Žaloudkova čepička

Na konci září, kdy ještě sluníčko příjemně hřálo a vzduchem létaly pavučinky topolů, spadl z jednoho vysokého dubu malý žalud.

Když dopadl na střechu nového auta, které stálo zaparkované pod stromem, odrazil se od ní do vysoké trávy těsně vedle pole, kde už zůstalo jen strniště po zlatých kláscích vznešené pšenice.

Žaloudek se rozhlédl kolem sebe a viděl spoustu brášků, tetiček a strýčků.

Zaujalo ho, že někteří mají čepičky a někteří ne. Rychle si sáhl na hlavu a ke svému zklamání zjistil, že patří k těm, kterým čepička chybí. A že ji moc chtěl a toužil po ni, začal si zkoušet čepičky, co se hojně válely okolo dubu. Jenomže byl příliš malý a všechny ty kloboučky bez majitelů mu byly velké.

Byl však trpělivý a tak našel jednu čepičku, která by mu na první pohled mohla padnout. Nasadil ji na hlavu a šel se ukázat kamarádům. Čepička však byla mělká a padala mu. Žaloudek měl totiž hlavu šišatou jako míč na rugby. A tak, aby mu pořád nesjížděla z hlavy, narazil si čapku více do čela, ale ouha. Čepička tím tlakem praskla a rozpůlila se ve dví.

Nešťastný žalud si sedl do trávy pod žampión a začal přemýšlet : „Musím najít svojí čepičku. Ta jediná mi padne jako ulitá.“

Žaloudek se dal znovu do hledání. Hledal dlouho. Už byl skoro čas k večeři a svůj klobouček stále neměl.

„Tetičko, neviděla jste někde moji čepičku?“ zeptal se zoufale tety Hermínky.

„Kdepak chlapče, neviděla,“ kroutila hlavou teta, „ale pokud ji nemůžeš nalézt, je možné, že ještě visí na stromě. To se tak někdy stává,“dodala.

„Opravdu?“ zaradoval se žaloudek a začal se škrábat na kmen dubu.

Musel vynaložit mnoho sil, než se mu to povedlo, ale dokázal to. Lezl po větvích jako Tarzan a prohlížel všechny čepičky, které na nich visely.

Pomalu už to vzdával, když tu najednou. Byla tu. Jeho čepička.

Zářila jako letní slunce v pravé poledne a žaloudek si byl jistý, že je to určitě ta jeho. Cítil to.

Nasadil si ji na hlavu a seskočil dolů do trávy. Čepička nespadla. Držela jako přilepená. Žaloudek se zaradoval a běžel na večeři.