Balkánské reportáže VI.

Dnes jsme se vydali na Pomorie. Z nostalgie a navštívit Naska, u kterého jsme byli vloni ubytovaní. Po včerejším bujném večeru, se ploužím jako lemra. Protestuje celé mé zubožené tělo, i nohy, se servanými puchýři.

Lékárna je prý nedaleko, říkala ta milá paní. K mému překvapení nás poznala. No jo, takových závisláků, co lítají s noťasem a hledají vifi free, zas tak moc nebude.

Opatrně srkám vyprošťovací hovězí vývar a malé pivo.

Myslím na samé hlouposti. Napadlo mě třeba, že měl Andersen asi ploché nohy. Bolely ho, proto si uměl tak dobře představit utrpení malé mořské víly a tu úlevu, když si večer máchala nožky v moři.

Jinak je tu už nějak smutno. Takové ty letní hospůdky majitelé postupně demontují. Krámky s plážovými šátky, klobouky, lehátkama a podobnými krámy zmizely.

Na páži seřazené kostry slunečníků.

Moře je sytě modré, poklidně šumí. Rackové vypadají překvapeně. Rozhlížejí se a říkají si, to je divné, kam všichni zmizeli?

Tady jsme vloni tančili na ulici sambu.

A vzpomínka, které se musím zasmát. Koupali jsme se v noci nazí. V srpnu byla pláž plná ve dne v noci. Vražedné vedro.

Borůvka mi říká: „mám technickou, nemůžu na břeh.“

Já: „ukaž?“

A on: „nooo, tos mi pomohla.“

Dnes koupil v lékárně náplastí. Nohy polepil, politoval, na zpáteční cestu sjednal auto za dvacet euro. A ta stará paní, z restaurace, co tam maj wifi free, mi dala adresu svého fejzbůku.

Doufám, že píše latinkou, tu cyriliku ze sebe soukám jak prvňáček.