Povídání V

Mikuláš Rychlý&Mikuláš Pomalý – Mikuláš Pomalý&Mikuláš Rychlý

„Ty, Mikuldo, a myslíš, že von je na ženský?“

„Jak to myslíš?“

„No, jako jestli von to nějak víc potřebuje a chce?“

„Myslíš to?“

„Jo.“

„Neřek bych. Já myslim, že jak von je takovej vopatrnej a neni na ty votevřený střety a vůbec neni bojovnej a agresivní a všechno jen tak puškou zadovkou zezadu, že mu chybí ty správný hormóny. Vobčas, trochu, ale moc toho nejspíš mít nemusí.“

„A na co si je teda pak pořizuje? A když už si je pořizuje, na co cizí, když nemá tohle nutkání?“

„Prestiž Mikuláši, prestiž. Trojka čtyřka hele, se podivej, koho si vybral. Největší štiky v kádi. Byly tam snad v danym vokamžiku na danym dvorečku společensky významější baby? A vono je vůbec otázka, jestli si je všechny pořídit chtěl.“

„Cože?“

„Jestli si je chtěl pořídit. Teda dopořídit. Mít je takhle oficiálně.“

„A jak by je měl, jenom jako na to? Když to nemusí, tak proboha proč?“

„No, tak jednak, von asi nemusí, ale může, a sem tam si to nejspíš taky i užije, ale hlavně nezapomínej, že je ješitnej. Muselo mu dělat dobře že von, ušatec mrňavej, po tom všem příkoří v pubertě a tak, má na každym pískovišti jinou hračku.“

„To je magořina. A jakto teda, že do toho nakonec šel?“

„Šel šel, nešel přeci. Kloudně si dopořídil jen jedničku, to mu holt ujely nohy, a teď čtyřku. A počítám, že ani to nechtěl, že by rači jen hejbnul škatulatama. Trojka na doma, čtyřka na ven.“

„A co že to teda nevyšlo?“

„Nevim. Ale dovedu si představit že tamten už byl votrávenej tim, co se děje doma, když je někde v tramtárii, a předal mu s gustem šerifovskou hvězdu, ať si na příště honí padouchy sám. A von to teď nemá lehký, chodí prostředkem ulice, spí voblečenej a kolty v pouzdrech nezapíná.“

„Myslíš, že má Colty?“

„To je jedno, ani Smith and Wessony nezapíná. Má to blbý. Dyť se na něj podívej, copak takhle vypadá spokojenej šťastnej chlap?“

„To zrovna ne, ale von se nikdy netvářil moc rozjařeně. Ani před ní. Ty myslíš, že neni rád, že jí má?“

„Ale jo, je pyšnej a vokouzlenej. Nejspíš má něco, po čem celej život toužil, vono to vypadá, že mu fakt padla vod začátku do voka a nejspíš ani nečekal, že by i moh, a je teď blaženej, že může, ale viděl tu její bleskovou dvojitou rošádu v předchozim roku a jen velmi nezvídavá mysl by si nekladla votázku, kolik takovejch rošád bylo řekněme za 10 let předtim a s kolika musí počítat za deset let potom. Hele, rozlej nám ten zbyteček.“