Rub a líc

Pohanský bůh seděl shrbeně na trůně ve svém nebeském paláci nesčetných sálů a o čemsi zadumaně přemýšlel. Setrvával tak již snad několik století, či snad pouhopouhou minutu. Šedivou hlavu mu zdobila zlatá přilbice, posetá bezpočtem drahokamů různých barev a velikostí, které jako oční bulvy neustále mrkaly a slídily svým pohledem po veškerém dění. Bůh natáhl svoji šlachovitou paži obdařenou sedmi prsty a z dlaně mu rázem vyšlehl modrý plamen. Zahleděl se do plamenů trojicí svých vlastních očí barev modré, černé a zelené a oheň vzápětí vykouzlil černou tvář člověka, skrytou téměř bezchybně v hustém křoví.

Górin pozoroval ve svém úkrytu tábor nepřátel svého kmene. S tváří maskovanou uhelnou černí pečlivě pozoroval usínající ležení a snažil se spočítat sílu útočníků. Náhle ucítil nepříjemné šimrání na tváři. To malý pavouček se spustil na své síti z jednoho z listů a nyní cupital špehovi po tváři, dolů po krku až za lehkou koženou zbroj, rovněž obarvenou tak, aby splynula s hábitem noci. Voják však ani nehnul brvou a jediným jeho pohybem byly oči, které bystře pozorovaly dění v prostorném údolíčku. Ke svému zděšení však za sebou uslyšel blížící se hlasy. Jeho ruka neslyšně sjela k pochvě s mečem a pevně sevřela jílec.

Nebeský kmet foukl mocně do modrého ohně ve své dlani. Plameny divoce zaplály a vykouzlily jiný obličej zbrojnoše v železné přilbici. Bohovi se v jeho druhé ruce zhmotnila prazvláštní mince, na jejímž rubu a líci se neustále měnil obrázek. Patron potěšeně vycenil své bělostné zuby ze stříbra a palcem vyhodil žeton vysoko ke stropu. Peníz sedmsetsedmdesátsedmkráte protočil svůj rub a líc a poté opět poslušně dopadl svému majiteli do dlaně. Na rubu mince se objevila scenérie tří vlků, slídících kolem nory černé lišky a Bůh se skřípavě zařehtal.

Kristián se svoji patrolou obcházeli svůj tábor, jak jim přikázal poručík. V této krajině bezbožných barbarů si nemohli být nikdy jisti a opatrnosti nebylo nazbyt. Kráčeli obezřetně nízkým porostem, zbraně připravené k boji. Jejich oči se snažily v sílícím šeru nalézt cokoliv podezřelého. Světlovlasý desátník přistoupil k hustému bobulovému křoví a podezíravě se snažil prohlédnout tu masu zelených lístků a větviček. Cosi ho v zátylku varovalo a on špitl směrem ke svým druhům, ať to houští prozkoumají.

Prastarý duch opět uchopil do své sedmiprsté ruky kouzelnou minci a znovu jí vymrštil do vzduchu. Peníz stejně jako před tím rozezněl celý sál svým vířivým, kovovým zvukem a vzápětí hlasitě pleskl zpět do dlaně. Při pohledu na znak na minci se děsivý bůh opět zlověstně zařehtal. Na rubu žetonu se vyobrazila černá vlčí tlama, omotána lístky a trojice psů, pochodujících v kruhu kolem ní. Když se však jeden z nich přiblížil moc blízko, černá tlama rafla a nebohého ohaře zadávila.

Górin čekal ve své skrýši, připravený zaútočit. Tříčlenná patrola kroužila kolem něho a pročesávala křoví stále blíže k němu. Když strážného meč protnul větévky těsně vedle něho, zaleskl se ve svitu měsíce široký barbarský meč a probodl drátěnou zbroj i břicho nebohého zbrojnoše. Ten hlasitě vykřikl a padl na zem. Vrah ihned vyběhl ven ze svého úkrytu jako vyplašený jelen a snažil se co nejrychleji zmizet pod pláštěm panující noci.

Magický žeton znovu vyletěl do vzduchu v trůnní místnosti rozmarného boha a znovu se sedmsetsedmdesátsedmkráte otočil kolem své osy a vrátil se poslušně svému pánovi do dlaně. Stříbřité čelisti se znovu rozesmály poťouchlým smíchem, který byl slyšet do všech ostatních místností nebeského paláce. Na jeho rubu se objevil výjev dvou orlů pronásledujících karmínově zbarveného srnce. Oba náhle hlasitě zavřísknuli a nebohé oběti kolem nohou vyrašily mocné a silné výhonky, omotaly je a zvíře padlo se zavytím k zemi.

Kristián vyrazil vztekle za tím špinavým divochem, v touze pomstít svého umírajícího přítele. Rozběhl se prudce za temným stínem, následován svým spolubojovníkem. Volal za ním sprosté kletby a spílal mu nejhoršími jmény. Ten ďábel se pohyboval rychleji a tišeji než panter. Desátník vytáhl zpoza opasku lovecká bolas a vší silou je roztočil nad hlavou. V následujícím okamžiku se lana omotala kolem seveřanových nohou a on se vzteklým výkřikem padl na zem. Jeho pronásledovatelé k němu vzápětí přiběhli a nyní se nad ním skláněli jako zhmotnění duchové pomsty. Dívali se na něho nenávistnými pohledy plnými opovržení a toužili ho probodnout svými meči. Mladý desátník se však ovládl a potlačil své pomstychtivé choutky. Místo toho udeřil ležícího muže jílcem svého meče do hlavy a omráčil ho. Za několik okamžiků dvě postavy táhnuli svázaného zajatce směrem k vojenskému ležení, které se pozvolna nořilo do tmy.

*    *     *

Górin znovu otevřel oči. První co ho přivítalo, byla tupá bolest hlavy, vystřelující z rány od jílce. Když se rozhlédl kolem sebe, seznal, že se nachází v mučírně. Nasvědčoval tomu bezpočet trapitelských nástrojů, rozložených na několika stolech. On sám byl přivázán na jakémsi skřipci pevnými provazy, které ani při sebevětší námaze nepovolily. Jeho marnému snažení přihlížel postarší muž se škodolibým pohledem. Vstal ze stoličky, přistoupil k vězni blíže a bez jakékoliv záminky jej udeřil pěstí do obličeje. Barbar zaúpěl bolestí a vztekem a spolu s krvavou slinou vyplivl i několik, vězniteli nesrozumitelných nadávek.

„Jen si vyj, pse!“ zařehtal se mučitel a zavolal ven ze stanu na své druhy. Za pár chvil se ve vchodu do prostorného stanu objevili dva muži. Jednoho z nich vězeň poznal, patřil k trojici strážných, která ho polapila. Světlovlasý zbrojnoš se zamračenou tváří, která pozvolna zarůstala vousem. Druhý muž však neměl typické rysy dobyvatelů z jihu. I jeho vlasy a zapletené vousy naznačovali, že se jedná o někoho místního. Ten zatracený parchant! Letělo vězněnému Górinovi hlavou. Chtěl na adresu přeběhlíka vychrlit další salvu ohavných nadávek, ale slova se ujal mladý poddůstojník.

„Řekni tomu praseti, že pokud nám neřekne přesné umístění jejich vesnice spolu s počtem jejich jednotek, tak že pozná pravé peklo na zemi!“ zrádce chvíli přemýšlel a vzápětí přeložil vojákova slova muži na skřipci.

„Servěte ze mě třeba kůži za živa, vy synové kurev. Neřeknu vám nic. To si raději sám ukousnu jazyk.“ křičel vztekle Górin, zmítaje se přitom ve svých poutech. Přeběhlík trochu s ostychem přeložil peprná slova svým novým pánům. Oba dva se jen škodolibě šklebili a ten, který ho před chvíli udeřil do obličeje, uchopil ze stolu zahnutý železný předmět a vhodil jej z poloviny do koše na oheň a desátník v drátěné zbroji jen suše prohodil:

„Však on brzy změní názor! Halar zná svoje řemeslo dobře, až možná odporně dobře.“ a po těch slovech odešel ze stanu i s přeběhlíkem. Górin tam zůstal sám, s mužem, který se právě chystal způsobit mu neuvěřitelná muka a to vše s úsměvem na tváři.

*    *     *

                Nad stany invazní armády již pomalu svítalo, ale z mučitelského stanu se stále ozývalo tlumené skučení a bolestivé skřeky. Mistr trýznitel však ani svými nejzákeřnějšími a nejkrutějšími praktikami nedokázal vězně zlomit. On sám si několikráte musel odpočinout od své práce. Nyní zkoušel barbarovu vůli pomocí skřipce a napínal jeho tělo jako strunu. Horal však jen vrčel a svolával na mučitele hněv svých bohů. Ten ještě jednou ze všech sil zabral kolem a napnul vězňovo tělo, div mu nevymknul údy z kloubů. Nechal koleso v té poloze a zapřel ho dřevěným kolíkem. Barbar skučel bolestí, ale i tak zuřivě vrtěl hlavou na znamení vzdoru.

                „Tak jak chceš, pse!“ zahřímal rozezleně Halar. „Klidně si v téhle poloze buď, dokud nebudeš poslouchat!“ a odešel s měchem vína ven ze stanu. Górin se chvěl, tvář zkřivenou bolestí. Dobrovolně však snášel tuto agonii, jen aby ochránil svůj klan. Náhle si všiml, že jeho trapitel zapříčil ovládací koleso dost ledabyle a dřevěný kolík je jen kousek od vypadnutí. Uchopil provazy do rukou a vší silou, rozdmýchanou vlastním utrpením s nimi trhl.

                … a mince se znovu ocitla ve vzduchu, utkávajíce přitom vlákno osudu. Když dopadla svému božskému majiteli zpět do dlaně, objevil se na výjevu vlk s velikým trnem v tlapě, který vzápětí z rány vypadl.

                Po několika silných zatáhnutích se Górinovi skutečně podařilo zabrat tak, že dřevěný kolík vypadl. Jeho tělem projela spásná úleva a on se schoulil bolestivě do klubíčka. Vzápětí však znovu nabyl své železné vůle a jeho instinkty k přežití mu opět vlévaly sílu do těla. Stále však ležel svázaný na tom proklatém skřipci. Jeho pohled však záhy dopadl na jeden z nožů, který ležel na zemi. Jeho mučitel ho tam ve vzteku zahodil, když se mu s jeho pomocí nepodařilo barbarovi rozvázat jazyk. Górin se natáhl, seč jen mohl a skutečně se mu konečkem prstů podařilo ostrý nástroj nahmatat. Přeřezat provazy bylo pak jen otázkou času. Zbaven pout tam nyní stál, ozbrojen ohyzdným hákem na strhávání kůže a ostrým nožem, kterým se před chvílí osvobodil. Vyčkával příchodu svého mučitele, posedlý vražednou touhou oplatit mu vše stejnou mincí. 

                Za pár okamžiků se ho skutečně dočkal. Trapitel Halar se vracel s novou chutí do svého krvavého řemesla a posilněn vínem, už před stanem sliboval svému vězni nejúděsnější konec. Barbar se na něho vrhl, hned jak vkročil do stanu a než vůbec stačil mučitel jakkoliv zareagovat, ležel na zemi se zakrytými ústy. Górin se nad ním skláněl, jako horský lev nad skoleným jelenem. Vecpal mu železný hák do koutku v ústech a vší silou jím trhnul. Zemi v zápětí potřísnila krev a Górinova dlaň utlumila bolestivý výkřik. Potom uchopil onen nůž a pomalu, se stejnou chladnokrevností, jaké se mu ještě před několika minutami dostávalo, podřízl svému trapiteli hrdlo. Tryskání jeho krve hasilo horalovu krvežíznivost a touhu po pomstě. S pocitem zadostiučinění se zvedl od mrtvého těla, zhnuseně si odplivl a jal se oblékat si urychleně svoji zbroj, která se zbytkem jeho věcí ležela pohozená na jednom ze stolů.

                Když se opět plně vyzbrojil, vykoukl opatrně ven ze stanu. Svítání se kvapem blížilo a s každým dalším okamžikem riskoval, že narazí na probouzející se vojáky. Neváhal tedy a vyrazil přikrčen podél řady stanů, přímo k menší boční bráně. Rychlými přískoky se dostal až k dřevěnému opevnění, u kterého podřimoval malý strážný, podepřený vlastním kopím. Górin se k němu přikradl a svižným sekem mu podřízl hrdlo. Nebožák se sesunul k zemi, aniž vydal sebemenšího hlásku. Statný horal odtáhl umírajícího zbrojnoše stranou, aby nepřilákal pozornost a jal se rychle otevírat hlavní bránu. Musel vynaložit veškerou sílu, které se mu tolik nedostávalo, aby nadzdvihl mohutný trám z držáků. Bolavé svaly a klouby od mučení mu způsobovaly neuvěřitelnou bolest, avšak nakonec se zaťatými zuby vyndal těžký trám sám a hodil jím vztekle o zem. Vzápětí urychleně otevřel jedno křídlo dřevěné brány a dal se na útěk.

                Neuběhl však ani deset sáhů, když uslyšel za sebou poplašné zvonění zvonku a vzdálené volání. I přes narůstající bolest, která ho ochromovala a chybějící malíčky na nohách, o které během mučení přišel, snažil se to vše potlačit a běžet co možná nejrychleji ke vzdálenému lesu. Klopýtal ve svých kožených botách a cítil, jak se mu čerstvé strupy na chodidlech znovu otevřely a prýštila z nich opět krev. To všechno však jeho železná vůle ignorovala. Touha přežít ho plně ovládla. Hnal se jako smyslů zbavený a modlil se v duchu ke svému bohu, aby mu dodal sílu a ochránil ho před proklatými dobyvateli, kteří napadli jeho rodnou zem. Netušil však, že na jeho záda právě míří několik invazních lučištníků. K prvním stromům to byl stále pořádný kus a ještě než se k nim stihl dostat, první salva šípů letěla vzduchem vstříc jeho zádům. Mnoho jich minulo svůj cíl, ale jedna ze střel přeci jen zasáhla běžícího horala do ramene a ten padl s výkřikem k zemi.

                Ležel v nepředstavitelných bolestech, obličej zabořený do měkké hlíny a pociťoval, jak veškerá síla opouští jeho tělo. Byl připraven zemřít, avšak náhle se v jakémsi odpoutání mysli od těla obrátil ke svému bohu. V nitru svého ducha přísahal svému patronovi, že pokud mu umožní vrátit se zpět ke svému lidu, zasvětí svůj život boji s těmito cizáky, jejichž rukama za posledních několik hodin tolik vytrpěl, stejně jako jeho domovina. Přísahal věčnou pomstu nepřátelům tohoto ostrova. Náhle procitl a jeho tělo opět zaplavila vlna bolesti. On se přesto s vypětím všech sil zvedl a rozeběhl se, co nejrychleji to šlo. Střelci na hradbách nejprve mysleli, že jejich první zásah byl smrtící, avšak nyní opět napínali své tětivy a vypálili další salvu, která měla toho troufalého barbara poslat k jeho pohanským bohům.

                Bůh štěstěny opět uchopil minci do své mnohoprsté ruky a znovu ji s poťouchlým úšklebkem vyhodil do vzduchu. Mince opět zavířila a její majitel se sarkasticky smál hrátkám s osudem smrtelníka. Peníz se pozvolna vracel zpět do jeho dlaně a byl na ní jasně znatelný symbol ječící lebky, která mohla znamenat pouze smrt v bolestech a agonii. Avšak stalo se něco, co ani bůh vrtkavého osudu neočekával. Žeton chytila železná rukavice a pevně ho sevřela. Tvář boha štěstěny se svraštila hněvem i překvapením zároveň. Nad ním se tyčila mohutná postava, obrněná  kyrysem ze zlata. Kštice rudých vlasů a vousů vlála ve větru, který nezvaného hosta doprovázel a naplnil svým kvílením celý sál. Bůh-válečník zvedl hrozivě svůj obrovský meč do výšky a mocně jím zamával ve vzduchu. Celým palácem se vzápětí rozezněl jeho dunivý hlas jako údery velikého zvonu.

                „Ty možná utkáváš vlákna osudu těchto smrtelníků! Ale jeho život nyní patří mně a já sám rozhodnu, kdy bude žít a kdy zemře!“ po těch slovech groteskní vládce vrtkavého osudu zaskřípal stříbrnými zuby, zakryl si tvář svým mnohobarevným pláštěm a zmizel kamsi do útrob svého vlastního panství.

… a ani jeden ze šípů k překvapení všech přihlížejících netrefil svůj cíl. Než stačili znovu vystřelit, zmizel jim uprchlík z dohledu, zaštítěn hradbou vysokých stromů. Vojáci ještě dlouho proklínali temná božstva, která pomáhala těm divokým pohanům, avšak nedalekým lesem se nesl radostný smích přeživšího muže, který se nyní vracel ke svému klanu, připraven burcovat své bratry k odboji proti uchvatitelům. Jeho mysl se však donekonečna vracela znovu a znovu k jediné větě.

                „Děkuji ti, Thurisgarne!“