Balkánské reportáže II.

Nesabar, je kouzelné historické městečko, o tom však někdy jindy.

Se proplétáme uličkami, všude krámy, krámky a krámečky až přechází zrak. Všechno se to třpytí, mezi tím restaurace, majitelé lákají turisty. Ačkoliv po sezoně, hemží se to tu lidmi.

Pivo už nemůžu, po té včerejší plisce a tequile mě bolí hlava a nejraději bych se léčila v útulném přítmí pokoje.

Ejhle zmrzlina.

Koukám na barevnou škálu lákavě načechraných kopečků. Vida, melounová, ta by mě mohla spravit.

Raději se zeptám, kolik za ni ten mladík chce. Rozumím něco o sedmi leva.

Cooo??? Sedm leva za kopeček zmrzliny?

Ale ne, leva sedmdesát. Jo, to by šlo. Mladík hrábne do růžové hmoty. Je fakt přejícný. Takové to udělátko na kopečkování je zbytečné, raději si měl pořídit malý bagr. Nabere do obřího kornoutů asi tak půl kila šup s tím na váhu. Osm leva.

To je ale fikané. Borůvku málem omylo.

No, co už, mám ponaučení. A pak, každý se chce nějak živit.

Nejhorší ovšem na tom je, že vlastně na zmrzlinu už nemám chuť. Jenže, když jsem Borůvkovi řekla, neřeš to a zaplať, tak ji teď  slízat musím.

Kdyby aspoň byla dobrá. Není. Má podivnou chuť a práškovou strukturu.

Asi po polovině začínám trudnomyslnět.

Támdle je koš, vyhoď to, říká můj hodný manžel.

A teď, ráno, u snídaně, když píšu tuto skvělou reportáž, do mně hučí a hučí. Nějaké nesmysly o Vondráčkové, velbloudech a nevím o čem ještě. Vůbec to nechápe, že píšu a nechci ho poslouchat.

Prý už píšu skoro dva roky. No a?