O prázdné dlani

Stála opřená zády o kamennou zeď a nastavovala tvář jarnímu slunci. Kolem ní se rozlévala řeka cizích slov a přes zábradlí stékala do Vltavy. Občas v ní zacinkal smích, chvílemi ji rozčeřil výkřik…

Neotevřela oči. Netroufala si je otevřít. Věděla, že on stejně nepřijde.

Přesto bylo hezké si představovat, že ten bláznivý nápad byl jeho.

,,Co by sis přál k narozeninám?“ odklikla otázku a čekala, až se rozsvítí  Nová zpráva.

„Ty se ptáš? Ty to nevíš?“

,,Netuším. Vloni to byl opravdový dopis…“

,,Letos je to opravdová holka.“

Uslyšela mávání křídel. Trochu se lekla a konečně otevřela oči. Vedle ní na zídce přistál holub. Stál a díval se na ni.  Pozorovali se chvilku navzájem.  Pak proběhly kolem zídky dvě křičící děti a holub se vznesl do bezpečí.  Sledovala jeho let, dokud se nevmísil do hejna nad řekou.

Otočila se a vytáhla z tašky mobil. Od té doby, co si ho pořídila, přestala nosit náramkové hodinky.

Kdyby býval chtěl, už by tu byl, pomyslela si, když se na displeji objevila šestnáctka.

Rozhlédla se, ale množství lidí procházejících po mostu, ji nedalo šanci si jen pomyslet, že by snad…

Zastavila se u krámku se suvenýry.

Ukázala prstem na popsaný kamínek, vytáhla z peněženky bankovku.

Když zaplatila, nemohla minout pohled muže, který stál nedaleko a…

Popošla k dalšímu stánku.  Ohlédla se. Díval se na ni.

Sevřela dlaň s kamínkem a sklopila hlavu.

V té chvíli uslyšela melodii. Sáhla do tašky pro mobil.

„Poznáváš mě?“

Zvedla hlavu, otočila se a usmála: ,,Teď už ano.“