Dudlíčkové blues

Mám jednu svoji oblíbenou internetovou celebritu. Je to fotografka-intelektuálka co si říká Lolita, je asi o pět let mladší než já a hrozně nadšená do všeho, úplně jako já v jejím věku. Navíc je to hrozná feministka, hlavně pokud jde o takové ty otázky týkající se dětí a rodiny – hlavně nedopustit, aby člověku rodina nějak zasáhla do života! V tomhle ohledu jsem se jí dřív velmi podobala, byť spíš tak před patnácti lety než před pěti.

Je zvláštní, že jak se člověk blíží víc a víc třicítce, najednou se začne objevovat úplně nová kategorie věcí, která by se dala stručně nazvat nejspíš asi jako „to už je ale tak hrozně dávno“. Takže kdysi strašně dávno, bylo mi patnáct, jsem přesně věděla, že se nechci nikdy vdát, protože manželství člověka hrozně svazuje a partnerský vztah sežere hrozného času, který by člověk mohl jinak věnovat té jediné věci, na níž záleží, totiž práci. A děti, ty už jsem vůbec nikdy nechtěla; obětovat práci vztah mi přeci jen bylo tehdy trochu líto, ale nemít děti – ta představa mě vůbec netrápila. Myslela jsem si tehdy, jak jsem originální a ohromně emancipovaná, ale dneska si uvědomuju, že jsem jenom kopírovala svojí máti, která se od chvíle, co její první dítě (to jest já) přišlo do puberty, nechává občas slyšet, že žádné potomstvo nikdy mít neměla a že mít děti je totálně za trest. Taky když se člověk na ní podívá, uvědomuje si, že by za dvacet let fakt nerad byl na jejím místě, a to je fuk, že žila v docela šťastném manželství a má práci, kterou má v podstatě docela ráda (když pomineme fakt, že práce obecně už se jí v tomhle věku začíná jevit jako strašná nespravedlnost a hrozné sebezapření, a to včetně zahrádkaření, které miluje). Hlavní je, že takzvaně obětovala život dětem, seděla doma a vařila a uklízela, zatímco mohla například číst nějaké postmoderní intelektuální knihy nebo projíždět se na koni po romantické pláži s větrem v zádech, který pohazuje koňskou hřívou i bílou košilí postříkanou slanou pěnou.

Lolita je naopak do postmoderní literatury začtená až po uši (na koni zřejmě nejezdí, ale zato hraje v metalové dívčí kapele na elektrickou kytaru), píše rozsáhlý blog o svých fotkách, o cestách do zahraničí a o filmech, které ji uchvátily. Na rozdíl od mojí matky nemá sto kilo, věčně hází na net nějaké svoje fotografie v avantgardním spodním prádle focené ve vybydlených domech s plesnivými zdmi, v prázdných nočních klubech plných kouře a otřískaného nábytku politého pivem nebo na posteli plné módních pseudointelektuálních časopisů jako třeba Živel. S mojí mámou se Lolita shodne v podstatě hlavně v tom, že děti jsou zlo a je třeba se jim za každou cenu vyhnout, nemá-li člověk docela definitivně přijít sám o sebe.

Ve čtečce mám Lolitin blog hned vedle deníčku čtyřicetileté Londýňanky, která píše pod přezdívkou Beth. Ta je zas o deset let starší než já, mladistvé nadšení ji už dávno opustilo a o světě (a hlavně o chlapech) se vyjadřuje se znechuceným cynismem zkušené borkyně, kterou už rozhodně nemůže nic překvapit. Hlavní náplní jejího blogu je sex – sex na všechen způsob, s kýmkoli a jakkoli, hlavně ale osvobozeně, protože chlapi myslí jenom na sebe a je potřeba dát jim jasně najevo, že pokud budou hledat jenom vlastní sexuální uspokojení, žádná ženská s trochou sebeúcty s nimi do postele nevleze. Beth moc nezajímá její práce a ani z knihy, kterou jí na základě blogu vydali, není nijak zvlášť odvázaná. Popravdě řečeno, dokonce ani ten sex už není, co býval, a občas člověk čte mezi řádky povzdechnutí, jak by to bylo báječné, kdyby se přeci jen dostavil nějaký ten princ – samozřejmě už dostatečně naformátovaný, to znamená zralý, tolerantní čtyřicátník fandící emancipovaným ženám, a především pořádně obdařený co do vybavení i sexuálních zkušeností (a kdyby k tomu uměl dobře vařit mexická jídla, vůbec nic by se nestalo).

Lolitě je třiadvacet, Beth čtyřicet a mojí mámě pětapadesát. Jedna je mladá pražská avantgardní intelektuálka, druhá zralá londýnská femme fatale a třetí životem unavená ženská, co už i svoje koníčky provozuje tak nějak za trest. Ale shodnou se v jedné věci: děti jsou totální zlo, které svojí roztomilostí nemohou nikdy nahradit ztracená léta, definitivní kariérní slepou uličku a konec zábavy i seberealizace. Prostě stručně řečeno, kdo má jenom trochu rozumu, nic podobného si nepořídí.

V mém okolí je vlastně jenom jeden jediný člověk, který je z dětí opravdu a upřímně nadšen, zamačkává slzu při pohledu do kočárků a po potomcích docela upřímně touží; jediný skutečně bohatě vyvinutý exemplář potenciálního nadšeného rodiče, který čelí šikům ostatních s osamocenou hrdostí a v ruce třímá korouhev rozmnožování, poblinkanou a pokydanou od dětské výživičky. Nad takovým unikátem se pochopitelně dá snadno mávnout rukou s tím, že „ať si to užije.“ Problém je ale v tom, že zrovna s tímhle chlápkem jsem před pěti lety složila u oltáře slavný slib lásky a poslušnosti.

Můj manžel Radovan je o pět let starší než já, Lolitin blog považuje za pubertálně naivní, Bethiny stránky jednou zběžně proběhl (a ani jejich téměř pornografický obsah ho nesebral – zřejmě moc feminismu a málo obrázků) a o mojí matce si, jako každý normální zeť o svojí tchýni, myslí svoje. Kariérní vyžití je mu velmi vzdálené a práci dělá proto, aby se nějak uživil, něco si našetřil a mohl si jednou v budoucnu koupit vysněnou plachetnici a obeplout s ní svět. Sex má moc rád, ale na nějaké experimenty ho neužije, vlastně je docela přesným ztělesněním takových těch chlápků bez fantazie, o kterých se vyprávějí vtipy – předehru považuje za nutné zlo a provádí ji spíš jen mechanicky, nějaké finesy typu sexy prádlo nebo mechanické hračky ho nechávají docela chladným a nejvyšší uspokojení pro něj představuje nahá ženská pořádně při těle a s postavou přesýpacích hodin, která v ideálním případě navíc třímá v ruce mísu čerstvě upečených domácích koláčů. To samozřejmě neindikuje nic o kvalitě sexuálního života – Beth by mi to asi moc nevěřila, ale Radovan je špičkový a velmi potentní milenec, byť jeho milování je opravdu velmi zemité a fyzické. Jde jen o to, že ani v oblasti hédonických zážitků můj manžel žádné velké kouzlo nespatřuje a vůbec nechápe, proč kvůli něčemu tak všednímu, jako je sex, lidi odkládají početí. A jak někde slyší o tom, že mateřství je oběť, obrací oči v sloup; když se ho pak člověk zeptá, co teda moje máma, jenom si odfrkne a shovívavě konstatuje, že bych se konečně ve svých skoro třiceti letech měla sakra přestat tolik řídit svojí matkou a že na světě existuje spousta šťastných a oddaných rodičů, které potomstvo nepřipravilo o intelekt, o kariéru, ani o orgasmus.

No a pak se obvykle zatváří rozněžněle a šťastně a já přesně vím, co se mu honí hlavou. Dudlíčky, plínky, dupačky a poblinkaná, šťastně se smějící miminka.

S takovým chlapem se moje staré předsevzetí z patnácti, že si z kariérních důvodů nechám na děti zajít chuť, brzo stalo jen starou, směšnou vzpomínkou. Celá věc se smrskla na neustálé odkládání – teď ne, ještě studuju, teď ne, budeme cestovat, teď ne, dodělávám doktorát. Radovan se mi už léta směje, že co mě zná, vždycky říkám „děti budeme mít za dva roky“, přitom tutéž větu mu už opakuju nejmíň pět let. Asi na tom něco bude, protože, byť jsem nakonec musela uznat, že vlastně i já sama dítě chci, viděla jsem svoje mateřství před sebou spíš jako něco podobného smrti – jednou musí přijít, ale je to všechno ještě daleko a proč bychom se kvůli tomu měli trápit zrovna teď. Jenže jak se začaly krátit ty poslední dva roky a „moment, kdy dodělám doktorát“, se čím dál tím víc blížil, začínala mě zachvacovat panika smíšená s nervózním očekáváním. Naštěstí s blížící se třicítkou o sobě začaly dávat vědět i ony slavné biologické hodiny a sama jsem se mockrát přistihla, jak s dojetím pozoruju nejen matky, kojící se zasněným výrazem své ofusakované novorozeňátko, ale dokonce i rezignované tatínky zápasící se řvoucím rozmazlencem, o něhož by člověk od pohledu přerazil hůl.

Samotné těhotenství pak bylo otázkou náhlého rozhodnutí – asi půl roku před obhajobou dizertace, kdy už jsem neměla co ztratit, se náhle vynořil pocit „teď nebo nikdy“, a doslova jsme na to s manželem okamžitě hupsli. Říkala jsem si, že stejně bude nejmíň pár měsíců trvat, než z toho něco bude, ale v tom jsem se přepočítala – jak jsme to tak zpětně počítali, otěhotněla jsem v podstatě okamžitě, nejpozději do týdne od prvního pokusu. Samozřejmě první reakce byla radost a dojetí; no a vzápětí se dostavila totální panika. Už je to tady! Pomoc!

Nicméně výhoda těhotenství je, že trvá devět měsíců a člověk si stačí i zvyknout na tu zprvu šokující a děsivou představu, že se mu v břiše schovává živý člověk, který se jednoho dne přestane chovat jen jako jakýsi vnitřní orgán navíc a bude dýchat a jíst (a pak i chodit a mluvit) docela nezávisle na mně. Nejdřív je to samozřejmě jenom takové zrníčko, o kterém člověk vůbec neví; ale celá myšlenka „jsem těhotná“ je tak nezvyklá, že jsem celou věc vlastně prožívala o dost silněji, než později v devátém měsíci své velké, hýbající se a kopající dítě, které už překáží ve všech polohách a obří těžká děloha kolem něj tak silně naléhá na nervy v pánevní oblasti, že člověk při každém kroku cítí bolesti v podbřišku a má občas i problém zvednout nohu výš než o pár centimetrů (což je obzvláštní chuťovka při oblékání kalhot).

Další výhoda těhotenství je, že je ve své pozdní fázi už pořádně nepohodlné a otravné. V prvním trimestru se člověk hlavně snaží, aby udržel obsah žaludku na svém místě, a plouží se vyčerpaně a bez nálady po světě. Ve druhém trimestru začíná malé kopat a dojatá prvorodička nadšeně zkoumá každé cuknutí v břiše a začíná si k tomu neviditelnému prckovi pomalu vytvářet vztah. Nicméně poslední dva měsíce jsou už vážně za trest a člověk touží hlavně po tom, aby už to měl celé za sebou, mohl si konečně lehnout na břicho a přestal lítat celou noc na záchod. Na porod jsem se skoro těšila, naopak raději jsem se snažila nemyslet na šestinedělí, kdy ono očekávané a obávané dítě bude konečně tady a finálně se ukáže, jestli to za to stálo nebo jestli celá záležitost byla fatální chyba.

V podstatě by se dalo říci, že porodniční zážitky měly tendenci dát za pravdu té druhé variantě a odsoudit celý ten stupidní nápad do horoucích pekel. Po devíti měsících bezproblémového těhotenství se totiž začalo jednoho dne ve čtyřicátém týdnu doktorům zdát, že se malé moc nehýbe a něco je zřejmě v nepořádku. Hnali mě ještě týž den večer na kontrolní měření, a protože ani to za nic nestálo, musela jsem si jít lehnout na rizikové těhotenství, s tím, že je třeba co nejdříve vyvolat porod. Poležela jsem si dva dny v nemocnici, absolvovala nějaká ta vyšetření a hlavně hromadu dalších monvyšetření, které se doktorům nelíbily čím dál víc, a nakonec jsem dostala dávku jakéhosi hormonálního gelu, který spustil porod téměř okamžitě. Tři hodinky jsem se svíjela na pokoji jako žížala, nakonec mi udělali poslední kontrolu, kývli, že se tedy jde na věc, a tak jsem se octla nakonec na porodním sále, celá nervózní, rozklepaná a především nesnesitelně zmrzlá, protože komusi asi připadalo, že přijde-li na nastávající maminku její těžká hodinka uprostřed červencových tropických veder, je třeba uvítat ji klimatizací nastavenou na patnáct stupňů.

Celý porod mi dnes připadá jako taková divná zmatená scéna ze špatně napsaného filmu. Nesměla jsem se skoro hnout, protože mi doktoři nalepili dvě sondy na břicho a třetí vedli pochvou na čelo miminka, aby mohli sledovat, jak si stojí obsah kyslíku v jeho krvi. Jakmile jsem se hnula, kontakt se přerušil a sondička v děloze přestala snímat. Byla mi zima, takže jsem se při kontrakcích nekontrolovatelně třásla, a byla jsem tak vyčerpaná, že jsem mezi stahy okamžitě usínala, a to i tehdy, když už přicházely po třech minutách. Manžel seděl mlčky vedle mně, držel mě za ruku (kterou jsem mu při kontrakcích křečovitě mačkala) a jediné, čím mohl přispět, bylo podávat mi láhev s vodou, kdykoli jsem se potřebovala napít.

Po celkem osmi hodinách nakonec porodník objevil, že miminko neleží temenem dolů, jak by správně mělo, ale přetočilo se a pokouší se projít nosem napřed. „To se nedá porodit,“ varoval mě doktor a se starostlivým výrazem dodal, „možná budeme muset udělat císařský řez.“ Koukal, co já na to, a nejspíš se trochu obával, abych nezačala dělat scény a trvat na tom, že si miminko porodím sama a normálně. No ano, je pravda, že jsem si přála spontánní porod, a to co nejmíň ovlivněný jakýmikoli vnějšími zásahy. Jenže já už tou dobou přemýšlela, jak dlouho to ještě bude trvat, a hrozila se, že mě čeká ještě třeba dalších osm hodin, ne-li víc; chvílemi jsem dokonce pochybovala, jestli to celé vůbec vydržím. Náhlá nabídka operace, která pro mě v tu chvíli znamenala především epidurální anestezii, mi tudíž přišla vyloženě spásná a požehnaná.

Pak už to šlo všechno rychle. Přiběhla vedoucí oddělení, utrousila nějakou tu peprnou poznámku o mé nadváze, a jak se asi na tomhle břiše bude mizerně operovat, prohlédla monitor i ultrazvuk – a už mě vezli. Manžel poklusával za vozíkem, ve tváři napětí, celý natěšený na miminko, které by mělo být, podle slov jednoho z lékařů, do půl hodiny na světě. Je paradoxní, že já celých těch osm hodin na dítě vůbec nemyslela – hlavně později bylo jediné, co jsem vnímala, už jen bolest při stazích. Ještě na operačním sále jsem kontrahovala, pak mi ale píchli do zad vytouženou hadičku a najednou byl klid, blažené, bezbolestné teplo; a že mi ta partička zeleně ohábitovaných postav zrovna řeže skalpelem do těla mi bylo sladce, úchvatně ukradené.

Manžel stál za oknem, díval se do sálu a dělal na mně povzbudivé obličeje. Několikrát se mi ještě vrátila třesavka a bylo mi hrozně líto, že muž nemůže dovnitř, aby mě podpořil. V jednu chvíli mi jeho úsměv přestal stačit a dodnes s uzarděním vzpomínám na to, jak jsem celá roztřesená požádala chudáka anesteziologa, aby mě vzal na chvilku za ruku. Šarmantní starší lékař mi rozpačitě vyhověl a chvíli se nechal svírat; pak se slušně omluvil, že musí zpátky k přístrojům, a raději rychle zmizel z dohledu.

Nu a najednou mi někdo povídá: „dívejte se doleva, za chvíli ji ponesou!“ Otočím hlavu doleva a skutečně, po chvíli se kolem mně kmitnou záda dětské lékařky přítomné na sále a na ruce jí leží – to jsou přece malá dětská chodidla! Koutkem oka jsem ještě zahlédla manžela, jak vystartoval za pediatričkou a utíkal jí v patách, oči upřené na ten upatlaný a oslizlý uzlíček. „Za chvíli vám ji přinesou, abyste se s ní mohla pomuchlat,“ řekl mi stejný hlas laskavě. Uběhly další minuty, klidné bublání hovoru doktorů, kteří mi asi zrovna rovnali střeva do elegantních kliček, obě moje ruce připoutané, pro případ, že bych si chtěla osahat své vnitřnosti, ledově studený vzduch v sálu. Najednou klapot kroků, v periferním vidění manžel s dojatou tváří a rozzářenýma očima. „Nelekejte se, je ještě oteklá, nebude to žádné krásné miminko z reklamy,“ varuje mě jeden z neviditelných doktorů schovaných za rouškou. „To je ona,“ usmívá se pediatrička a sklání se ke mně s miminkem v ruce, dětská hlavička, opuchlá jako od vosího pobodání, se dotýká mé. Vyčerpaná a znehybněná, s Grand Canyonem místo břicha, jí nemůžu vzít ani do náruče. Čekám od sebe nějaké to rozpačité „ano, hezké děťátko“ a místo toho se najednou s úžasem sleduji, už jakoby v mlze, jak pokrývám polibky oteklou hlavičku a šeptám něco ve smyslu „miláčku, holčičko moje, ty jsi tak krásná!“ Pediatrička říká něco vlídného, nevnímám ji, vidím jenom tu červenou a naduřenou tvářičku s malinkou rudou pusinkou a zavřenými očičky ztrácejícími se v naběhlé kůži. Po chvíli miminko odnášejí. Poslední záblesk periferního vidění, manžel za oknem, ve tváři dojatý výraz. Pak jsem tvrdě usnula.

Šili mě tři čtvrtě hodiny, celou dobu jsem spala. Matně si pamatuji zmatený, chaotický sen, který se mi zdál.

Probouzím se na chodbě, s prázdným břichem, zašitá. Nemůžu hýbat nohama, je mi zima a cloumá se mnou příšerná třesavka. „To je následek epidurálu, nebojte, za chvíli to přejde,“ uklidňuje mě anesteziolog, který se teď už zřejmě neobává nějakých intimností z mojí strany, jelikož Radovan stojí vedle mně a září, ve tváři stejnou samčí hrdost, s jakou se nosil po domě, když nám před devíti měsíci vyšel pozitivní těhotenský test. „Miminko odvezli na novorozenecké oddělení, za pár dní vás převezou za ním, ale zatím musíte na jednotku intenzivní péče,“ říká někdo další, neviditelný za mojí hlavou. Kývu, ale moje pozornost je roztříštěná mezi to, co mi říkají, a strašnou nekontrolovatelnou zimnici, která mnou lomcuje. Pak stěny začnou ubíhat někam dozadu, manžel poklusává za postelí, v ruce igelitku s věcmi, které jsem si směla vzít na sál. JIPka není daleko a s ní mladá sympatická blonďatá sestřička a další a další hadičky, kanyla, cévka, všechno se kolem mně kroutí, jako kdybych ležela v hnízdě plném umělohmotných červů. Manžel mě chvíli utěšuje, pak se loučí a odchází domů; později se dozvídám, že jako správný asociální introvert oslavil dcerušku pivem a řízkem v hospodě přes ulici, zcela sám a celý dojatý. Já zatím ležím v posteli a třesu se, nepomáhají ani prostěradla, které přese mě muž přehodil, aby mi bylo tepleji. „To je z té anestezie, to přejde,“ opakuje sestřička. Ležím na bílé posteli a sleduju očima hodiny. Poslední mírné třesení přechází až dvě a půl hodiny poté, co mi trubičku s epidurálem vytáhli ze zad.

Pak se náhle objevuje dětská sestra z novorozeneckého a v náručí mi nese malinký uzlíček. Bez jediné myšlenky na to, jak jsem si právě podle svorného odsudku Lolity, Beth i mé matky strašně zkazila život, objímám, chovám a líbám svoji novorozenou holčičku. Je nádherná, překrásná, s houštím hebkých černých vlásků, prvně na mě otvírá obrovské téměř černé oči a bloudí pohledem po místnosti. Nutím malátnou čerstvě operovanou dámu, která leží opodál, aby mi dítě pochválila, a mateřská pýcha mi teče do bot.

Pak se radost maličko usadí a prvně se dostavují rozpaky. Co si s tímhle bezbranným stvořeníčkem sakra počnu?

Jsem skoro ráda, když ji sestra zase odnáší.

Přivezla jsem si Sárinku z porodnice, začervenalou, pomačkanou a ukvíkanou, a můj život se začal točit hlavně kolem ní. Nestačilo kojit, koupat a přebalovat, k tomu jsem asi prvních deset dní chodila miminko posedle kontrolovat, jestli dýchá, a když leželo příliš nehybně, neváhala jsem lehce mu strčit do packy a čekat, jestli sebou škubne. Dlouhé hodiny jsem trávila utěšováním navlhlého vřískajícího klubíčka, které protrpělo každý prdík, a nakonec si vytvořila vlastní techniku, jak to spolehlivě uspat – mocným houpáním a zpěvem z plna hrdla, za který mě sousedi u nás v paneláku nepochybně hluboce milovali. S manželem jsme se o miminko po půlhodině střídali, protože ani jeden z nás nebyl schopen déle vydržet držet je plačící v náručí; trhalo nám to srdce. Takhle to bude opravdu pořád, ptala jsem se sama sebe odevzdaně, zatímco jsem házela do pračky pokakané dupačky. Jestli jsem se na to neměla nakonec vážně vykašlat.

A pak to začalo. Sárinka začala pomalu ostřit a občas se očíčky zastavila někde v mé tváři, občas na nose, občas na čele, ale stále častěji v očích. Pak se usmála, začala se radovat, kdykoli se někdo z nás sklonil nad postýlku, a nakonec se z plna hrdla nahlas smála, když jsem na ní dělala opičky. Po čtyřech měsících už skoro neplakala, zato se naučila kvíkavě nadávat, kdykoli se jí něco nedařilo, nahlas si naléhavě povídat s hračkami, zlobit se, že nechtějí odpovídat, a vesele vřískat a pištět, když jsme si s ní hráli. Původní novorozený tvoreček se zploštělou hlavičkou se proměnil nejprve v křehké opičátko a později v malinkého, zakulaceného a spokojeně broukajícího človíčka. A to už mnou cloumaly mateřské pudy a mateřská láska tak silně, že jsem si nedovedla představit, jak jsem bez ní mohla kdy žít.

Už to začalo vlastně v těhotenství, byť tehdy jen instinktivně, jako takový podivný, silný a naléhavý pocit, že si nesmím nechat nic líbit, jako taková zvláštní ostražitost vůči cizím lidem, podivné strachy z věcí, které mi nikdy předtím ani potom nevadily, a slepá agrese, kdykoli jsem měla pocit, že někdo ohrožuje mě nebo mé těhotné břicho. Zničehonic jsem se například začala bát jezdit autobusem nebo tramvají. Zkoumala jsem sedadlo, které jsem si vybrala, jestli se před ním nenachází ve výšce mého břicha něco, na co bych mohla narazit, kdyby vůz prudce zabrzdil. Když jsem stála, vždycky jsem se držela oběma rukama, a můj intimní prostor se razantně zvětšil, takže jsem zápasila s návaly zuřivosti a brunátného vzteku, kdykoli si někdo stoupl příliš blízko ke mně a já neměla možnost někam uhnout. Někdy ve čtvrtém měsíci se mi pak začalo měnit těžiště a tak mě jízda ve stoje vyloženě děsila: naštěstí jsem se po městě nepohybovala během špičky, takže bylo hodně volných míst k sezení. Bohužel těhotenství na mě nebylo prakticky vůbec vidět, takže mě nikdo nepouštěl sednout, a říci si o to mi bylo vždycky trapné. Kupodivu těžiště se později upravilo, takže třeba v osmém nebo devátém měsíci jsem neměla s jízdou vestoje problém, přestože břicho bylo paradoxně mnohem větší.

S instinktivní ochranou svého nenarozeného miminka souvisela i nezvladatelná těhotenská agrese na jedné straně a zvýšená citlivost a sklony k plačtivosti na druhé. Živě jsem si vybavovala svou pubertu, kdy jsem si musela dávat velký pozor na to, co čtu nebo na co se dívám, protože děsivé scény nebo hororové motivy z knih i filmů dokázaly způsobit, že jsem několik nocí za sebou nemohla hrůzou usnout. Těsně před dvacítkou se to postupně a nenápadně upravilo, takže jsem skoro zapomněla, jaké to je; načež v těhotenství se tyhle stavy vrátily plnou silou. Na základě jedné historky o zazděné matce, které dírou podávali miminko ke kojení, než nakonec zemřela hlady, jsem proplakala dva dny; a podobně na mě působily drastické nebo i jen smutné konce románů. Zároveň s tím jsem ale vybuchovala jako sopka, kdykoli jsem se dostala do konfliktu, a týkal-li se pak byť jen náznakově mého děťátka, musela jsem vyvinout maximální sebeovládání, abych nebyla skutečně fyzicky agresivní a v návalu adrenalinu někoho šíleně nezmlátila.

S porodem Sárinky se dosavadní čistě fyzické, tělesné a instinktivní projevy mateřství pomalu přerodily do docela jiné, něžné, citové a plně uvědomělé podoby. Musela jsem však ještě předtím na chvilku zažít další rozměr zvířecího, nelidského mateřství, totiž pudové tendence zabít vlastní mládě.

Připadá mi, že tenhle pud matky-vražedkyně je v současné době na vzestupu. Teď ovšem nemluvím o jeho nejsilnějším a nejdiskutabilnějším akceptovaném projevu, totiž o umělých přerušeních těhotenství, ale vlastně o tomtéž, o čem s takovým gustem píše Lolita – totiž o strachu mít dítě. Strachu, že v divadelní hře svého života náhle člověk přijde o hlavní roli a stane se jednou z mnoha postav, a nejen to, ale možná dokonce úplně odejde z jeviště a zmizí v budce nápovědy, odkud už bude jen tiše, tak, aby jej téměř nikdo neslyšel, radit někomu jinému, jaké repliky má říci. S tím, že hlavního hrdinu jednoho dne znudí scénář, který psal někdo jiný, a spustí velkolepou improvizaci, zatímco opuštěná nápověda sestoupí do zákulisí divadla a jako poslední životní potěšení jí zbude již jen poslouchat potlesk z neviditelného hlediště.

Moderní ženská prostě nechce mít děti, protože se bojí, že přestane být lady a stane se služkou, která už v nádherném paláci svého života jen uklízí.

Je fakt, že k takovým koncům pochopitelně mateřství do určité míry vede. Ale kupodivu ve chvíli, kdy se tak děje, člověk žádné pocity zoufalého sebe-zahození, které se mu ještě před pár lety při pomyšlení na potomstvo okamžitě vyplavily, neprožívá. Naopak. Někdy v osmém měsíci těhotenství jsem s překvapením smíšeným s hrůzou zjistila, že nejenže mám domácnost jako klícku a každý den po probuzení zametu podlahu ještě dřív, než si vůbec dám snídani, ale nadšeně se vrhám na vaření složitých jídel, dokonce na pečení domácího pečiva. Ze začátku z listového těsta, které se jednoduše koupí mražené v obchodě, později došlo na francouzské koláče quiche a nakonec v plné slávě i na poctivý kynutý domácí chleba.

To už byla Sárinka čtyři měsíce na světě a já se nestačila divit. Kdysi jsem byla intelektuálka, která trávila dlouhé hodiny denně čtením odborných textů, psaním článků i surreálných povídek nebo rozpravami na diskusních serverech na nejrůznější filosofická a kulturní témata. A co se nestalo, zničehonic jsem zjistila, že se můj den skládá z přebalování, vaření, kojení, praní a občasného uklízení; jediným koníčkem se stalo hltání červené knihovny. Musela jsem se nutit, abych pokračovala v práci na rozepsané knížce nebo si sedla k nějaké specializované publikaci ze svého oboru, a v diskuzích na netu jsem si najednou začala připadat o dobrých třicet čísel na IQ lehčí a s poškozenou pamětí. Místo odborných audítek jsem se přistihla, jak sjíždím Módní peklo a ve volných chvílích se odreagovávám střílením slepic v  německé návykové vyplachovačce Moorhuhn X. Stručně shrnuto, jak se říká, „vykojenej mozek“.

Paradoxně v těchhle chvílích totálního úpadku jsem zažívala momenty nepopsatelného štěstí a popadala mě zoufalá snaha po faustovském způsobu zadržet okamžik, aby nikdy neodplynul. Chvíle, kdy se mi Sárinka dívala do očí a smála se, moment, kdy jsem prvně vytáhla z trouby místo zdrclé a kvasnicemi páchnoucí placky nadýchané pečivo, okamžik, kdy moje matka ochutnala kuřecí quiche s nivou, odložila vidličku a zadívala se na mě s nově nabytým respektem. Mokrá vyjukaná Sára ve vaničce, manžel nacpávající se ještě teplými tvarohovými šátečky nebo rodinný výlet na fotbal v chladném podzimním dopoledni, napjatý Radovan hulákající „ofsajd!“, Sárinka kvíkající z kočárku a teplé nealko pivo v prohýbajícím se plastikovém kelímku. Nezměrné štěstí! A přitom mám nejvyšší nadváhu, co jsem kdy měla, záda a kyčle mě bolí od posilování s miminem, nevejdu se ani do té největší kojící podprsenky, protože moje prsa už nepochybně dosáhla rozměru H, nejsem schopná vést nejjednodušší intelektuální konverzaci a moje kariéra směřuje s jistotou do pytle.

Ale samozřejmě trvá, než si na to člověk zvykne. V prvních týdnech po Sářině narození jsem se občas přistihla, jak se mi mozkem na setinu sekundy mihne myšlenka „vem to dítě a vyhoď ho z okna“ nebo „zakruť tomu krkem, dokud je čas“. V následující setině vteřiny se takový impuls samozřejmě přebije hromovým „proboha ne“, které rezonuje celou bytostí , ale i tak si člověk uvědomí, že to zase vrčí to divné nelidské zvíře, které spí někde v hlubině toho obyčejného krotkého mateřství. A pochopila jsem, že se tyhle impulsy budou ozývat tím častěji, čím častěji budu mít pocit, že se uchyluju do budky s nápovědou místo na jeviště před početné obecenstvo.

Mám to štěstí, že Radovan nikdy o blbou domácí puťku nestál a přestože nadšeně pojídá veškeré moje šéfkuchařské experimenty, občas se mě sám opatrně ptá, jestli to už náhodou trochu nepřeháním. Většinou mu nepřítomně odpovídám, ať si nestěžuje a užije si, dokud mě to baví, a mezitím už vymýšlím další báječný recept, který stoprocentně uzemní mámu i kamarádky.

I přesto zažívám momenty podivného uspokojení, když občas uteču s kočárkem z domu a sama se vypravím do podzimního parku mezi padající listí, jako jediný host si v restauraci uprostřed hnědozlatých závějí sednu na zahrádku a zachumlaná do šály ucucávám nealkoholické pivo a brouzdám stránkami nějakého z Murakamiho románů. Dítě tiše spinká v peřince, ze které vykukuje jenom bílá pletená čepička a jejíž povrch se skoro neznatelně nadzvedává, a já bloudím daleko od něho po neznámých japonských ulicích ruku v ruce s rebelujícími pubertálními mládenci, podivnými šedovlasými staříky a sadistickými vrahy toulavých koček.

Pořád ještě čtu Beth a Lolitu, ale vidím zvláštní věc, kterou jsem nikdy předtím nepostřehla. Vidím, jak se mezi řádky jejich blogů roztahuje podivná prázdnota jako výbušná směs, kterou zapálí téměř cokoli. Lolitiny texty po ní zatím jenom tak trochu voní, ale Bethin deníček se přímo rozpadá pod její tíhou a slova se sypou do mezer mezi řádky napuštěných nitroglycerinem. Úprk od muže k muži, neustálé hledání něčeho, co nikdy nepřijde, dunící hudba a spousty aktivit, které jako tenká přikrývka skrývají zející jámu, do které padá zážitek za zážitkem a jedna sexy akce za druhou. Jako by vřeštící struny Lolitiny kytary vyprávěly jen polovinu příběhu – ta druhá je skrytá za sexy zástěnou pružného těla oblečeného v latexovém prádle a napůl zakryté dveře opuštěného skladu, před kterými leží, vedou do tiché, pastelově barevné místnosti, kde tikají hodiny s kočičkou a kde v pelíšku pod bělostnou přikrývkou tiše spinká něco podivuhodně malého.

A co je nejzvláštnější, i v povídačkách mojí matky o letech tvrdé dřiny je najednou cítit zvláštní proud staré pozapomenuté něhy, která jí teď září v očích, kdykoli vezme do náruče moji holčičku. „Jsem tak ráda, že máš konečně děti,“ říká mi. „Už jsem si ani nemyslela, že se někdy dočkám vnoučat.“

A dívá se na mě roztouženým pohledem, jako by v mojí tváři hledala dávné miminko, co jí kdysi před lety tak tragicky zkazilo život.