Možná.

 Možná...

Když jsem konečně našel kuráž pozorovat
jakou podobu bude mít člověk z protějšího okna
až se odlíčí do své domnělé samoty
líčidla pohltila mlha
a odešla až s ranním kohoutem
který si ani neumí vynadat
že sám sebe zalarmoval
a nenechal se probudit
mobilem svého pána
co zná už vše potřebné
jenom netuší
proč by si měl vzpomínat
na film promítaný v jeho hlavě
po prvním zachrápání.

Možná byl také dítětem
ve školce pohozeným do kouta
jako kus hadru
protože nevyfasoval rodiče
co mohli zaplatit úplně všechno.

Možná byl také dítětem
které snilo o síle dospělých
a dnes kolikrát neví
proč by se hnal někam na vrchol
kde třeba nepotká vůbec nic
pouze vlastní stín
mířící do nižších pater
topit se v šanonech slov na hlavičkových papírech
co musely být bezpodmínečně
odeslány a potvrzeny
založeny a kontrolovány
zkartovány a....

    Oblíbil jsem si slovo možná
    protože mi voní po překvapení
    bez něhož by člověk mnohdy zapomněl
    proč vlastně dýchá.