do tajů tohoto umění. Měl na to speciální metodu, která u mne nejprve vzbudila ironický úškrn, avšak po chvilce jsem uznal, že má něco do sebe.
„Podívej se na ručičky.“ přikázal Davídkovi. Davídek se podíval a při tom se jeho ručky dostaly do ideální polohy pro zachycení míče, který mu do nich Jirka obratně vhodil.
A tak jsme dalších asi deset minut střídavě volali: „Davídku, podívej se na ručičky!“ , a házeli mu míč. Jemu se to zalíbilo a po každém zdařilém pokusu hrdě sledoval, zda jej všichni patřičně obdivují.
Posléze nás to přestalo bavit a věnovali jsme se hře s ostatními dětmi. Přibližně po pěti minutách nám bylo divné, že se David nezapájí do kolektivu, začali jsme se po něm ohlížet a našli jsme ho, jak stojí na trávníku za domem a trpělivě hledí do dlaní. Dobrák Jirka odběhl pro míč a konečně mu jej vhodil do již slábnoucích ruček.

K vrcholným zážitkům estetickým se zařadila společná konzumace nanukových dortů. Oba jsme skutečnými milovníky této mražené pochoutky a není pro nás problém spocívat celý dortík.
Pamatuji, že jsme jednou v olomouckém Nealkobaru dostali chuť na nanukáč a tak jsme si objednali každý jeden. Když nám číšník přinesl žádané, lačně jsme mu vytrhli talířky z rukou nemohouc již ovládnout své choutky. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme na talířcích spatřili toliko čtvrtky dortů.
„Co to má být?“ otázal se Jirka překvapeně, „Chtěli jsme každý jeden nanukový dort!“
„Správně,“ přitakal číšník, „proto jsem vám každému přinesl jednu porci nanukového dortu, tak jak jste si přáli.“
„Špatně jste nám asi rozuměl dobrý muži. My chtěli každý jeden nanukový dort. Ne jednu porci.“
Číšník na nás nevěřícně zíral, ale když jsme mu svůj požadavek zopakovali, omlouvajíc se, začal třesoucí se rukou sbírat přinesené porce.
„Nechte to tady a doneste nám každému ještě jeden nanukový dort. A bez šlehačky!“
Musím přiznat, že ani vzruch, který jsme svou neobvyklou objednávkou způsobili, ani pozornost hostů a ani neomalené nazírání personálu z kuchyně nám nezkazilo chuť a my všechno pěkně spocívali.
Je tedy celkem pochopitelné, že když jsme v široké nabídce místního konzumu objevili nanukové dorty, okamžitě jsme na ně dostali chuť a každý si jeden zakoupili. Bylo nám však jasné, že chceme-li svou dávku sníst v klidu a ne pokoutně někde v skrytém koutku, budeme muset koupit jeden i Davidovi a Ivošovi.
Když jsme se s mlsem objevili u Látů, bylo to radosti, jak na Starém bělidle. Dítka jsme usadili na zem ke stěně, každé dostalo svou porci a my, pohodlně usazeni u stolu jsme mohli mlsat a při tom sledovat, jak se s nanukáčem potýkají David s Ivošem. Až nyní jsme patřičně docenili fakt, že v krámě měli toliko dorty čokoládové, které obvykle neoblibujeme. Tmavá barva totiž dala vyniknout flekům a skvrnám, které záhy pokryly oba chlapce, jakož i podlahu v okruhu cca dvou metrů. Byl to tak fantastický zážitek, že Jiří nevydržel, odběhl pro svůj fotoaparát, když dal svou nedojedenou porci pohlídat psovi Doranovi (mně zjevně nedůvěřoval) a obětoval jeden snímek.
Několikráte byl vzpomínán Jirkův fotoaparát Pionýr a bylo použito několika pádech i sloveso fotografovati. Bylo by jistě příhodné doplnit tuto pamětihodnou publikaci několika pamětihodnými fotografiemi. Leč ...

Byla zde i vypsána soutěž o lepšího fotografa. Polovičku filmu fotil Jirka a polovičku já. Stačilo jen porovnat první a druhou polovičku filmu. Jenže ...
Dal jsem film zpracovat Ervínovi. Tento zkušený fotograf, když mi jej druhý den přinesl, tvářil se velice tajuplně.
„Už jsem viděl hodně, ale tohle ještě ne,“ přiznal se a ukázal mi vyvolaný film. Já toho tak moc jako on neviděl, ale zíral jsem taky. Polovička filmu byla černá a druhá čistá - průsvitná! Pochopitelně jsem se zajímal která je první a která druhá. To mi však nedokázal určit a tak dodnes nevíme, kdo z nás dvou je lepší fotograf.