Strnul se tenhle den v mezinocí

Okraje otřepaných planěk, opršelé ...

Zahrada bez konce.

"Zhasni obludo!" řval Miloš Prokop na svého syna,

ten rozsvítil na dvorku před domem sousedícím se zahradou.

Malému Romanovi byli čtyři roky. Lezl v síni po botníku k vypínači a blikal si v právě se rozlézající tmě venku.

Už v šestnáct patnáct bývá u nich na horách absolutní skoro-tma.

den končil "mezinocí", tak tomu říkala Eva, dcera Janova, manželka Miloše Prokopa.

Vzadu v nekonečné tmě na zahradě, kde u plotu začíná předlesí, se krčí kočka a mezi tlapkama hlídá a hřeje malá koťata.

Jahodové listí se už zlatí a na hnoji skončili poslední dýně napolo propadlé jako tváře stařeny Zuzany ze shora z lesa.

Ta sbírá okolo všelijaké rostlinky pro Prokopovi bezejmené.

A nikdo neví kdy skončí ten stav bez tíže. Tajně si přeju žít tam s nimi, ale