Povídání VI

Mikuláš Rychlý&Mikuláš Pomalý – Mikuláš Pomalý&Mikuláš Rychlý

„A myslíš Mikuláši, že mu tohle teda vydrží nebo ne?“

„Těžko říct. Vztah drží podle toho, jak drží párová sebeidentifikace těch dvou v něm.“

„Cože? Párová co?“

„Identifikace. Sebeidentifikace. To je jako že sparťani se sebeidentifikujou tim, že všichni fandí Spartě, Češi tim, že mluví česky a baští knedlíky a tak.“

„Aha. A co teda voni?“

„No, jejich párová sebeidentifikace je taková nic moc. Sou samozřejmě horší, ale na slušnej pár docela slabota.“

„Nechoď furt vokolo a řekni konečně jasně, vo co de!“

„Takhle, sebeidentifikovat se, vymezovat se vůči vostatnim můžeš pozitivně a negativně. Jejich pozitivní vymezení mi připadá bejt hlavně jen o tom společnym chození na ryby a tak. No a na to se vlastně nepotřebujou. Při tom dokonce můžou některý aspekty párování i překážet. A negativní vymezení, to je takový to vo nějakym vnějšim nepříteli, protivníkovi, škůdci, pro sparťany sou to třeba slávisti a Slávie vůbec. To měli voni dost možná zezačátku skoro proti celýmu vokolnímu světu, když nejdřív kuli milenecký pikle a pak najednou museli s barvou ven a hrdě čelili vočekávaný negativní reakci veřejnýho mínění. A tam vidim, že za prvý k furtovnímu fungování spojenectví spiklenců je třeba vzájemná důvěra a ty bys jí nebo jemu úplně věřil, bejt ten druhej?“

„Ne.“

„Tak vidíš. A za druhý, vono to bylo vod začátku většině lidí úplně fuk a teď už je to nejspíš fuk úplně všem. Tak proti komu nebo čemu se chtěj vymezit? Slabota.“

„No ale, to se mu hodí, ne? Že je vlastně furt za kladnýho hrdinu bez skvrnky na charakteru?“

„Ále, dyť to taky nikdo neřeší. To je taky všem fuk. Von je všem fuk, vona je všem fuk. Je to možná škoda, protože morálku si v sobě nosíme každej jen jednu a s jeho vobživou! Ale von jim asi právě takhle spíš vyhoví. Dyť víš.“

„Vim. A co sex hele. Ten by je nemoh tmelit?“

„Něco asi určitě. Zdravý sou a věk na to taky ještě maj. Ale potřebujou na to zrovna sebe navzájem? Co je na nich extra? A vono stejně, víš?“

„Co stejně?“

„Jak von je takovej ješitnej a soutěživej.“

„Tak co?“

„Tak určitě chce bejt první.“

„Cha! Vona je ale taky soutěživá!“

„To jim to aspoň nezabere moc času.“

„A myslíš, že si potom vždycky rozdaj medaile?“

„Kchm! Blbečku!“

„Takže sex taky nic. To sme zpátky u tý jeho prestiže a naplnění pubertálních snů!“

„Hele, s tou prestiží to taky neni žádná sláva. Von sice v prvotnim vokouzlení viděl hvězdu na nebi, ale copak mu jí teď někdo kloudně závidí, plácá ho kvůlivá ní po rameni a vrhá vobdivný pohledy? A propagandisticky to taky moc zachraňovat nemůže, poněvač zas tak jí nejspíš nevěří a stačí už to rozhopsání v knížečce, aby z toho případně byla docela slušná blamáž.“

„Tak jak to teda vidíš?“

„Že to může dopadnout tak i tak. Bude záležet hlavně na ní. A vona zatim vypadá, že neví, co chce. Tak jestli zůstane u pasivního nevědění, maj to dobrý. Do nedávna ale se toho nijak zvlášť nedržela. To nevěděla, co chce, dost aktivně. Jestli si tohle zvopákne nebo dokonce příde na to, co chce...“

„Tak co?“

„Tak maj utrum.“

Ty, Mikuldo, víš, mě tak napadá, když voni ani jeden nepřinesli žádnýmu ze svejch bejvalejch nic moc dobrýho, jestli to nakonec takhle neni lepší, že sou spolu. Hezky se navzájem neutralizujou a neškoděj jinde.

„Mikuláši, to zní rozumně!“

„Ten by nebyl rád co, dyby věděl, že si takhle vo něm meditujem.“

„Copak si nemůžem trochu zameditovat vo vlastnim stvořiteli?“

„To snad můžem, ale možná bysme při tom neměli tak chlastat.“

„A dá se vo tomhle stvořiteli meditovat a nechlastat?“