Vojta

"Nechcete se potom přestěhovat?" zeptala se sociální pracovnice a něco si přitom zapisovala na arch papíru, který ležel před ní.
Manželé se na sebe podívali.
"Proč?" podivil se třicátník. "Proč bychom se měli někam stěhovat? Už bydlíme v našem bytě osm let a líbí se nám tam."
Sociální pracovnice položila tužku na stůl. "Když se přestěhujete, nikdo se vás nebude ptát, kde jste najednou vzali kojence. Může to tak být pro vás i pro dítě lepší."
"Ne, nikam se stěhovat nebudeme," řekl muž rázně a jeho žena mlčky přikývla.
Úřednice vstala. "Dobře. Je to vaše věc." Podali si ruce. "Hned jak pro vás najdeme vhodné dítě, ozvu se."

"Tak se posaďte," uvítala je sociální pracovnice po necelém roce ve své kanceláři. "Mám pro vás chlapečka. Narodil se před týdnem. Čtyři kila, padesát dva centimetrů. Kluk jako buk! Biologické matce je sedmnáct, otci také, ještě studují, proto hned po porodu dali syna k adopci. Oba jsou zdraví, v rodinách nejsou žádné závažné choroby. Chlapec by tedy měl být zdravý taky."
"A kdy si ho můžeme odvézt domů?" zeptala se mladá žena nedočkavě. V očích se jí zaleskly slzy štěstí.
"Vyřídíme teď spolu nějaké formality a pak vám dám adresu kojeneckého ústavu, kde si můžete Vojtíška vyzvednout. Už tam na vás čekají."

Budova kojeneckého ústavu stála uprostřed rozlehlého parku obehnaného vysokou zdí. Manželé tam odjeli druhý den ráno. Oba byli nevyspalí. Dlouho leželi mlčky vedle sebe, drželi se za ruce a mysleli na uplynulých osm let. Tři spontánní potraty, nález myomu, operace, po které lékař manželům sdělil, že nikdy nebudou mít vlastní děti a doporučil jim adopci. Usnuli až nad ránem s vědomím, že se brzy splní jejich největší životní přání: konečně se stanou rodiči. Teď kráčeli parkem a mířili po úzké, asfaltem zpěvněné, cestičce k secesní budově. Uvnitř nedočkavě zaklepali na dveře ředitelky.
"Tak tady vás máme," usmála se na ně starší prošedivělá žena, když se představili. "Už na vás čekáme, tatínku a maminko, za chvíli vám vašeho syna přineseme," dodala. Znovu jim zopakovala informace, s nimiž je den předtím seznámila sociální pracovnice a potom zvedla telefon. "Jsou tady Novákovi," řekla stroze a zavěsila.
Po několika minutách vstoupila do místnosti sestřička. "Tak, rodičové, nesu vám vaše miminko!"
"Vítej doma, Vojtíšku," řekla mladá žena, když sevřela synka ve své náruči, a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. "Tak dlouho jsme na tebe čekali."

Uběhlo šest let. Vojta začal chodit do školy.
"Neměli bychom mu říct, že jsme si ho osvojili?" zeptal se muž manželky. Jejich syn už spal a oni seděli v obýváku u lahve červeného vína. "Víš, nechtěl bych, aby mu to řekl někdo cizí. Bojím se toho. Měl by se to dozvědět od nás."
"Nechci mu to říkat. Je na to ještě malý," nesouhlasila žena. "Vlastně mu to nechci říct nikdy. I já se bojím. Co když se něco změní?"
"Co by se mělo změnit? Já jen, víš přece, že nám psycholog říkal, že by se to měl Vojta dozvědět co nejdřív. Teda pokud mu to budeme chtít říct, to je pravda. Ale u nás v baráku to vědí všichni. Ta drbna ze čtvrtýho patra mi dneska ve výtahu řekla, že máme z Vojty určitě radost, i když není náš. Co když to řekne před ním? Navíc i jemu může začít vrtat hlavou, proč má černý vlasy, když my máme oba hnědý. A, uvědom si, žijeme v malým městě. Každej kouká druhýmu do talíře. Tady nic neutajíš."
"To máš pravdu," řekla žena, "ale neříkej mu to. Slib mi to."
Muž pokýval hlavou a napil se vína.

"Tak, děti, dnes si budeme povídat o rodině. O tom, co dělají tatínek s maminkou, o vašich sourozencích. Chce někdo začít?"
Zvedl se les dětských ručiček.
"Tak třeba Maruška," ukázala učitelka prstem na drobnou blondýnku.
Sedmiletá dívenka vstala a rozpovídala se. "Maminka je doma a nechodí pracovat, protože mám malou sestřičku. Tatínek jezdí s kamiónem. Vozí v něm velký bedny."
Potom přišla řada na Vojtu.
"Můj tatínek vymýšlí domy," řekl pyšně. "Až budu velkej, tak taky budu kreslit a vymýšlet domy. A budu taky tak vysokej a silnej jako tatínek!"
"Vždyť to není tvůj táta, vaši si tě vzali z děcáku!" zakřičel Jirka, který bydlel ve stejném domě jako Vojta.
"To není pravda! Nikde jsem nebyl! Máme přece doma fotky, jsem na nich v kočárku," odpověděl Vojta zmateně. Pak vyběhl z lavice a začal se s Jirkou prát.

"Proč nejíš?" zeptala se žena svého syna.
"Tobě to nechutná? Vždyť máš koprovku rád," podivil se muž.
Seděli spolu všichni tři v kuchyni u večeře. Z obýváku bylo slyšet rádio. Chlapec jezdil vidličkou po talíři a mračil se.
"Tak, Vojto, co se děje?" zeptala se žena a odložila příbor. "Není ti dobře?"
Chlapec zakroutil hlavou a potom tiše řekl: "Jirka dneska tvrdil hnusnou věc. Říkal, že nejsem váš. Že jste si mě vzali z děcáku. Že jsem se vám nenarodil!" Dal se do pláče. "Že to není pravda!?"
Mladá žena zbledla. Pomalu vstala a vzala plačícího syna do náruče. Bála se, že se to jednou stane. Má lhát? Nebo mu má říci pravdu? Nakonec se rozhodla.
"Jsi náš," řekla důrazně a pohladila chlapce po vlasech. "Víš, nenosila jsem tě v bříšku, narodil ses jiným rodičům. Ale ti tě nechtěli. My s tatínkem jsme moc toužili po takovém hezkém a šikovném klukovi, jako jsi ty, a tak jsme si tě jako malé miminko odvezli domů. Jsi náš, nikdy tě neopustíme." Při posledních slovech se jí oči zalily slzami.
Chlapec chvíli mlčel a potom matku pevně objal. "Maminko, já tě mám tak strašně rád! A tatínka taky! Taky vás nikdy neopustím!" Pak zvedl uplakané oči. "Už tady nechci chodit do školy. A nechci tady bydlet! Odstěhujeme se?"
Žena se podívala na muže. Oba mlčky přikývli.