VYKOUPENÍ V KAPCE CHLÍPNÉ VILNOSTI

Potkala jsem ambiciózního chlapce. Byl mi sympatický svou bezohledností. Surově kopal do mého dědečka. Ten ležel na podlaze a krvácel. Byla jsem si jistá, že zemře. Němě jsem tomu přihlížela.

Ten mládenec ho přišel okrást. Vypadal tak na třináct, možná patnáct let. Mně bylo sedmnáct a neměla jsem na sobě žádné šaty. Těsně předtím než vstoupil oknem, mě děda osahával. Dával mi za to peníze.

Neměla jsem ho ráda. Byl to zlý člověk.

Děda vypustil duši. Jeho vrah si setřel pot z čela a pronesl:

„Dal mi fakt zabrat.“ Poté mi podal ruku a představil se: „Jmenuji se Michal Jabloň a jsem analfabet. Co jsi ty?“ Zajímal se.

„Já jsem studentka,“ prozradila jsem mu na sebe.

Slovo dalo slovo a lehli jsme si spolu do postele. Zašukali jsme si a on mě pak pozval do hospody za peníze, které odcizil mému dědovi.

Děda jich příliš neměl, byl to obyčejný starobní důchodce. Nemohl si moc vyskakovat. Vždyť i raději hladověl, než aby si odepřel dotýkat se mého mladistvého těla. Byla jsem měkká na omak a právě to ho rajcovalo ze všeho nejvíc. Hnětl mě jako těsto a slintal u toho. Měla jsem ty jeho šťávy všude: Ve vlasech, v uších, pupku, ale dokonce i v prdeli.

Na to, že se do penze odcházelo ve 105 letech, byl děda stále abnormálně vitální. Jemu už táhlo na 196 a kdyby nebyl zavražděn, mohl by žít i dvakrát tak dlouho. Pil jakousi tekutinu, jenž mu to umožňovala, a kterou si tu a tam vyrobil za odříkávání čehosi pronášeného v nesrozumitelném jazyce a provedení děsuplného rituálu, při němž tuhla krev v lidských žilách.

Posadili jsme se ke stolu. Michal objednal 2 velké borovičky. Blonďatá servírka po něm chtěla občanku. Bodl ji několikrát nožem do břicha a konstatoval:

„Když jsi blbá, tak jsi blbá.“

Chuděra, za chvíli byla v pánu a musela ji zaskočit brigádnice. Přiběhla jako divá a uřícená se rozeřvala na celý lokál:

„Kdo si co dá?“

Obsloužila nás ke vší naší spokojenosti. Michal zaplatil a řek mi ahoj. Já za ním zavolala:

„Troubo, počkej, měli bychom si na sebe vyměnit kontakty, co když budeme mít spolu mimčo?“

Otočil se a ukázal mi fuckáče.

Dlouho jsem ho pak neviděla. Teprve až si moje máti všimla, že v tom lítám, tak si dala tu práci a nalezla ho. Vlepila mu pár facek a promluvila mu do té jeho temné duše. Dal na ní, ale pod podmínkou, že mě bude pravidelně bít.

„Zbožňuju totiž domácí násilí,“ vysvětlil Michal mé matce. Té to bylo ukradené, hlavně, že děcko bude mít otce.

Michal vstoupil do politické strany Bezpráví. Jeho kariéra postupovala netradičně rychle. Šel na to rafinovaně. Tu nastavil zadek, jinde otevřel pusu a nebo něco olízl. Už následující rok to dotáhl na poslance. Přestěhovali jsme se kvůli tomu do Velké Psychózy. Dostali jsme tam hezký byt opatřený maximální mírou luxusu.

Být ženou v domácnosti mě ale příliš dlouho nebavilo. Dala jsem Michalovi kopačky a i s naším synem Liborem se odebrala na ulici. Vydělávala jsem si jako šlapka a spali jsme po kanálech. Jedli jsme potkany a pili břečku ze stoky. Stávali se z nás mutanti. Nakonec jsme už ani nepřipomínali lidské bytosti. Není se tedy čemu divit, že nás ulovili a učinili z nás atraktivní exponáty v panoptiku hrůzy. Vybírali na nás peníze a za to nám poskytovali stravu a nocleh zdarma.

Libor rostl jako z vody. Nechtěla jsem, aby byl blbý a proto jsem požádala naše majitele, jestli by ho nedali na studia. Místo toho ho ale přinutili k tomu, aby mě obskákal.

Cítila jsem jeho úd ve své pochvě a domýšlela důsledky tohoto neblahého a nechtěnými okolnostmi vyvolaného incestu.

A vycházelo mi jediné: Degenerace.

13. září 2011

Petr Měrka