,,Proč to děláte?“
Podívala se na ni a zarazila se: „Prosím? Co jste to říkala?“
,,Proč to děláte?“
„Co proč děláme?“
„No, to léčení…já to nechci. Všechno mě bolí.“
Vešla na sesternu.
,,Představte si, co mi paní Vondráčková teď řekla…Když jsem jí tam utírala stolek.
Prý proč to děláme, to léčení, že to nechce!“
„Má víc rozumu, než všichni doktoři dohromady!“
***
,,Teda tomu bych nikdy nevěřila, že se z toho takhle dostane.“
Stojíme na chodbě a díváme se, jak rehabilitační sestra vodí paní Vondráčkovou po chodbě ve vodícím rámu. Babča se usmívá. Včera slavila jednadevadesátku. Dostali jsme krabici zákusků .
Jedna veliká gerbera na stolku září jak sluníčko.
,,To jste dostala krásnou kytičku,“ chválím kytku ve váze.
„Od starosty.“
,,Copak tu byl i starosta?“ divím se.
,,Ne, byl u nás, tak mi ji naši přivezli.“
Pohladím ji po hlavě. Láká mě dotknout se kratičkého ježka z jejich vlasů.
Ohromná jizva se v nich začíná pomalu ztrácet. Proláklinu v místě, kde ji odebrali kus lebky, však nezakryje.
,,Prý tam musím, aby mi vrátili tu kost,“ zareaguje na mé pohlazení. Jakoby se omlouvala za neforemnost své hlavy.
,,A chcete to?“ ptám se opatrně.
„Nevím, prý to musím. Pak si mě vezmou naši domů.“
***
Přeložili ji k nám na oddělení před pár týdny.
S tracheostomií, sondou do žaludku, močovým katetrem, totální ležák…
Vzpomněla jsem si na její první srozumitelná slova, když jí po pár dnech lékař odstranil tracheostomickou kanylu a ona mohla konečně promluvit : „Proč to děláte?“
Krmení tekutou stravou do sondy mívá častý problém.
Stále jí odcházela stolice, ale všechna čest ošetřujícímu personálu…nikde žádná proleženina. Zadek jsme jí mazali jako miminku Pityolem.
Dcera říkala, že průjmy mívala i před tím. Je po operaci střeva.
„Proč to děláme?“ Ptaly se sestry samy sebe navzájem. Je to léčení, nebo mučení?
Proč devadesátiletou paní ještě operovali ? Co si to dnes doktoři dokazují?!
Po pádu krvácela do mozku. Převáželi ji prý vrtulníkem na vyšší pracoviště. Rodina si to přála.
„Ta dcera nemá rozum?“
„To není dcera, je to snacha. Ona má prý jen dva syny. Prý před tím úrazem ještě jezdila autobusem, došla si i na nákup. Kdoví, jestli nevařila i pro ni.“
,,Tak to už asi nepůjde!“
***
Stojím na chodbě a dívám se jak babča Vondráčková zlehka našlapuje přidržovaná jen dvěma rehabilitačními pracovnicemi.
Ptám se sama sebe: „Kdy je lepší říci ano a kdy ne? Kdo má právo to rozhodnout?“
***
Ve dveřích sesterny stojí a voní udržovaná šedesátnice, dcera…vlastně snacha babičky Vondráčkové.
„ Sestřičko, já nevím…Má jít na tu operaci. Tak dobře se z toho dostala. Už i chodí. Já nevím. Co si myslíte?“
„ To za vás nikdo nerozhodne. Nikdo neví jak to dopadne. Riziko je každá operace, ale to vám jistě pan doktor řekl. V jejím věku…“
,,A co byste dělala vy na mém místě?“
„ Kdyby to byla moje maminka? … Nedala bych ji tam. Vzala bych si ji domů.“
Nakonec vše rozhodl internista. Při předoperačním vyšetření další operaci zamítl.
***
Babička Vondráčková září z postele jako sluníčko.
„ V pátek jdu domů.“
***
Je úterý.
,,Hádej, koho nám vezou?“
„Koho?“
,,Babču Vondráčkovou. Asi se doma párkrát po…. a dcera ji nezvládne! “
„To není dcera….“
,,Ale tvářila se tak.“