Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTŘI JÁ
Autor
brackenridge
“Po pravdě řečeno
Podtrženo sečteno
Šoupnete mě do kremačky
Budu na prach na psí sračky“
Lidové rozpočítadlo, cca 1957
Tři já: Jak vidím sebe sama, jak si myslím, že mě vidí ostatní, a jak mě ve skutečnosti vnímá okolí.
„Tak to by bylo pro dnešek vsjo, nashledanou zítra,“rozloučila se třídní Hrachorová s novou primou. Rozprchli se do všech stran. Jen Markéta zůstala sedět.
„Počkej, prosím tě, pojď sem,“ zašeptala.
Proč já? S touhle divnou holkou jsem se rozhodně kamarádit nechtěla. Měla mastné vlasy.
„Nemáš vložku?“
„Jo, počkej, mám někde.“
Tak to bude průšvih. Dlouhovlasá dívka se rozpačitě nadzvedla ze sedadla.
„Je to vidět?“
Zadek bílých džínů se rudě chechtal světu. Krvavá revoluce. Brr.
„No, není to tak hrozný. Ale radši si přes to dej svetr.“
Přepásala se mým zeleným svetrem.
„Už si ho klidně nechej.“
„Tak dík.“
Bylo mi jí trochu líto (trapas hned první den gymnázia), trochu jsem byla otrávená kvůli svetru (matka zas bude mít blbý kydy) a trochu jsem se cítila povýšeně (to mně by se nestalo, já mám svoje dny naplánované v kalendáriku a hygienické potřeby nosím již tři dny předem!).
Markéta.
Srazila jsem se s ní v Kenvelu. Moje teenagerka se přehrabovala ve slevové hromadě a třídila svršky na „hnus“, „vopruz“ a „nářez“.
Markétiny vlasy trochu prošedly, ale typická pro ně mastnota zůstala.
„Ježiš ahoj,“
„No nekecej! Jak dlouho jsme se neviděly?“
„Co... Deset, patnáct járů?“
Několik prázdných vět, poplácání, ztráta času asi.
„Jsem poslankyní,“ vypadlo z ní konečně.
Pochválila jsem ji (chvála nic nestojí a každého potěší).
„Já vím, že jsi mi na gymplu vždycky fandila.“
Usmála jsem se.
Markéta si uhladila nemoderní sako, které sahalo do půli zadnice narvané do jasně bílých plátěných kalhot.