Povídání IV

Mikuláš Rychlý&Mikuláš Pomalý – Mikuláš Pomalý&Mikuláš Rychlý

„Jak von to ale dělá pak?“

„Co zas?

„Že s nim zůstávaj, když je klofne. Si právě řek, že měl tři najednou, teď má tu čtyřku, proč s nim sou, když von je takovej jinej?“

„A co bys řek?

„Třeba je má rád?“

„Co jako s tim?“

„No, má je rád a je to na něm vidět a jim to dělá dobře, tak se ho drží?“

„Tři najednou jo? Všechny je měl rád jo? To mě moc ne to. Já myslim, že von nemá nikoho rád.“

„Jak nemá, proč by neměl, přeci neni zas tak divnej.“

„Možná není, možná má rád, ale já myslim, že spíš ne. Já myslim, že nemá rád ani sám sebe.“

„Proč ne, takovej ješita sebestřednej, ten se přeci musí naopak úplně milovat, ne?“

„To je jiný! Von se miluje, von se narcisuje, ale taky se nesnáší, že není takovej, jako ty fakt dobrý, fakt pohledný, fakt talentovaný a fakt vobdivovaný lidi. Teda chlapi. Von by si děsně rád uměl narejžovat to zlato úplně sám, děsně rád by někdy sám dovlíknul ty saně s nářadím a první zatloukal kolíky. Von se užírá tim, jak je mrňavej, jak má pisklavej hlas, jak ty jeho básničky jsou ukoptěný, jak musí lidem lízt do zadku a podbízet se, aby moh předstírat, že si s nima je rovnej, a aby je moh využít, a nemá se rád. A když nemá rád sebe, nemůže mít rád ani ty svý ženský.“

„To jako že se nikdy nezamiluje?“

„Zamiluje, to jo. Takový to pobláznění na čas, kdy se ti furt chce přemejšlet jen vo ní, v duchu si s ní povídáš, těšíš se na ní, máš zrychlenej tep, jen co si vzpomeneš, a skoro se ti roztrhne hrudník, když jí vidíš. To jo, to třeba i všechno mívá. Ale takový to klidný mít rád, potom, na dlouho, to nevěřim, že se mu kdy stalo a může stát.“

„No a proč teda s nim zůstávaj, když je nemá rád.“

„Toť otázka.“

„A napadá tě něco?“

„Noo, trochu si řikam, jestli von to prostě nedělá jako se všema těma většíma silnějšíma šikovnějšíma klukama a vůbec s každym, na kom se chtěl někdy svézt. Něco lichocení, něco zařizování, posluhování, vymejšlení akciček, vylepšeníček, prostě zařídit si nepostradatelnost, trochu sebrat dámě na svéprávnosti, neustále do ní valit něco vo naší vyjímečnosti a odlišnosti vod vostatních.“

„To je lehce na budku, neni? Dyť to nejsou žádný tydýtky pitomoučký, na to nemůžou skočit.“

„Proč ne? Von to nedělá tak blbě a průhledně, jak to teď povídam. Je šikovnej. A ty holky neví, že by měly vo něčem přemejšlet, všechno se zdá bejt v nejlepšim pořádku. Jsou v naději! Zatim.“

„Zatim?“

„No zatim. Dokud.“

„Co dokud.“

„Dokud ho to baví, dokud ho nenapadne na tom něco změnit, nebo dokud nemá konečně úplně navrch.“

„A když má navrch?“

„Tak už nemusí bejt furt hodnej. Už nemusí furt nadbíhat a snažit se. Může si konečně užít i trochu trápení, trochu psychickýho terůrku, může chvíli bejt ten hodnej a chvíli ten opravdovej hajzlík, co ve skutečnosti je. Jen to nepřehnat, aby myška nezdrhla nebo nechcípla a kocourek si moh hrát.“

„Ta první chcípla.“

„Ale fuj, tak jsem to nemyslel, já to myslel jen vobrazně. To byla náhoda tamto. Ale je fakt, že mu tak vlastně zdrhla.“

„A proč mu nezdrhly i ty vostatní, vždyť to maj horší než z bláta do louže, by bejvaly udělaly líp, kdyby zůstaly, kde byly předtim, ne? Proč mu nezdrhnou, trojka třeba jako zdrhla tomu před nim?“

„Neměla tu novou větev.“

„A dvojka?“

„Tam asi zdrhnul von.“

„A co tahleta poslední. Čtyřka? Myslíš, že už jí taky nějak morduje?“

„Tuhle? To sotva. Tady si asi naběh. Ta je studenej čumák, u tý nejspíš nikdy nebude vědět, na čem je. Na vlastní voči viděl, jak pár chlapů protočila ani nebylo poznat, proč vlastně. Žádnou jistotu u ní nebude mít, žádnej klid, žádnou spolehlivou fintu. Tady žádný navrch nebude. Tady bude muset lichotit, zařizovat, manipulovat bez kloudných výsledků napořád. Teda, dokud ho to bude bavit. Ukaž, ať jí nemusíme zase zavírat.“