Labyrint

,,Myslíš, že se tam dostaneme?"
,,Řek' bych, že jo, nepršelo už dobrejch čtrnáct dní, a přeci jenom ... je to dost vysoko, spodní voda tam nedosáhne."
,,Jak je to daleko?" ptám se a snažím se dělat jakobynic.
,,Tak to vím úplně přesně," funí a přebírá věci v batohu. ,,Čtyři sta dvacet jedna metrů, měřili jsme to ještě s Pavlem."
Hovor se zastavil. Pavel zůstal někde v Chorvatsku... ve vápencové jeskyni. Špatně si to spočítal, pak trochu víc zariskoval a nevyšlo mu to. Matematika mu nikdy moc nešla.
Rozebírám batoh, bereme jen to nejnutnější, protože průlez tunelem je jenom pro plazící se postavu, a to ještě jen tak tak, věci musíme tlačit před sebou.
,,Podloží je písek, co?" Nedá mi to, abych neprolomila mlčení o Pavlovi.
,,Jo ... písek ... a silná vrstva, takže se budeme docela slušně bořit."
,,Ale má to i svoje výhody ..." pokračoval. ,,Když bude úzkej průlez, stačí párkrát hrábnout a je to."
,,Když ti třeba uvízne prdel," dodal a šklebil se. Myslím, že za ty léta moc dobře věděl, jak mě naštvat.
,,Hele, kolem boků mám jenom dvacet čísel navíc než holky, co špacírujou po molech," kontrovala jsem a vzpomněla si na babičku.
To byl taky jeden z jejích výrazů. Špacírujou … a pak taky prdino, pecina, cimboch ...
Jestlipak by bábina dělala takový kraviny jako já. Lízt do jeskyně, do který vede jenom tunel plnej mokrýho písku, asi půl kiláku dlouhej...
Je možný, že by do toho šla. I když jí dávno minula sedmdesátka, neděli co neděli vyrazila se svojí sestrou Annou do kostela. Tři kiláky tam, tři kiláky zpátky. A když se vrátila, nezdálo se, že by byla unavená. Nebo to aspoň nedávala najevo.
,,Tak co, seš redy?"
,,Jo, jen si ještě odskočím."
,,Nervy?"
,,Jo," kývla jsem a zmizela ve smrčinách.

*

,,Hele, je to dobrý," řekl asi po dvě stě metrech. ,,Za chvíli budeme tak v půlce a zatím je to docela v pohodě."
Uklidnilo mě to, přece jenom ... Lízt po čtyřech – a chvílema vážně došlo i na plazení – tmavým, úzkým prostorem a vlhkým, bořícím se pískem ...
A navíc jsem už minimálně jednou narazila na něco, co ještě nedávno bylo tak trochu živý.
,,Nebojíš se, že ne?" ujišťoval se.
Neřekla jsem nic. Asi proto, že na podobnej dotaz už bylo trochu pozdě. A taky nerada lžu.
Skála byla hodně vlhká, sem tam čůrky vody stékaly do písku. Triko a kalhoty jsem už měla docela slušně mokrý a obalený pískem.
„Super, už to není daleko,“ liboval si a vyhrabával písek, aby se nám líp prolejzalo. Teda, spíš abych já neuvízla tou svojí prdelí.
„Je tu málo kyslíku, blbě se dejchá,“ snažila jsem se mu říct nedbalým hlasem.
Nebyl blbej a prokouknul to.
„Nedejchej pusou.“
To vím taky. Dejchám jenom povrchně a nosem.
„Za chvíli budeme u labyrintu, tam se dáme třetí cestou vpravo, potom druhou vlevo a na poslední křižovatce hned tou první vpravo.“
Jeho plán zněl jasně a mě to uklidnilo. Na jeho paměť jsem se vždycky mohla spolehnout.
„Tak a jsme tady.“
Před námi byl vchod do labyrintu, křižovatka, kde začínalo šest chodeb. Výchozí bod nevypadal složitě, takový malý skalní náměstí. Jenom se musí vědět, kudy dál.

*

„A jsme tady,“ zaznělo znova a mně se hodně ulevilo. Už nemám pevný nervy jako dřív.
Jeskyně nebyla nejprostornější, tak možná deset metrů čtverečných. Když jsem objevila komín a zahlídla světlo, bylo mi zase o něco líp. Je dobrý vědět, že se člověk neudusí.
Noc proběhla celkem v klidu, jen jednou něco kolem nás proběhlo. Nebylo to velký a trvalo to jenom mžik, zase jsem usnula. Probudila mě vůně. Seděl na spacáku, krájel si chleba a mazal ho paštikou.
„Prší,“ oznámil mi když dožvýkal sousto.„Leje už od půlnoci.“
„To neva, jsme v suchu.“ Protáhla jsem se a zapálila si první cigaretu.
„Jde o to, aby nestoupla spodní voda,“ pokračoval mezi sousty.
Zatrnulo mi.„Jako myslíš, že by to zaplavilo chodby?“
„No, to by se mohlo stát, po velkejch deštích se sem nedostaneš.“
Balení netrvalo dlouho, těch pár věcí …
Začali jsme sestupovat k labyrintu. Asi po dvou stech metrech bylo slyšet šplouchání.
Dolezli jsme až ke komínu, kterým jsme se měli spustit dolů. Byl zatopený, voda sahala tak půl metru pod okraj.
„Můžeme počkat až to klesne,“ poškrábal se na hlavě. „Ale je taky možný, že to bude stoupat.“
Seděla jsem na zadku a bylo mi zle. Jediná průchozí cesta je komínem v jeskyni. Jenže tím se neprotáhne ani on, natož já.
„Když je zatopenej tenhle komín, znamená to, že je celej zbytek cesty pod vodou.“
„To je tak asi tři sta metrů,“ pípla jsem.
„Jo tři sta metrů, plazení po břiše a ve vodě.“
„Dá se to zvládnout?“
„Možná by to šlo, kdyby se nemuselo hrabat.“
Šance? Ne tomu se šance nedalo říkat.
„Vrátíme se a počkáme?“
„Spodní voda klesá pomalu a navíc ještě klesat ani nezačala, spíš to stoupá.“
Koukla jsem do díry. Za tu chvíli to stouplo tak o pět čísel, možná i víc.
„Jakej je plán pro stav nouze?“
„Čekat … až voda klesne.“
„A co když ne?“

*


Klesání začalo až další den. Byli jsme bez jídla, ale hlavně bez vody. Bez pitný vody.
Mohlo být tak k večeru, když jsme sbalili věci do báglů a postavili je na nejvyšší místo v jeskyni. Do kapes jsme dali jen to nejnutnější – peníze, občanku...
„Neboj, pak se pro ně vrátíme, teď by nám překážely.“
Bylo mi to jedno, zajímalo mě jenom jedno – zmizet z jeskyně, proplazit se labyrintem a nadechnout se čerstvýho vzduchu.
Lezl jako první. Voda nám sahala jenom po hrudník. Šlo to hodně pomalu, musel odhrabávat nasáklej písek. Bylo znát, že je dost unavenej. Už jenom nadával.
„Kurva, to snad není možný...“ Občas to chtělo hlubokej nádech a ponořit se do ledový vody.
Čekala jsem nějakou jobovku – minimálně to, že se budeme muset vrátit zpátky do jeskyně.
Nepřišla.
Asi po hodině jsme leželi v písku před vchodem do tunelu a zírali na hvězdy.
„Máš hlad?“
„Ani ne, jen bych si dal něco k pití.“