Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seALEESINO MUZEUM
Autor
brackenridge
Když už musíte v těhotenství brát drogy, doporučila bych crack. Na rozdíl od heroinu, kokainu a dalších svinstev se dítě narodí sice závislé, ale většinou s nepoškozenou inteligencí. Takovým případem byla i Aleesa. Drobné děvčátko s permanentní zelenou nudlí u nosu, agresivní a emocionálně velmi nevyrovnané, ale chytré jako opice. Georgina, Aleesina matka, mě uvedla do obrazu výčtem problémů v rodině, včetně bezdomovství, duševních chorob a závislostí. V současné době sice abstinovala, ale o Aleesu se bála: Nevěděla nakolik jí prenatální crack poznamenal (a poznamená).
„Hele,“ strčilo mi dítě podnos otřískaný mobil první den.
„Růžovej, no ten je fajn. Odkud ho máš?“
„Sticks mi ho našel v popelnicích.“
„A kdo je Sticks?“
„To je kámoš, víš? Bydlí s tatínkem ve stanu.“
Aleesin otec byl momentálně homeless. S tlupou podobně orientovaných přespávali ve stanu na skládce.
„Taky bydlíš ve stanu?“
„Ne, já bydlím v normálním domě. Mám tam kuchyň, ložnici a psa.“
„Jé a ukážeš mi ho? Já ho nekousnu, fakticky!“
Přilnula ke mně jako břečťan ke zdivu, denně mi nosila malé dárky ze skládky, které jsem pak tajně vyhazovala. V potravinách u pokladny se mi pak při placení stávalo, že moje kapsa vyplivla do dlaně velký rezavý šroub nebo lebku polního hlodavce.
A jak jsem si na začátku školního roku dávala předsevzetí, že tentokrát nebudu mít svého „oblíbence!“ Nad pracovním stolkem narůstala sbírka fotek s podezřele vysokou frekvencí usoplené tvářičky Aleesy. Kolegyně začaly koutku žertovně přezdívat Aleesino Muzeum. Byla jsem nucena občas do выставки prsknout i foto nějakého jiného dítěte. No co, na školení nás přece učili, že dítě, které si buduje smysluplné vazby na dospělé vzory, má později větší šance vytvářet zdravé vztahy. Problém byl bohužel v tom, že k ostatním členům týmu se Aleesa chovala agresivně: syčela, vrčela a jednou dokonce kousla ředitelku do nohy (což jsem pohotově zachytila na film, který se stal na učitelských mejdanech kultovním).
„Vezmeš mě jednou k tobě domů?“ přilísala se ke mně na pískovišti.
„Jo, jednou jo. Ale nebude to dnes ani zítra, ale za dlouhou, dlouhou dobu.“
Normálně drze jsem lhala. Abych pravdu řekla, věděla jsem, že by asi působilo dost neprofesionálně, kdybych si brala děti na návštěvy. Ostatně, po večerech jsem potřebovala klid. I na veřejnosti jsem při styku s křičícím děckem zbaběle prchala.
„A ukážeš mi tvýho psa?“
„Jo, ukážu.“
„A vezmeš mě do parku?“
„Jo.“
„A máš doma bonbóny a nálepky?“
Usmála jsem se. Takové zboží jsem v soukromí nevedla. Zato lednička na víno byla vždy plná!
„Tatínek včera praštil maminku a ona upadla.“
„Tekla jí krev?“
„Jo, tady, z pusy,“ obkroužila si prstem čelist.
„Plakala jsi?“
„Jo a Teegan taky. Pak přijeli policajti.“
Pohladila jsem jí po vlasech. Mentální poznámka: zavolat na sociální servis.
„Hele, housenka.“
Pak už jsem jí nikdy neviděla.
Sociální pracovnice mě navštívila ve třídě několik dní poté. Domácí násilí, hrozby, že Georgině odeberou děti, útěk z domova, noční stěhování, zavřela se po nich zem.
„Asi jsou ve Winnipegu, má tam rodinu.“
Byla to moje vina? Ale upozornit sociální servis jsem musela. Profesní povinnost.
Aleesino muzeum postupně vystřídaly papírové masky, šiškové náhrdelníky, fotky mravenců. Ještě jsem se nevzdala naděje. Třeba se vrátí. Třeba to není napořád. A ve třídě mě mezitím čekalo devět stejně potřebných dětí, které hltaly každé slovo zájmu, každou sekundu pozornosti, každý řádek ilustrovaných knih. Školní rok se blížil ke konci. Zaěala jsem se cítit vyčerpaně. Sakra. Vyždímaná úča. Pila jsem častěji. Otevírala jsem si flašku i k televizi a rychle klesající hladinu přičítala manželovi (Ňák moc mi tu uchlastával.).
Potřebovala jsem vysadit. Odpočinout si od stresu, od věčně tíživých emocí a neodůvodněného pocitu odpovědnosti (Ať se, kurva, staraj rodiče, já přece za čas mimo školu nejsem placená) a humor, se kterým jsem většinou školní dny zvládala, se vytrácel.
„Hele, víš jak se říká černochovi s úplně novým autem?“ snažil se manžel.
„Nevím. Jak?“
„Zloděj!“ (Ale vážení, nedělejte, že v soukromí vlastního domu a navíc trochu ovínění se občas nepobavíte na úkor rasových menšin!).
Stejně ten vtip ale vyzněl do prázdna.
„Vyzvedl jsem čistírnu.“
Zvedla jsem pohled od Seinfelda (repetice sitcomů mě uklidňovala).
„Ten chlap ti něco posílá. Našel to v kapse tvýho saka.“
A tak mi ta nakřáplá bongo-dýmka na marihuanu připomněla Aleesu, a jak na mě myslela, když ji opatrně sebrala na smeťáku, a uvědomila jsem si, že i když ji jednou potkám, náhodně procházející na ulici, a ona mě už asi nepozná a já nepoznám ji, už se jedna druhé neztratíme. A že jsem si ji vzala domů přesto, že zde nikdy nebyla.
A protože jsem si v tom okamžiku připadala děsně pateticky a trapně, cinkla jsem nehtem o sklenici a zavrčela:
„Kurva, jsem tady snad u Suchánků? Dolej mi, you bastard.“