Maska

Sundávám ze zdi jeho fotky, usmívám se. Nevím ,co přesně to je za pocit, ale..né štěstí to není,blaženost ani úleva. Postoj? Jo, moje obrana před něčím co nesnáším.Pláč duše skrytý za smíchem. Maska. Ta stupidní maska se kterou se běžně usmívám na tu většinu zvířat , kteří se tváří jako lidi. Kteří mají ty svoje  zákeřný zvířecí pudy. Představ si třeba lva, kterej se honí za svou kořistí a nic mu nestojí v cestě, v hlavě má jen to , že ji dostane a bezohledně sežere.Touha,chtíč, vítězství!.Nechci brečet,cejtit se ublíženě a už vůbec se nebudu litovat a proto je jednodušší se jen tak bezmocně a s pocitem snadný kořisti naivně smát.Uvnitř řvu, ale to vy se nikdy nedozvíte! Proč nepřišel, když jsem ho potřebovala?Jediný, co jsem chtěla bylo slyšet jeho hlas, ale místo toho jsem poslouchala svůj pláč. Všichni ji známe.Pronásleduje nás.Ta bezmocná a neutěšitelná hudba zoufalství.