Vstávající a padající jabloň

Všechno je mnohem krásnější, když člověk sedí na balkóně s lahví vína a dívá se na noční město. Ta světla ve tmě, ta anonymní krása nám dává pocit, že to město je bezpečnější, než ve skutečnosti je. Ale není. Je to jen černý naškrobený závěs, po kterém šplháme a hledáme díru, kterou bychom prolezli ven.

     Dlouhou dobu mě dusil pocit, že ležím pod starým, velmi starým stromem. Jeho kořeny mě objímaly, svíraly a držely a moje končetiny se jimi proplétaly, ale tak nějak chabě a slabě. Když jsem se pohnula, pohnul se strom. Kořeny se semkly pevněji kolem mých rukou a nohou a hruď se sevřela o další píď. Je těžké ležet pod stromem. Je těžké brodit se ranní mlhou, když se každý list na větvi zatřepotá podle rytmu mého srdce.

     Nejtěžší je mít tvář, mé oči, mé vlasy. Nikdo v nich neumí číst. Vlasy jak podzimní listí nezakryjí, že v očích se skrývají letokruhy… A i když mi sluší krajka, ruce dokáží prozradit, že nejsem zdejší. Vlci nikdy neběhali s lidmi a ráno nikdy nepřicházelo, když se člověk nejvíc bál. A mlha zabíjela. A voda unášela. Jen někteří ptáci dokázali s tou vodou plynout. Já mezi nimi nebyla…

     Je přirozeností stromu, že tíhne k zemi. Že se jeho větve kloní, že jeho jablka padají na vysušenou půdu. Že voda teče po proudu a zabíjí to, co nevyplave. Možná se krásná princezna ze zapomenutých pohádek vynoří nad hladinu, zazpívá, zakleje, řekne neznámé Slovo a my, nevěřící a udivení, budeme pozorovat, jak ji smete vlna a někteří z nás ještě zahlédnou na hladině maličký vír, poslední zbytek její krásy. Pak se rozezvučí vítr, ale… kdo ho vlastně slyšel. Radši se díváme na ta světla v dálce. Na ta světla, která nám slibují, že další člověk existuje a potřebuje teplo… a něhu.

     Ach, Reubene. Kde jsi byl?

     Tvé teplé objetí a vyčítavý pohled mé kočky…

9/ 2011