Most

Kdesi mezi stromy, možná v lese

stoleté, plném polámaných větví

a kostí těch, co nechtěli splynout

s masou šedi, která ubíjí Ducha i Tělo,

stojí prastarý most přes řeku

času beroucího nemilosrdně komukoli cokoli,

řeku plnou bolesti a radosti, která se pomalu

mudrců, vyztužený železem neústupnosti a strachu.

Majestátně se klene z břehu na břeh

a tváří se velmi, velmi sebejistě, skoro jako anděl,

ale už na ten druhý puká srdce obavami,

zda je bezpečno překročit řeku…

Pilíře podemleté nejistotou, oblouk popraskaný

a kámen vydrolený jak Prachovské skály,

kovové výztuhy rezavé a polorozpadlé, ani strach

a neústupnost nejsou věčné tak,

jako to prokletá řeka, co kane z nitra čehosi,

čeho se všichni posvátně bojí, ačkoliv to nikdo nikdy neviděl

a neuvidí, co bude žít, protože mu to strach nedovolí,

zbožštělé zbabělosti šlapou kolem řeky

a po očku pozorují, jestli někdo přes ten most půjde,

aby ho mohli odsoudit za rebelii proti jejich Strachu,

jejich modle,

kruté, iracionální a nepochopitelné, avšak obecně přijímané

a uctívané v hloučku demagogických mocipánů,

kteří se třesou jak puberťákova kolena po první souloži.

Ale onen uhrovitý chlapec už ví, z čeho se třese,

už nemá strach ani Strach, poznal svoji modlu

a přežil, protože se nebál přejít po mostě...

Byl první a taky poslední - nikdo už ho nepředběhne

pod kmeny stoletých velikánů a jeho kosti,

jeho kosti neskončí mezi kořeny, ale v muzeu,

zase z něj půjde posvátný Strach, zase bude někým

slabším uctíván, puberťák s poďobanou tváří,

jen proto, že se nebál přejít po mostě…

A zase budeme psát ságy, zase bude o čem mluvit

v nekonečných debatách u bezedných sklenic jedů,

co pijeme, abychom se nebáli reality, zase,

zase budeme mít nového hrdinu, zase…

Zase…

Zas…

Opět budeme mít Strach…