Deník Nikoho

10. 9.

A tak se zase všecko rozpadlo... jedním fouknutím jako domeček z karet.
Nenávidím sama sebe. Jak objevný. 

Další den strávenej zásekovým civěním do webovýho prohlížeče... porno, stupidní portály s nabídkama zaručeně nejlepšího zaměstnání s nadstandardními příjmy, porno, falešný "všechno v pořádku", porno, porno, FB - přesvědčit se, že ostatní jsou pořád stejný hovada, porno.

Denní světlo se snaží procpat přes zpola roztažený závěsy.
Lustr nad hlavou pořád ještě svítí. Osvětluje něco, co snad před pár dny mohla být vcelku slušně vypadající postel
... Teď  připomíná spíš hromadu nesmyslně poházených polštářů, skopaný prostěradlo do chuchvalce a někde mezi tím moje ubohá (bez sebelítosti, ač politováníhodná), sešlá tělesná schránka s očima rudýma jako merlot... chytám se za hlavu.

Nemůzu spát.
Už několik dní.

Vždycky se musí něco podělat... většinou všechno. Tohle absolutizování mě často vrátí o pár let zpátky - střih na stroze zařízený pokoj u psychologa, krabice prosmrkanejch kapesníků ... hotový světový neštěstí, profesionální "osobní" přístup diplomovaného pána, vytroušení pěti kil z kapsy za 45minutovou seanci s kyvadlem.

Za hloupost se platí.

A vzápětí mi projede hlavou Bukowski. Kdekdo se nám pořád snaží vecpat, že zkrátka musíme něčím, někým být... učitelkou, matematikem, doktorem, architektem, zemědělcem, ajťákem, policistkou, filosofem, cirkusákem... a bůhví čeho všeho má bejt kosmos ještě plnej. Specializovaný universum.

Proč?! Nemůžu bejt prostě "nikdo"? Šedá skvrna na lidský společnosti, žít si po svým, srát na ostatní, vylejvat si mozkovnu fermentovanýma kapalinama, ládovat se fetem od úsvitu do úsvitu a konečně číst s porozuměním Vysvlečenej oběd...

Ale já vlastně můžu, můžu všecko...

R.I.P.