DO ROKA A DO DNE

 “Do roka a do dne, do roka a do dne, do roka a do dne..” opakuji si neustále a ten kolovrátek myšlenek funguje jako spínač dobré nálady. Po chvíli opravdu začínám věřit, po pár dnech ani nevím, co je pravda, a co je iluze. Vím už toho tolik o přírodních zákonech, které tak spolehlivě fungují, znám svůj mozek lépe, než zná on mě a přesto nedokážu ovlivnit své myšlenky prahnoucí po opakování minulosti. Troufla bych si nazvat tento problém problémem globálním. Nebo se snad zcela náhodou pohybuji v okruhu dementních lidí pasoucích se na stejné louce jako já? Značně vyšperkovaná minulost je naší obživou a naivně si myslíme, že několikrát přežvýkanou trávu můžeme znovu pozřít a mít z toho snad znovu nějaký(ne-li lepší) požitek. Vážění, proberte se! Na jazyku vám ulpí jen hořká pachuť a vy se uprostřed dne probudíte beze smyslu bytí.

Před rokem jsem poznala ďábla a vykoupala se v moři jeho teplé krve. Milovala jsem peklo, ale toužila po křídlech. A tyto dvě nápadně rozdílné skutečnosti se navzájem pochopitelně vylučují. Tolikrát proklínám sama sebe a říkám si: “Nepřemýšlej, nerozebírej..” Kdo ví víc, trpí víc. Má sebekontrola je dokonalá, ale v jedné disciplíně jsem stále běžec na dlouhou trať – intuice. O co silněji cítím varovný pocit, o to méně mu věřím. Je to snad jakási zábavná hra. Takový můj malý osobní lunapark. Zkouším, kdy se konečně bude ta moje nejupřímnější přítelkyně mýlit. Raději věřím těm falešným, než abych se pozorněji dívala kolem sebe.

Rok se s rokem sešel a moje touhy se probudily znovu. Samy od sebe, jako by je znovu někdo povolal. Pár dnů jsem žila ve vzpomínkách, které se scházely – do roka a do dne. Uvědomila jsem si sílu své vlastní mysli a ve světelných kruzích jsem doufala v nemožné.

“Mami! Nemůžeš mě pořád ještě česat, už nejsem malá holka!,” čekala jsem nějakou sentimentální připomínku, která padne pokaždé – buď jsem už dospělá nebo jsem stále ještě malé dítě. Jak se to zrovna hodí. Ty příjemné dotyky hřebenu přestaly a matce se na tváři mihl úsměv. “Ne..opravdu už nejsi malá..,” utrousila s úsměvem a do dlaně mi položila šedivý vlas. Můj první šedivý vlas.

I přesto, že leckdo může namítnout něco k mému věku, není čas. 18 může být málo nebo hodně. Opravdu má smysl chtít cokoliv opakovat, když všechno nové chutná o tolik lépe? I na staré známé se přece dá podívat jako na cizí, jenom ten hlas zůstává..;)