Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJen na chvíli snít
Autor
Adriana Bártová
Na temné noční ulici se kroky starého muže udivením zastavily. Uprostřed široké cesty v parku se mezi stromy míhaly jakési postavy. Chvatně se podíval na hodinky. Byla již půlnoc. Přimhouřil oči, aby lépe viděl, zda jej jeho slabý zrak nešálí. Vidím snad přelud? Touhle dobou sice začínají víly tančit, ovšem jen v pohádkách, blesklo mu hlavou.
Ale to, co upoutalo jeho pozornost, nebyly víly.
Dívka se natáhla na špičky, zaujala taneční pózu, vzala muže za ruce a položila je na svém těle tam, kam je tanečníci kladou svým partnerkám.
„Co blázníš?“, zeptal se nechápavě.
„Zatančíme si,“ odpověděla mu tak samozřejmě, že zůstal překvapeně stát v očekávání, co bude následovat.
„Ty slyšíš nějakou hudbu?“, vyptával se nevěřícně.
„Budu zpívat, ze začátku, pak ji uslyšíš taky“, řekla ta dáma tiše a dodala:
„Zavři oči. Johan Strauss, jeho nejslavnější skladba. Mysli si, že jsme na plese v opeře, ve Vídni. Kolem je spousta světel a parket připravený jenom pro nás."
"Mtata, mtata,“ zanotovala a pevně se k němu přitiskla.
Oba pak zavřeli oči a jejich těla se začala zcela samozřejmě pohybovat v neopakovatelném rytmu valčíku.
„Bože, oni tančí!“, užasnul muž stojící opodál. A nejsou to víly, i když ta žena má vlasy tak dlouhé! A vlají za ní stejně jako závoj mlhavých dívčin.
Tančícímu muži se točila hlava. Povznášející pocit, který navodila jeho přítelkyně svým nápadem, jej naprosto pohltil. Najednou vnímal i hudbu, která nehrála. Ačkoliv na plese v opeře nikdy nebyl, s touto dívkou v náručí měl pocit, že betonová kolonáda je hladký parket ozářený tisíci světel, která je vtahují společně s tóny imaginární hudby do nadpřirozeného světa.
„To snad není možné,“ podivoval se neznámý pozorovatel, „ještě jedna otočka.. .“
Její ruce se uvolnily a doširoka roztažené vlály společně se záplavou jejích vlasů a dotvářely fantaskní figuru tanečníků. Muž držel svou partnerku pevně kolem pasu. Jejich nohy ladně klouzaly po tvrdém podkladu a siluety postav se míhaly mezi tělnatými kmeny stromů.
Neznámý noční pozorovatel na ně zasněně hleděl a naprosto opojen tím pohledem pojednou zajásal: „Ano, ano, valčík, ano, ano, už to slyším i já.“
Užasle, neschopen pohybu, sledoval tančící pár, dokud mu nezmizel z očí. Pak jen nevěřícně zavrtěl hlavou: „Jak šťastní musejí být ti lidé, když tančí, aniž by hrála hudba.“
Postavy v parku se vytratily tak rychle, jak se objevily a společně s nimi zmizelo i podivuhodné půlnoční okouzlení. Kolem se rozprostřelo chladivé prázdné ticho. Dost možná, že ráno to bude vypadat jen jako pouhý sen.