Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePovídání I
Autor
Mikuláš Pomalý
Mikuláš Rychlý&Mikuláš Pomalý – Mikuláš Pomalý&Mikuláš Rychlý
”Ty, Mikuláši!“
„Ano Mikuldo?!“
„Jak von to vlastně dělá?“
„Co jako?“
„No s ženskejma.“
„Ne s kym, co?“
„Jak von to s nima dělá.?“
„No jak by to dělal, to přeci dělaj všichni dost stejně.“
„Ale ne to, já myslim... Mě by zajímalo, jak von je dostává, jak to udělá, aby ho chtěly, zrovna jeho.“
„Myslíš von?“
„Joo, von, náš malej Windom Earle.“
„No jo, to by mě taky zajímalo vlastně. Na co von jí dostal, ty jo, zrovna von.“
„No! Na co? A ještě víc, člověče, by mě zajímalo, na co dostal tamtu.“
„Na to samý nejspíš, ne?
„Možná. Možná ne. Ale na co?“
„No, to je votázka, na co takovej malej paťatej prďola se sklonem k tloustnutí, na co von je dostal?“
„Tlustej zrovna není, poněváč maká, ale malej a plešatej je.“
„A ušatej, chlupatej, pořád zapocenej, smradlavej. Na co je takovej týpek balí?“
„Že by je ukecal?“
„Blázníš, tím jeho kníkáním? To sotva, dostává je na prachy, určitě to budou prachy!“
„Možná. Ale třeba je fakt ukecá. Třeba ženskym nevadí, že ještě nevodmutoval, třeba jim stačí, že prostě něco povídá a nebo že jen poslouchá...?“
„Prdlačky, prachy v tom budou, auto jim pučuje, žádná restaurace neni dost drahá, jachtičku, a když nemá ráda vodu, tedá, tuhle vodu, tak jeden vejlet za Keltama, druhej vejlet za Keltama, hrajeme si, hrajeme si...“
„Tak jo, možná tuhle nějak dostal i na prachy, ale co tamtu?“
„Myslíš stejnou tamtu jako já?“
„Jo, myslím.“
„Tu tamtu hnedka před touhletou?“
„Jo tu.“
„Protože předtim ještě byla tamta a taky pár takovejch...“
„To mu jenom ujely nohy na škole, to mě nezajímá, a tamty jsou jen takový, no, to se snad ani nepočítá.“
„Já nevim, nepočítá, dalo to na nějaký to běhání po doktorech, to se snad počítá, ne? Aspoň von by měl!“
„Von možná jo, ale mě to teď nezajímá, teď přemejšlím, na co to sbalil tyhle dvě. A víc mě zajímá ta první.“
„A proč myslíš, že by je neměl vobě dostat na to samý?“
„Já nevím, nepřipadají mi stejný, i to pak bylo jiný, jen ten začátek byl dost podobnej.“
„Jak podobnej?“
„Přeci, přilíp se na dvojku, zakukačkoval, oni nebyli úplně v pohodě, kukačka udělala hup ptáčka z hnízda ven a měla babu. Ale pořád nechápu, proč to ty baby schroustaly.“
„Voni nebyli v pohodě? Ty druhý taky ne? Tamten nějak trochu to, žejo, do trumpety, sice je dycky furt decentní a je to hodnej chlap, no ale čeho je moc, toho je asi příliš, ale co ty druhý dva, co tam bylo?“
„Von je přeci furt v nějaký tramtárii, přimotal se tam ten další ptáček, dali to sice zase dohromady, ale to se málokdy povede úplně dát do cajku. Určitě to neměli úplně v pohodě.“
„Tak to von je taková trochu hyjenka, ne?“
„Jo, to je.“
„No a proč nepočkal, až se jim to dorozpadne? Vždyť když je takovejhle přípližka, tak je divný, že riskoval nějakej konflikt. Dyby počkal, moh je mít bez strachu, ne?“
„Třeba by pak už nešly za nim. Takhle je sebral dřív, než si jinej moh vůbec všimnout, že sou k mání.“
„A co ptáček, si nevšim? Se taky motal vokolo!“
„Ptáček je asi srabík. Nebo byl vodepsanej kvůli něčemu, vo čem nevíme. Si vem, že se půl roku vod ní nehne, pak tamten přiletí na kontrolu a je po ptáčkovi. Ptáčka nepočítej. Ale jiný mohli.“
„A voni byli nějaký jiný?“
„Nejspíš ne, ale to von nemoh tušit. Bys taky počítal se všim, kdyby jí viděl, jak to stihla zamixovat za jedinej rok sem a tam bez mrknutí voka, ne?“
„No ale stejně, když teda řikáš, že to ty ženský měly rozklížený předtim, tak proč nevodešly dřív, proč jakoby čekaly na něj?“
„Ženský sou vopice. Nepustí jednu větev, dokud už nedrží jinou. A tu von jim nastrčil.“
„A myslíš, že tomu i nějak pomoh?“
„Jako čemu?“
„No, tomu, že pustily tamtu větěv?“
„Jako jestli nějak pomoh rozchodu?“
„No!“
„Určitě. Už jen tim, že nastrčil sebe. To sou situace, kdy ten stávající nesnese žádný srovnání. Ne, že by byl takovej vyvrhel, ale prostě zrovna neni na něj nálada. A když se přimotá šikovná hyjenka, je vymalováno raz dva.“
„A myslíš, že by šly do něj, kdyby tam byl eště někdo jinej? Kdyby jako těch větví bylo víc.“
„Nevim, ale já bych do něj nešel. Chlap vypadá přecijen jinak. Jenže von tam nikdo jinej nebyl. Čas holt hraje pro něj.“
„Jak to?“
„No, za mlada mohly baby vybírat a dávaly mu to sežrat, jenže teď je to jiný. Za mlada je svět jako Klondike před zlatou horečkou. Všude volno a spousta zlata. Jen přijít a něco si někde vykolíkovat. A když šáhneš vedle, jen popojdeš o kus dál. V dospělosti už sou všechny dílce zabraný a všude se spořádaně těží. A když ne, tak se tam vrší výmluvná halda hlušiny.“
„No jo, člověče, tak to von byl takový jejich zbytkový zlatíčko, co?“
„Modrovoký.“
„Hele, dyť vona tahle ale neni zas tak stará.“
„Ta je taková starámladá. A asi ani neví, co chce. Dáš si?“
„Co to je?“
„Slivovička!“
„A ty?“
„Já si dam.“
„Tak já taky.“
„Správně, proto sme jí přece pálili, aby nám to při ní líp pálilo.“