Společenstvo fíkusu

Herbert seděl jako každé ráno na umakartové stěně v koupelně panelového domu, když tu k umyvadlu přistoupil rozespalý muž a Herberta spatřil. Vztyčil prst a pomalu se jím k Herbertovi blížil.

Nepozorný Herbert si ho všiml příliš pozdě na to, aby ulétl a tak to zaplatil životem.

„Tak Herbí to má prý za sebou,“ bzučeli komáři od řeky při táborovém ohni.

„On byl vždycky lehkomyslný,“ podotkl Jerzy, velký komár původem z Polska.

„Tak, tak a pořád se mu něco nelíbilo,“ přizvukoval Štěpán, „že prý půjde do bytu k lidem. U řeky mu byla zima. No a teď to má. Rozplácnutý na zdi.“

„Přátelé, musíme mu udělat pohřeb. Zaletíme tam pro něho a odneseme ho,“ padl návrh kohosi a byl přijat.

Dešťové kapky bubnovaly o okenní parapet, kde deset komárů přemýšlelo o tom, který z nich měl ten nešťastný nápad, vydat se před bouřkou na tak dalekou cestu.

„Juliane, to jsi byl ty viď? A my za tebou letíme jak nablblé můry za světlem,“ vztekal se Štěpán.

„Mně je zima,“ ozvala se komářice Pavlínka, „ kluci dělejte něco nebo zmrznu.“

Statečný Julián vyrazil mezi nebezpečné kapky jako první : „ Já vás dovnitř dostanu, když jsem to vymyslel. Obletím barák a najdu otevřené okno,“ prohlásil, ale všichni věděli oč jde.

Julián byl do Pavlínky zamilovaný a fakt, že by mu mohla umrznout ho děsil.

Hned za nim vylétl Jerzy se slovy : „Musím s ním. Ještě se mu něco stane.“

Obrovité kapky se jim jako zázrakem vyhýbaly. Komáři se bez úhony dostali až za roh domu, kde Jerzy jako první zajásal, že vidí otevřené okno. Svůj ležérní let přepnul na turbo a vystartoval v plné rychlosti proti oknu.

Bohužel se ukázalo, že okno nebylo otevřené, jen dokonale vyleštěné. Nebohý Jerzy spadl jako hruška na parapet s vytřeštěnýma očima.

„To víš. To není jako u vás. Tady máme pečlivé hospodyňky,“ posmíval se Julián, což od něho nebylo vůbec pěkné.

Zatímco si Jerzy rovnal sosák, zajásal pro změnu Julián, který skutečně nalezl pootevřené okno. Chvíli zápasil s bílou záclonou, zdobenou liliemi, ale nakonec se do bytu dostal.

Pak Polák dolétl pro ostatní komáry a během chvilky jich všech deset obsadilo obývák rodiny Plecháčků.

Tam Štěpán vylovil z kapsy kalhot mapu, rozbalil ji a moudře do ni zíral.

„Teď se nacházíme zde,“ zabodl ukazovák do mapy a důležitě se zatvářil, „a my se musíme dostat sem,“ píchl prst zase do jiného místa, „následujte,“ rozkázal, sbalil mapu a vydal se směrem ke koupelně.

Než však prolétl mezi futry otevřených dveřích, srazil se s obtloustlým komárem.

„Herbí,“zvolal jeden z deseti komárů, co měl černou pásku přes oko.

„Ludvíku,“ vykřikl Herbert a přítele objal, "a Julián, Pavlínka. Co tady všichni děláte,“ všiml si ostatních.

„Jdeme si pro tvoje ztuhlé tělo,“ zavrčel Štěpán a hladil si dlaní bouli na čele,“ někdo totiž přišel se zprávou, že tě dostali.“

„To určitě masařka Agáta. Je to poděs. Asi si myslela, že je se mnou amen. Také skoro byl, ale naštěstí se mi podařilo uskočit na vanu a pak jsem frnknul,“ uvedl Herbert skutečnost na pravou míru,“ pojďte, ukážu vám kde spím, „řekl už radostněji a zavedl je do ložnice, kde stál veliký fíkus.

„Máš to tady pěkné a teplé,“pochvalovala si Pavlínka.

„Tak tady zůstaň. Vyber si nějaký list a je to. Alespoň tu nebudu sám a jídla je tu taky spousta,“ navrhl Herbert.

Pavlínka se podívala na Juliána, ten ji vzal za ruku a přikývl. Společně pak odlétli na ten největší list, který viděli.

A do týdne byla svatba.

Jerzy, Štěpán, Ludvík a pět komářích slečen, zůstali nakonec spolu s Juliánem a Pavlínkou v bytě u Plecháčků.

Herbert je tam provedl a vše jim ukázal. Nic jim v bytě nechybělo a když se jim někdy zastesklo, zalétli si k řece. Rozdělali oheň, opekli si pár buřtů a večer zase pěkně zpátky k Plecháčkům.

Konec